Vyloučení prostřednictvím jazyka  Political Correctness / Politická korektnost

Ve společnosti se opakovaně objevují a odůvodňují požadavky na nové jazykové korekce. Avšak domnělá „politická korektnost“ vede v jazyce nezřídka k nejasnostem, rozporuplnostem a novým dorozumívacím problémům.

V jedné staré anglické říkance se chlácholivě praví: „Sticks and stones may hurt my bones, but words can never harm me.“ („Klacky a kamení mohou ublížit mým kostem, ale slova mi nikdy ublížit nemohou.“) Zastánci „politicky korektního“ jazyka by s takovým vyjádřením nesouhlasili. Argumentují tím, že „slova“ – tedy jazyk – mohou být v určitých situacích daleko účinnějším nástrojem než fyzické násilí. Jazyk podle nich nejenže odráží světonázor příslušného mluvčího, nýbrž prostřednictvím „slov“ lze dokonce určitý světonázor zkonstruovat. Tento světonázor pak zase určuje každodenní konkrétní politické jednání. Za „politically correct“ a tudíž žádoucí se tak označuje takové vyjadřování, při němž mluvčí kriticky zkoumají aktuální používání jazyka na základě určitých norem. S ohledem na společenské poměry a historické souvislosti pak lze jednotlivá slova, úsloví nebo myšlenkové figury zavrhnout coby nepřiměřené a případně nahradit alternativami.
 
Metajazyková reflexe a jazyková kritika, tedy uvažování o jazyku a jeho používání, jsou stejně staré jako jazyk sám. Systematické hnutí usilující o „politickou korektnost“ ovšem vzniklo teprve v 80. letech v rámci antidiskriminačních snah Nové levice v USA. Hnutí má kořeny na univerzitách a širší americká veřejnost se s ním seznámila prostřednictvím médií na konci 80. let. Cílem bylo, aby lidé nebyli ani prostřednictvím jazyka uráženi a ponižováni kvůli svému pohlaví, sexuální orientaci, etnické, národní nebo náboženské příslušnosti, sociálnímu postavení, věku či postižení.

Požadavky přívrženců politické korektnosti 

Na základě předpokládaného úzkého propojení jazyka, myšlení a tudíž i jednání tak vznikly jazykové regulace, jež na jednu stranu zavrhují používání určitých výrazů, a na stranu druhou (protože věci zkrátka je zapotřebí pojmenovat) navrhují nebo předepisují novou, „citlivější“ terminologii. Změnou jazyka má dojít ke změně smýšlení a ideálně i ke změně kultury směrem od kritizované diskriminace. Původně z anglosaského prostoru pocházející, mezitím však všeobecně používaný výraz political correctness (zkráceně PC) se používá rovněž jako adjektivum politically correct a překládá se jako politická korektnost respektive politicky korektní. Do Německa přišel tento pojem na začátku 90. let prostřednictvím novinových článků informujících o americké debatě o politické korektnosti a o jejím vlivu na umění, politiku a společnost: Například v roce 1993 diskutoval týdeník Die Zeit ve dvou po sobě následujících vydáních o tom, zda lze v Německu pozorovat podobné fenomény jako v USA.
 
Avšak jak se výše naznačené požadavky konkrétně realizují? Přívrženci politické korektnosti kupříkladu v němčině kritizují používání generického maskulina – tedy mužského tvaru, jsou-li míněny osoby obojího pohlaví. Tato kritika pochází z feministické jazykovědy. Jako alternativy, díky nimž budou ženy viditelné i jazykově, je nabízeno uvedení ženského a mužského tvaru (lékařky a lékaři), psaní velkého I uprostřed slova (LehrerInnen – což zahrnuje jak učitele, tak učitelky) nebo neutrální formulace (pracující). Určité etnické skupiny jsou v masmédiích – třebaže to neodpovídá tradičnímu užívání – označovány příslušnými autoetnonymi: Inuité místo Eskymáci, Sintové a Romové místo Cikáni. Z cizinců se stávají lidé s migračním pozadím nebo s přistěhovaleckou historií. K dobrému tónu patří označovat uklízečku za operátorku podlahových ploch a toaletáře za facility managera. Povolání se špatnou sociální prestiží jsou tak revalvována alespoň sociálně. Principiálně se negativně konotované jazykové jednotky nahrazují takovými, které vymažou negativní dílčí aspekty, zdůrazní ty pozitivní anebo, jako v případě zatím neznámých cizích slov, dosud nevyvolávají žádný vedlejší význam.

