Genderová citlivost ve vyučování  Jak děti podporovat v přemýšlení o genderových rolích?

Dagmar Krišová se věnuje genderové citlivosti v pedagogice. Díky čemu si uvědomila, že žije ve světě plném genderových stereotypů? A co konkrétně mohou vyučující změnit, aby byli genderově citlivější?

Jak ses k tématu genderové citlivosti dostala?

Studovala jsem sociální pedagogiku a mojí specializací byla dramatická výchova. V rámci toho jsme probírali divadlo utlačovaných, jehož cílem je skrz divadelní prvky emancipovat lidi, dát hlas těm, kteří nejsou slyšet. Inspirovalo nás to k založení Kabinetu divadla utlačovaných a přemýšleli, co bude naše hlavní téma, protože jeho principem je to, že se dělá s lidmi, o lidech a pro lidi, kteří čelí nějakému typu útlaku. A my jsme se tam všichni našli právě v tématu genderu.
 
Potom jsem se genderové problematice začala věnovat víc. Hodně mě ovlivnila kniha Gender před tabulí Lucie Jarkovské, její četba pro mě byl velký aha moment. Cítila jsem deziluzi, uvědomila jsem si tu každodenní nenápadnou masáž genderovými stereotypy, které jsem si chtě nechtě internalizovala.
 
Zpětně jsem zjistila, že v řadě mých životních rozhodnutí – třeba na jakou půjdu výšku nebo jak se budu chovat v partnerském vztahu, hrály roli zvnitřněné stereotypy o tom, co bych jako žena měla nebo neměla nebo, co mi jako ženě půjde a co ne. Čím víc textů k tématu jsem si načítala, tím pevnější bylo moje přesvědčení, že gender ovlivňuje všechno kolem nás.
 
Přihlásila jsem se na doktorát a začala se věnovat genderově citlivému vzdělávání, protože jsem měla pocit, že se o tom, jak nás ovlivňují genderové stereotypy, musí dozvědět i studenti a studentky pedagogických oborů. Zároveň jsem začala pracovat pro organizaci Konsent a začala se víc věnovat metodice sexuální výchovy a prevenci sexuálního násilí.
 

Proč je genderová citlivost v pedagogice důležitá?

Vzdělávání by mělo přispívat k demokratické a spravedlivější společnosti, k redukci, a ne reprodukci sociálních nerovností. Děti s různými vyučujícími stráví až dvě desítky let svého života. Jsou pro ně autoritou a mnohdy i vzorem, předávají jim určité vidění světa: jaký svět je, jaký by měl být a jaký by mohl být. Zásadním způsobem formují i jejich budoucnost – jejich sebevědomí, aspirace. Zahrnovat genderovou perspektivu do výuky mi přijde důležité: abych mohla ve svém životě dělat vědomé volby a rozhodnutí, potřebuju vědět o tom, co mě ovlivňuje.
 
Když se na genderové stereotypy zaměříme, vidíme jich najednou spoustu, uvědomíme si, že působí i podprahově, jsou to očekávání utvářená společností – rodiči, vyučujícími, médii, vrstevníky. Přijde mi důležité, abychom děti učili si toho všímat. To, že jsou v oborech, kde pracuje víc žen, nižší platy, že, každá třetí žena zažije nějakou formu sexuálního násilí, že je mnohem víc žen ohroženo chudobou, že mužům nejsou při rozvodu svěřovány děti do péče nebo že muži víc páchají sebevraždy, to není přirozený důsledek biologických rozdílů, je to důsledek našeho společenského uspořádání. Uspořádání, které se může změnit, když budeme děti podporovat v tom, aby o genderových rolích přemýšlely.
 
Já sama se zaměřuju na gender a sexualitu, ale samozřejmě je důležitá citlivost i vůči dalším aspektům nerovnosti jako je zdravotní postižení, třída, etnicita, náboženství. Vím, že v těchhle dalších oblastech mám mezery.

Zaráží mě to slovo „citlivost“ – citlivost může mít i negativní konotace. Předpokládám, že je to překlad z angličtiny, přičemž výraz „sensitive“ už mi zní spíš neutrálně.

Jo, to je pravda. Jde o v češtině ustálený výraz, který se tu zažil. V angličtině se používají taky výrazy aware, což znamená být uvědomělý ohledně něčeho, či responsive, což je nejvyšší stupeň: člověk je nejen citlivý, uvědomělý, ale i reagující. Tím, že ten výraz hodně používám, už mi divný nepřijde. Ale máš pravdu, že některé lidi ten výraz může vyděsit, některé lidi děsí už výraz „gender“.
 
Upřímně i já jsem svůj předmět na pedagogické fakultě nakonec přejmenovala na „Gender a sexualita ve škole“, protože jsem vyhodnotila, že genderová citlivost v pedagogické praxi zní nudně. Výzkumy sice ukazují, že sexistické reklamy prodej nezvyšují, ale v názvu univerzitního předmětu „sex sells“ zatím platí.

