Pěstounství  Jednat v nejlepším zájmu dítěte

Česko je poslední zemí v EU, kde najdete velké kojenecké ústavy, kde děti setrvávají dlouhý čas. Jinde v Evropě využívají náhradních rodin. Přes dvacet let debat sice posunulo některé věci dopředu, zásadní omezení ústavní péče ale dlouho nepřicházelo. „Je tu malé povědomí o tom, co znamená citová vazba a proč je nutné, aby dítě vyrůstalo v rodině,“ říká Alena Svobodová z mezinárodní organizace Lumos.

S jakými motivacemi jdou lidé do toho, že se chtějí stát pěstouny?

Každý má své vnitřní motivace, ale obecně platí, že to jsou lidé, kteří chtějí někomu pomoct, bývají to altruisté. Mají dojem, že je u nich ještě místo a to ať už to chápeme fyzicky anebo v srdci. Dost často mají už své děti odrostlé a zejména ženy se cítí nevytížené. U přechodného pěstounství hledají zájemci smysluplnou práci, dříve třeba pracovali v byznysu a teď chtějí dělat něco, co jim dává větší smysl.

Nemělo by se na veřejnosti víc mluvit o tom, že pěstoun je profese jako každá jiná financovaná státem a stejně jako máme lékaře, učitele či hasiče, máme i pěstouny, kteří se krátkou či dlouhou dobu starají o děti, o něž se nemohou postarat jejich biologičtí rodiče?

Mluvit o pěstounech jako profesionálech, kteří zastávají práci, kterou stát potřebuje, je jistě třeba. Zároveň to někdy i přesahuje „profesionalitu“. Nikdo není přeci v práci sedm dní v týdnu dvacet čtyři hodin denně. Dříve to bylo tak, že pěstounství byla skrytá adopce. V novele z roku 2013 o sociálně právní ochraně dětí už ale stojí, že pěstoun má upevňovat sounáležitost dítěte s jeho biologickou rodinou. To do té doby nebylo nikde nic takového napsáno a nic takového se nedělo. Nyní je to tak, že pokud má biologická rodina zájem o kontakt se svým dítětem, pěstoun jí to musí umožnit. A je tu doprovázející organizace, která pomáhá v tomto kontaktu. Zákon už je ale zase zastaralý a potřeboval by novelizovat, respektive by to spíše chtělo úplně nový moderní zákon na ochranu dětí.

Co je na něm zastaralého?

Měl by tam být mnohem větší důraz na prevenci. Biologická rodina by měla dostat podporu, cílenou a masivní, aby se děti vůbec nemusely odebírat, nebo aby se do rodin vracely, pokud nejsou problémy závažné. Dnes jde na prevenci jen přibližně deset procent z celého balíku peněz určitých na sociálně právní ochranu dětí. Většina financí zcela nesmyslně stále putuje do kojeneckých ústavů a dětských domovů, další část pěstounům.
 

Často se mluví i o tom, že čeští pěstouni nedostávají adekvátní finanční ohodnocení.

Ano, a to obzvláště pěstouni na přechodnou dobu, kteří mají dvacet tisíc hrubého ((podle nedávno schválené novely se má suma od roku 2022 zvýšit na 27 360 Kč). Přitom oni jsou velmi důležití, fungují jako záchytný bod, když je dítě třeba z rodiny odebrat a oni jsou schopni si ho hned vzít. A není ani žádná motivace, proč by si přechodný pěstoun měl brát sourozence, dostane totiž stejně peněz za jedno dítě jako za dvě.

Chápou pěstouni, jakou práci mají vykonávat?

Mnozí ano. Bohužel někteří si neuvědomují, že by si děti neměli příliš vybírat.

Na druhou stranu si ale nemohou vzít úplně každého, ne? Například dítě na vozíku, když nemají bezbariérový byt.

Samozřejmě. Nemluvím o dlouhodobých pěstounech, tam to musí být zpárované tak, aby rodina a dítě pasovaly k sobě. Zde dítě vyrůstá obvykle mnoho let a úplně minimálně se vrací do své původní rodiny. Krátkodobí pěstouni by toho ale měli v uvozovkách vydržet víc. Samozřejmě není možné, aby si nezkušený pěstoun vzal šestnáctileté divoké dítě, musí nejdříve nabrat zkušenosti. Není ale možné, aby chodili do příprav krátkodobí pěstouni s tím, že jsou ochotní si vzít pouze malé miminko do jednoho roku, což se děje. Pěstouni si musejí uvědomit, že jejich úkolem je být připravený na to přijmout dítě, které to v tu chvíli potřebuje.