Veřejná diskuse 

Veřejné diskuse se velice brzy začala soustředit na otázku, jak smysluplné podobné jazykové regulace jsou. V průběhu stále kritičtější debaty se původně pozitivní– třebaže z části už dříve ironicky používaný pojem – „politicky korektní“ začal od počátku 90. let proměňovat v zesměšňující nadávku užívanou politickými protivníky. Politická korektnost se ve zvýšené míře asociuje rovněž se směšným eufemizováním a dogmatickou, netolerantní politikou. Její odpůrci argumentují na nejrůznějších rovinách: Konzervativní uskupení přirozeně antidiskriminační snahy levice či liberálů principálně odmítají. Vedle toho existují hlasy, které sice uznávají motivaci nacházející se za takovou jazykovou politikou, popírají však, že by měla požadované účinky: Hlavním argumentem je, že vytváření nových pojmů nedoprovázejí změny sociální skutečnosti a že skutečné příčiny rasismu, sexismu a jiných diskriminací nelze překonat jazykovou politikou. Naopak – pod pláštíkem zjemňujících pojmenování by dokonce mohlo docházet k bagatelizaci společenských nešvarů, sociální nespravedlnosti a předsudků.
 

Řetězce eufemismů

CC Nelze popřít, že se nové, „politicky korektní“ náhradní výrazy mohou opotřebovat, když se negativní konotace po čase přenese i na neologismus. To může vést k setrvalému vytváření nových pojmů: Příkladem z USA je řetězec negros – black people – coloured people – African-Americans jako označení pro osoby s tmavou barvou pleti (podobně jako v němčině Neger – Schwarze – Farbige – Afro-Amerikaner). Z jazykovědného hlediska se přitom děje toto: negros (negři), slovo odvozené z latinského niger (černý), je – zřejmě kvůli podobě s nadávkou nigger – nahrazeno přímým překladem do angličtiny, respektive němčiny a zpočátku je skutečně zcela neutrálně popisné (deskriptivní). U výrazu coloured people (barevní) sice ještě stojí v popředí atribut barvy pleti, formulace je však mnohem širší a přinejmenším teoreticky zahrnuje i lidi s jinou barvou pleti. Pojem African-Americans (Afro-Američané) se od barvy pleti naprosto vzdaluje a definuje uvedenou skupinu na základě původu.

Německým příkladem pro „řetězce eufemismů“ jsou obtížně vychovatelné děti, z nichž se v oficiálních kontextem stávají děti s poruchami chování, pak děti s nápadným chováním a nakonec děti s originálním chováním. Chování dětí se zprvu zdá být klasifikováno jednoznačně negativně, pak už je pouze nápadné (zde není řešeno, v jakém směru), a nakonec nabízí adjektivum originální dokonce pozitivní konotace.

Politická korektnost v konfliktu s jazykovými pravidly 

 „Politicky korektní“ používání jazyka se může ocitnout v konfliktu se základními a žádoucími jazykovými pravidly jako je pravidlo jazykové ekonomie, srozumitelnosti či správnosti. Je faktem, že náhradní výrazy jsou většinou delší než ty původní. A vynechání pregnantních formulací (na nichž je zpravidla diskriminace založena, takže příslušný stav věci je buď opsán, nebo vynechán) obvykle rovněž ztěžuje porozumění: Nahradíme-li postižené dítě výrazem speciální dítě, je náhradní výraz natolik vágní, že mohou chybět důležité informace pro komunikační souvislosti. Právě vyhýbání se generickým maskulinům se může negativně projevit na srozumitelnosti textu (příliš dlouhé věty) či vést k absurdním formulacím (mrtví studující kupříkladu nefunguje, protože člověk může být buď mrtvý, nebo studovat). Přesto se v tisku stále znovu setkáváme s groteskními novotvary typu vertikálně znevýhodněný coby opis pro osobu malého vzrůstu nebo chemicky indisponovaný namísto opilý.