Čím můžou učitelé, kteří chtějí být genderově citliví, začít?

Úplně nejdřív ze všeho bych si našla někoho, kdo to vidí podobě a s kým se o tom můžu bavit. Dřív nebo později totiž každý, kdo chce prosazovat genderovou rovnost, narazí na odpor a je dobrý mít někoho, kdo je na stejné vlně. Setkávám se s tím u svých studujících v každém semestru. Už po prvním bloku většinou odcházejí s novou perspektivou a s odhodláním učinit přítrž nespravedlnostem našeho světa. Začnou se svými přáteli sdílet, o čem jsme se bavili a často narazí na nepochopení. Najednou vystoupí z bezpečného prostoru kursu, kde zjistili, že jejich individuální zkušenosti mají zobecnitelný a v podstatě politický aspekt. Nebo kde třeba poprvé potkali trans osobu a trans gender problematika pro ně dostala novou, osobní dimenzi. Začnou vidět věci, které neviděli – třeba že jejich táta po sobě nikdy neuklidí talíř ze stolu, nebo že jejich kamarádi dělají sexistické vtipy. Ohradí se a narazí na odpor, který je překvapí, protože prošli nějakým myšlenkovým vývojem, který se těžko sdílí. Může to být dost náročné, takže je dobré mít někoho, s kým to můžou probrat.
 

Jak lze přizpůsobit výuku?

Obsahem vzdělávání je takzvané kurikulum. Oficiální kurikulum jsou rámcové vzdělávací programy (dříve nazývané osnovy) a to, co je v učebnicích. Zamyslela bych se tedy na tím, co učím. Důležité je také dobře si projít učebnice a případně přímo před dětmi komentovat, pokud narazím na nějakou genderovou stereotypizaci.
 
A pak existuje skryté kurikulum, což je to, co dětem, často nevědomky, předáváme. Jednak tím, jak mluvíme, o čem mluvíme, nebo o čem vůbec nemluvíme. Všichni víme, jak školství funguje, něco se tam biflujeme kvůli prověrkám a pak to zapomeneme. Co nám ale v paměti zůstane, je, jak s námi jednotliví vyučující jednali a jaké měli průpovídky – ať už s pozitivním či negativním dopadem.
 
Takže vyučujícím doporučuji promýšlet, jak s žáky a žákyněmi jednají. Jde o to negenderovat vlastnosti. Takovýto „kluci, teď potřebuju nějakýho siláka“ nebo „holky, potřebuju někoho pečlivýho, kdo mi pomůže“. Další, co člověk může udělat, je to, že si prohlídne nástěnku, jestli by nešla udělat s větší genderovou citlivostí – kdo a co tamvisí, koho reprezentuje, kdo se s ním může identifikovat. A nejde jenom o gender, nástěnky a výzdoba by měly zachycovat rozmanitost.

Všimla sis nějakých stereotypů i u těch učitelů, kteří se ve svojí výuce snaží být genderově citliví?

Často reprodukujeme nějaký stereotyp nevědomě a v dobré víře. Třeba jedna vyučující ve cvičení, ve kterém se mělo reagovat na devalvující hlášky typu „transka fůůj“, reagovala tím, že řekla: „děti, to jsou chudáci, oni žijí v jiném těle, neměli bychom se jim smát“. Chápala jsem, proč něco takového říká, ale jedná se o stigmatizaci. Pokud by bylo přítomno nějaké dítě, které si svojí gender identitou není jisté, mohlo by to na něj působit negativně. Protože nechcete být „tím chudákem“.
 
Ideální by bylo, kdyby když se přijde na to, že má dítě nesoulad mezi svou genderovou identitou a biologickým pohlavím, škola řekla, ok, máme tady tuto situaci, pojďme to řešit – co potřebuješ, aby ses tu cítil/a dobře. Není potřeba ty děti stigmatizovat jako chudáky nebo v horším případě jako někoho, kdo dělá problémy a chce na sebe upozorňovat.
 
Pro některé, jinak relativně citlivé vyučující, je taky těžké přijmout myšlenku, že za znásilnění si oběť nikdy nijak nemůže. Pořád je bohužel rozšířená představa, že je oběť spoluvinna. Argumentují třeba – když necháš nezamknuté auto a někdo ti ho vykrade, taky je to tvoje blbost, stejně jako když s někým flirtuješ a on tě pak znásilní. Ale tuhle logiku v Konsentu zásadně odmítáme. Za znásilnění může vždycky pachatel. To poslední, co oběť sexuálního násilí potřebuje slyšet, je, že se měla jinak oblíknout, že někam neměla chodit apod. V prevenci se často klade důraz na to, co můžou potenciální oběti – převážně ženy, dělat jinak, ale měli bychom se s dětmi bavit spíš o vzájemném respektu, o tom, jak vypadá souhlas, že je potřeba komunikovat a že každý máme hranice trochu jinde.