U přechodných pěstounů by se mělo zjišťovat, jaké dítě by zvládli, jaké jsou jejich kompetence. Když budou chtít miminko, ale já uvidím, že pěstounka-žadatelka je učitelka druhého stupně základní školy, mohu s ní začít řešit, že by zvládla i děti starší, protože s nimi má zkušenosti.
 

Na co je třeba se pěstounů ptát?

Jaké dítě byste zvládli? Jiného etnika? Postižené? A jakou míru postižení byste zvládli? Sluchová vada vám nevadí? Ptát se na detaily. Proč nechcete romské? Jsou to předsudky? Rasismus? Nebo nějaké špatné zkušenosti?
 
Pokud se ukáže určitá netolerance k etniku, potažmo neschopnost s předsudky pracovat, tak je to špatně, protože náhradní rodina se vždy bude odlišovat od ostatních rodin s biologickými dětmi. A to i v případě, že si vezmete do náhradní péče malé bílé dítě.

Jak vypadá ta odlišnost?

Děti, které prošly ústavní péčí, mají často odlišný, nerovnoměrný vývoj. V některých oblastech zaostávají, dost často v emoční oblasti, protože tam proběhlo rané vývojové trauma způsobené absencí blízké osoby. Jako příklad mohu uvést sedmnáctileté dítě, které ráno zaspí. Kvůli tomu může mít záchvat, který vypadá, jako by mu byly tři roky. Někdy tyto děti také zaostávají v řečových dovednostech, často mívají problémy ve škole a v dalších oblastech vývoje. Jak říká můj kolega: i když si vezmete modrookou bílou holčičku, budete řešit stejné problémy jako s romským chlapečkem.

Alena Svobodová | Foto: © privat

V tomto ohledu by mne zajímal váš názor na rodičovská práva. Nebylo by pro děti lepší, když se o ně rodiče příliš nezajímají, rychleji je zbavit rodičovských práv, než je tomu v současné době.

To je velmi diskutované téma. Já jsem jednoznačně pro, aby rodiče dostali další šanci, ale zároveň dětem běží čas, který nelze nijak nahradit. Jsem tedy pro časově ohraničenou dobu intenzivní podpory rodiny, a to především u malých dětí. Pokud rodiče po této podpoře nebudou schopni se o dítě postarat, dítě by mělo právo mít svoji rodinu, a to náhradní, být právně volné a jít do adopce.

Dnes totiž neexistuje žádný časový rámec, od kdy lze rodiče zbavit rodičovské odpovědnosti.

V zákoně je to napsané vágně. V podstatě tam stojí, že rodič má o dítě projevovat opravdový zájem. To bohužel ale může někdy vypadat i tak, že dítě jednou za tři měsíce navštíví v kojeneckém ústavu. Jsou rodiče, kteří ten zájem opravdu mají a chodí své děti navštěvovat každý týden. Ale i tak to neznamená, že kvůli tomu nechám dítě žít v kojeneckém ústavu.

Tady ale narážíme na problém a to, že s rodinami nikdo nepracuje. A také tu mimo jiné stále nemáme zákon o sociálním bydlení. Přitom právě bydlení je častý problém, obecně pak chudoba.

Určitě by to vyřešilo ohromné množství problémů. Bydlení je velké téma. Teď se dělala analýza pro kojenecký ústav v Liberci, z níž vyšlo, že osmdesát pět procent rodin, jejichž děti jsou umístěné v libereckém kojeneckém ústavu, má problémy s bydlením a financemi. Platí, že český stát už celkem umí používat náhradní péči, ale neumíme stále tu prevenci. Přitom, když se naučíme prevenci, bude méně dětí končit v ústavní péči, nebude potřeba tolika pěstounů. To je jednoduchá rovnice.

Myslíte, že by byl o děti větší zájem, kdyby víc z nich mohlo jít do adopce?

Bohužel to tak být nemusí. Znám případy týraných dětí, o něž rodiče nejeví zájem, leží v kojeneckém ústavu a nikdo stále nedal návrh na zbavení rodičovské odpovědnosti. Děti už mohly být přitom dávno v adopci. A pak znám děti, kde rodiče nijak fatálně nepochybili, ale už jsou zbavení rodičovské odpovědnosti. Zcela nesmyslně. A i tyto děti jsou v kojeneckém ústavu.

Co s tím?

Něco lze ošetřit zákonem. Zásadní je ale změna myšlení. Pochopit, že máme jednat v nejlepším zájmu dítěte, a pochopit, co onen zájem je.
 

Tedy pochopit zejména to, co znamená vztahová vazba, takzvaná teorie attachmentu?