Nejistota při pojmenovávání skupin osob 

Nejistota panuje zejména při komunikaci s určitými diskriminovanými skupinami osob nebo komunikaci o nich. Označení negr je již v němčině zakázáno (jak se lze dočíst například u příslušného záznamu ve slovníku Großes Wörterbuch der deutschen Sprache z nakladatelství Duden). Platí to však pro všechny komunikační souvislosti? Jak je to se sladkostí zvanou Negerkuss (negrův polibek), která se dnes proměnila v Schokokuss (čokoládový polibek)? A je nutné měnit názvy knih jako třeba v případě detektivního románu Agathy Christie Zehn kleine Negerlein (Deset malých černoušků, založeno na stejnojmenné dětské říkance), jenž byl přejmenován na A nezbyl žádný (od roku 2003; paralelně v angličtině Ten Little Niggers / And Then There Were None)? Jak zacházet s tím, že Astrid Lindgrenová označuje ve svých dětských knížkách Pippi Dlouhou punčochu za „Negerprinzessin“ (černošskou princeznu), s čímž se v její době jistě nepojily žádné negativní konotace? Dalším příkladem je nahrazení výrazu Cikáni výrazy Sintové a Romové. Kritici tomuto označení vytýkají, že jazykově nyní zahrnuje i jiné skupiny než jsou Sintové a Romové, kteří jsou však zahrnuti rovněž. Na jídelních lístcích restaurací ovšem zůstává cikánská pečeně, stejně jako Cikáni zůstali v lidových písních. Kritériem pro nebo proti určitým návrhům by mohla být otázka, jak si samy příslušné skupiny přejí být nazývány. A někdy se původně negativní označení či dokonce nadávky změní v pozitivní označení sama sebe: V němčině se tomu tak stalo například u homosexuálů (Schwule a Lesben) nebo prostitutek (Huren).

Jazyk a světonázor 

Je zajisté pravda, že užívání jazyka nám poskytuje informace o světonázoru daného mluvčího: To, zda sebeusmrcení označím za dobrovolnou smrt, sebevraždu nebo za suicidium, může vyjasnit můj postoj k dané problematice. Výrazy jako přerušení těhotenství, potrat nebo vražda embrya (jež se vztahují k téže mimojazykové skutečnosti) vyvolávají rozdílné mentální obrazy; určité významové aspekty jsou zdůrazněny nebo potlačeny. V Německé spolkové republice takto v 70. letech došlo ke kontroverzi ohledně toho, zda mají být teroristi kolem Andrease Baadera a Ulrike Meinhofové v médiích správně označováni jako skupina Baader-Meinhofová, nebo jako banda Baader-Meinhofová. Ukazuje se, že to, které pojmenování je třeba vnímat jako vlastní, „neutrální“, záleží na příslušném uživateli jazyka, jehož ovlivňují jeho politické a morálními zásady.
 
Jazyk tak může být instrumentalizován: Nejen diktatury se systematicky pokoušejí ovlivnit tvorbu veřejného mínění používáním určitých pojmenování, respektive  zákazem jiných výrazů. Zda má ovšem jazyk takový přímý vliv na lidské myšlenkové procesy a představy, jak to popisuje George Orwell ve svém románu 1984 – kde lidé spolu s předepsanými slovy přebírají i předepsané obsahy – zůstává dodnes hodné diskuse. Opatrnost je ale namístě vždy, když se určité jazykové normy nevyvinou přirozeně z jazykového prostředí, nýbrž přicházejí z vyššího místa, kupříkladu od jednotlivých organizací, svazů nebo politiků. V takových případech by měli uživatelé jazyka kriticky přemýšlet o tom, co má být novým pojmenováním zdůrazněno a co zakryto.

Shrnutí 

Zbývá konstatovat, že „politicky korektní“ jazyk je obtížná oblast plná nejistot a pastí. Hranice mezi zodpovědným používáním jazyka a nesmyslnými, netolerantními formulacemi je úzká; žádoucí je zde vlastní jazyková kompetence: Principiálně bychom měli svoje vyjadřování kontrolovat a tam, kde můžeme jazykem někoho zranit – neboť, abychom se vrátili k rýmovačce ze začátku tohoto článku, „words“ to nejspíš skutečně dokážou – volit alternativní formy. Vždycky však záleží na komunikačních souvislostech, takže všeobecný zákaz určitých jazykových jednotek a všeobecné, bezpodmínečné a nařízené používání mnoha alternativ prostřednictvím výše uvedených kritických bodů vyjde naprázdno.

  15.10.2010

leden 2019