Ústavní péče  „Nesrovnávej mě s mojí mámou!“

Jmenuje se Eva. Je jí dvacet osm a vyrostla v ústavní péči. Nyní má sama dvě děti a jediné její přání je, aby jim dokázala dát to, co sama nedostala. Lásku a bezpečí. Její příběh je příběhem nemalého počtu českých rodin. Rodin, které se cyklí v problémech a pomocná ruka státu má podobu dětského domova.

„Když mě odebírali do ústavní péče, tak ne proto, že bych byla problémová. Tou byla moje rodina, mé hnízdo,“ vypráví mi Eva, s kterou jsem se poznala loni v létě, když jsme pořádali na Malostranském náměstí v Praze happeningy na podporu zrušení kojeneckých ústavů. Česko bylo poslední zemí v EU, kde se nejmenší děti dostávaly do ústavní péče. Povedlo se. Od roku 2025 se děti do tří let věku do ústavní péče nedostanou. Místo nich se o ně budou starat náhradní rodiče neboli pěstouni. Eva tehdy naši iniciativu Vyrůstat doma podporovala. Sama dobře ví, že každé dítě bez ohledu na věk potřebuje milující rodiče a rodinu. „Potřebuje místo, kde se bude cítit v bezpečí, kde může být sám sebou a nemusí nic předstírat. Což ústavy prostě nejsou a nikdy nebudou,“ psala mi loni. Tehdy jsem ji požádala, aby mi odvyprávěla svůj příběh.

Noční košile

Když byla Eva malá, její bratr chodil za školu a dělal problémy. Její mámu tehdy propustili z práce, dlužila za nájem a měla partnera, který jí podváděl. Pokusila se o sebevraždu. „Spolykala večer léky a šla mě uspávat,“ loví dávné vzpomínky Eva. „Loučila se se mnou. Bylo mi sedm let a já tušila, že je něco špatně. Brečela jsem a chtěla, aby se mnou spala. Odmítla. S brekem jsem usnula,“ vypráví.

V noci pak Evu probudil sen. Na louce byly krásné staré babičky jako z pohádky, ale byly zlé. Křičely na ni, ať se probudí, že se něco děje s mamkou. Vzbudila se a slyšela strejdu, mámina přítele, jak na mámu křičí. Ona ležela na zádech a chrochtala. Její starší bratr někam utekl, nikdy nikomu neřekl kam. Eva začala křičet na strejdu, ať zavolá sanitku. Na dispečinku jim řekli, aby někdo dospělý byl s mamkou a někdo jiný čekal venku, aby sanitka věděla, kde zastavit.

Nikdo jiný než Eva tam nebyl a tak v únoru, kdy zima byla opravdu zima a ne pohádka, čekala Eva v noční košili na sanitku. Dodnes slyší slova sanitářky, jak jí říká: „Takhle statečnou holčičku bych taky chtěla mít.“ Evu do bytu nepustili. Mamku pak jen zahlédla, když ji vynášeli na nosítkách ven a ona měla na obličeji kyslíkovou masku. „Tím moje vzpomínky na dětství končí. Mám pár úštěpků, jinak naprosté okno. Podle psycholožky jde o potlačené vzpomínky na špatné období, do mých asi deseti let,“ konstatuje Eva.

Léta v ústavech

Eva strávila dohromady jedenáct let v různých dětských zařízeních. Jen za prvních pět tříd základní školy se stěhovala dohromady čtyřikrát a vystřídala pět škol. „Byť mi moje máma dala počátečních osm let, zbytek jsem si musela projít sama,“ říká Eva. V jejím životě se následujících mnoho let poté, co ji z rodiny odebrali, pohybovali lidé, kterým nejdříve říkala máma, pak to byla sestřička v ozdravovně, vychovatelka v dětském diagnostickém ústavu, „teta“ v dětském domově a nakonec znovu „teta“ v jiném dětském domově. „Bylo to poslední záchytné místo pro mládě, které dělalo problémy jen proto, aby si získalo lásku a domov,“ vypráví.