Přesně tak, o tom je tady stále malé povědomí. Před nedávnem jsem byla na Slovensku na výcviku ohledně citové vazby a byli tam i zaměstnanci slovenských dětských domovů. Tam už pochopili, co to je, pracují s dětmi, jak nejlépe umějí, ale zároveň si uvědomují, že v rodině by dětem bylo lépe [na Slovensku zrušili kojenecké ústavy před čtrnácti lety, děti do šesti let jsou v pěstounské péči; pozn.red].
 
U nás panuje pocit, že když dětem dodáme materiální pomoc, tedy čistou postel, jídlo a teplo, že jsme jim pomohly. Neříkám, že v českých ústavech nedělají pro děti to nejlepší, ale chybí tu povědomí, že dítě má především vyrůstat v rodině a všichni by se měli snažit, aby to tak bylo.

Jedna ze zásadních věcí je shánět pěstouny, respektive dělat nábory, což je v zahraničí standardní věc. Jak vypadají takové nábory?

Můžete mít reklamu v autobusech, rozhlasové spoty, letáky. Nejlépe ale funguje setkávání pěstounů s lidmi, kteří o pěstounství uvažují. V Moravskoslezském kraji pořádá samotný kraj Týden pro pěstounství a to celé vrcholí v Ostravě v prostoru bývalých železáren, kam přijdou tisíce lidí, jsou tam akce pro děti, můžete si popovídat s pěstouny, dozvědět se vše podstatné. V Pardubickém kraji mají podobnou akci, ale putovní, po zámcích a zahradách. Další kraje se také přidaly. Toto jsou jen příklady. Nyní se snažíme na toto téma sepsat publikaci.

Úplně nejzásadnější je však využívat v kampani samotných pěstounů a těch, kteří náhradní péči sami prošli. To jsou hlavní tahouni, oni a jejich příběhy, zkušenosti. A za to by samozřejmě měli dostat zaplaceno, protože je to práce navíc. Když dělám přípravy pro pěstouny a vezmu tam člověka, který byl v pěstounské péči, a on vypráví, jak zásadní to pro něj bylo, všichni vidí, že to může dopadnout dobře, že to má smysl. Měli jsme tam třeba kluka, který šel do pěstounské péče až v 16,5 letech.

Jak se tam dostal?

Byl v dětském domově, chodil na gymnázium a ve třídě měl spolužáka, jehož rodina byla pěstounská. A vzala si ho. Nyní už je dospělý, má děti a tvrdí, že ho to naprosto ovlivnilo, že se jeho pěstounská rodina stala jeho vlastní rodinou.

Jak nejlépe připravit pěstouny na jejich povolání?

Měly by být hlavně zážitkové a sebezkušenostní přípravy. Dnes často vypadá příprava pěstounů tak, že dostanete kurz první pomoci, dozvíte se právní věci, dále co je to pěstounství a další teoretické věci. Zásadní je ale mluvit s lidmi o tom, co se stalo dětem, které u sebe neměly jednu osobu blízkou. Porozumět dětem je naprostý základ a toho nejlépe docílíte zážitkovou pedagogikou, která pomůže se do dítěte vžít. Anebo opět tím, že tam pozvete hosta. Třeba kluka, který se rozhodl hledat svou biologickou rodinu. Pokud budu vyprávět já, proč je to důležité, je to úplně něco jiného, než když vám to vypráví někdo, kdo zažil ten pocit neznat své rodiče.

Zaujalo mne, že máte v každé přípravě minimálně jeden stejnopohlavní pár.

Ano, v Praze je to běžná věc. Jsou tam zájemci o pěstounství i adopci. Legislativně je to tak, že si nemohou vzít dítě oba dva, napsané je tedy dítě jen na jednoho, ale na přípravy chodí oba. Velký bonus vidím v tom, že oni moc dobře vědí, jaké to je být menšina, a právě kvůli tomu jsou obvykle tolerantnější. Jim na toto téma nemusíte dělat žádnou zážitkovou pedagogiku. Jsou obvykle schopní a ochotní si brát dítě jiného etnika nebo dítě s handicapem.

Mnoho lidí to ale stále bere velmi útrpně, že by měly děti vyrůstat s dvěma matkami či dvěma otci.

Bohužel je to tak. My sice žádný výzkum v Česku na toto téma nemáme, ale v zahraničí takových výzkumů najdete mnoho. Častý argument je, že se dítě nebude dobře vyvíjet. Z výzkumů ale vyplývá, že se děti vyvíjejí úplně normálně. Naplňování vývojových potřeb totiž není o tom, zda je naplňuje muž či žena, hlavní je kvalita vztahu mezi dospělým a dítětem.
 

srpen 2021