S jakými reakcemi se setkáváš?

Bývá to celá škála názorů. Po krátké diskuzi se ukazuje, že děti názor o spoluvině oběti od někoho přebraly a nemají ho podložený vlastními argumenty. Jako konkrétní příklad můžu uvést výrok: „Když je žena vyzývavě oblečená, znamená to, že chce sex.“ Zpočátku se vždy najdou nějací studující, kteří s tímto tvrzením zcela souhlasí. Jakmile se ale začneme doptávat na to, podle čeho se dnes ráno oblékli a co obecně hraje roli ve výběru jejich oblečení, sami dojdou k závěru, že se oblékají podle toho, v čem se cítí dobře, co mají čistého ve skříni atd. Poté většinou přejdeme k otázce, co je podle nás vlastně vyzývavé oblečení, načež se ukáže, že každý považuje za vyzývavé něco jiného. A po 5 minutách takové diskuze je víceméně všem jasné, že oblečení nemůže být signálem či snad souhlasem k sexu, a argument, že si někdo může za znásilnění tím, že byl vyzývavě oblečený, je prostě nesmysl.
 

Takže dokonalá genderová citlivost neexistuje?

Já sama se tomu tématu věnuju několik let, a přesto se neustále přistihuju u toho, že přemýšlím stereotypně, napadají mě stereotypní myšlenky o mužích a ženách, i když se snažím sebevíc. Například, když jsem nedávno zahlédla kolegyni z fakulty, jak se venku loučila se ženou a dala jí pusu, hned se mi v hlavě rozsvítila kontrolka a řekla jsem si „vaaau, dala pusu ženský“. Měla jsem pocit, že vím něco kontroverzího. Přála bych si, abych to vzala se stejným klidem, jako kdybych ji viděla dát pusu chlapovi. Současně mi ale přijde důležitý už jen to, že jsem si uvědomila, co a proč se v mojí hlavě odehrálo. Mám prostě za sebou více než třicet let života v genderově stereotypní a heteronormativní společnosti. Je to proces.
 
Před třemi lety mi přišlo kontroverzní téma trans gender nebo intersex lidí a bála jsem se to v kursu otevřít, teď mi přijde kontroverzní o tom se studujícími nemluvit. Člověk nemusí mít načtené všechny genderové teorie a znát všechny pojmy, důležité je poslouchat příběhy, respektovat odlišnou životní zkušenost a snažit se na sobě neustále pracovat.

Změnilo se něco v tvém vnímání genderové citlivosti teď, když máš sama dítě?

Změnilo se to, že žiju problémy, o kterých jsem před tím četla – nemohla jsem rodit v porodním domě, protože v ČR žádný není, i když o to ženy stojí. Abych mohla pokračovat v doktorátu, budeme muset platit hodně peněz za jesle, protože se před lety zrušila novela školského zákona, která měla garantovat místa ve školkách už pro dvouleté děti a je třeba počítat s problematikou nedostatku míst ve školkách pro tříleté atd.
 
Vůči dceři se snažím být otevřená. Někdy vozí kočárek a chová panenku, někdy jezdí na autíčku, někdy si půjčí nářadí a něco šroubuje. Dělá věci, které společnost řadí do kategorie mužské i ženské a s manželem se snažíme podporovat všechny její zájmy a nevyvozovat z toho nějaké závěry. Dávám pozor na to, jaké čteme příběhy, aby tam byly různorodé postavy s různými rolemi, nejen spící princezny, čekající, až je někdo zachrání.
 
Pak se snažím uplatňovat v praxi to, co v Konsentu říkáme rodičům na workshopech o tom, jak mluvit s dětmi o sexu. Dcera je malá, takže zatím jde u nás především o budování tělesné integrity a hranic. Zavedla jsem to, že pohlavní orgány nazýváme pravými jmény a ne přezdívkami, konkrétně používáme slovo vulvička. Informuji dceru o tom, co dělám a kam jí budu sahat, když ji třeba umývám. Naopak jí neříkám věci jako „dej mi pusinku, dej pusinku babičce, udělej tetě malá apod.“
 
Pak si všímám toho, jak stereotypy ovlivňují mě. Třeba nedávno jsem si uvědomila, jak si asociuji různé myšlenky a různými barvami oblečení. Teď je hodně bahno a když vidím dítě v zablácené růžové kombinéze, pomyslím si, „teda, to je ale špindíra“, když vidím stejně špinavé dítě v tmavé kombinéze, napadne mě – „to je ale správnej průzkumník“. Holčičkám se víc nutí, že mají být čisté a upravené, ale moje aktuální teorie je, že to podporují ty barvy. Prostě na těch světlých oblečkách to bahno vypadá tak nějak nepatřičně.
 

květen 2021