Ozdravovnu a dětský diagnostický ústav si Eva moc nevybavuje. „Pamatuji si, jak jsem seděla v okně opřená o mříž a poslouchala mnichy v rádiu a pak hrála Enya a já čekala, že přijede máma na návštěvu, ale ona nepřijela,“ vybavuje si jednu z mála vzpomínek. Ptám se, jaké mnichy tehdy v rádiu slyšela. Eva říká, že to zřejmě byli Gregorian, němečtí vokální muzikanti, kteří přezpívávají rockové a popové skladby v gregoriánském stylu.

Na dětský domov si už pamatuje víc. V tom prvním zažila šikanu. Její spolubydlící ji nutila krást v obchodě a ona pak měla průšvihy. Když se na to přišlo, prý nikdo neřešil proč, jen se konstatovalo, že je Eva problémová. „Pamatuji si nemastnou neslanou tetu Radku. Ona se snad nikdy neusmála. Pak tam byla teta Iveta, ta měla jen svých pár vyvolených dětí. Tam jsem se cítila sama, úplně na dně a taky jsem začala zlobit.“

„Tvoje děti skončí taky v děcáku“

Po nějaké době ji přemístili do jiného dětského domova, kde žila až do svých devatenácti let. Tam děti žili ve skupinkách v několika oddělených bytech. Dnes Eva říká, že toto místo pro ni bylo spásou, ale taky noční můrou. Noční můrou byla konkrétně jedna ze zaměstnankyň neboli „tet“, která se tam o děti starala. Průšvih podle Evy byl, že to byla ta samá žena, která se kdysi starala i o její mámu. I Evina máma kdysi vyrůstala v dětském domově. A tahle „teta“ opakovala Evě: „Tvoje máma v děcáku, ty v děcáku a tvoje děti tam taky skončí.“ Slova, která ji budou děsit do konce života.

Eva se pak dostala do jiného bytu, kde se o ni začal starat někdo jiný. Mimo jiné i „teta“ Monika. Ta dala Evě šanci. Jednou, když se zase hádala, se jí teta Monika ptala, proč to dělá. „Řekla jsem jí, že už mě mají stejně zaškatulkovanou, že určitě četli můj posudek. Ona mi ale řekla, že to nedělají. To byla moje záchrana. Byla první, kdo mi vlastně poprvé v životě věřil.“ Stejně to ale nebylo jednoduché. O mladší děti se „tety“ musely starat víc, ty starší pak už jen tak nějak proplouvaly životem. Často o samotě.

Když byla Eva v deváté třídě, začalo se řešit, na jakou střední školu půjde. „Vždycky mě moc bavila matematika a podobné předměty, kromě chemie. Chtěla jsem na podnikatelskou, ale tu mi tety neschválily a nepodepsaly zápisový lístek. Tak jsem je zkoušela umluvit na listovní, tedy na pošťačku, to taky neprošlo,“ vzpomíná. Nakonec ji dali na střední hotelovou školu obor cestovní ruch. „To bylo šlápnutí vedle. Nikdy mi nešla čeština a ani němčina. A já šla na školu, kde angličtinu vyučovali pro pokročilé, němčinu pro začátečníky a jako bonus francouzštinu. Nesnášela jsem to.“

„Nesrovnávej mě s mojí mámou!“

Absence rodičovské lásky podle Evy způsobila její překotný útěk z dětského domova v devatenácti letech a nedokončenou školu. Zamilovala se. Život s přítelem byl z počátku idylický. Eva přešla na stejný obor, jen do jiné školy v jiném městě. Jenže pak její přítel začal žárlit – na školu, na spolužáky, nesměla se s nikým bavit. Ze školy odešla, dokončené má jen první dva ročníky. „Mám vystudovanou jen základku a to nejsem blbá. Mám pět sourozenců, jsem poslední z dětí mé matky. Nejstarší má vystudovanou zedničinu z doby, kdy byl ve výchovným ústavu, dva kluci-dvojčata byli v ústavech pro postižené. Pak tu je má sestra a bratr, ti by měli mít vystudovanou vysokou školu. Měli to štěstí, že vyrůstali v normální rodině,“ říká Eva. Normální znamená náhradní. Ptám se, zda se se sourozenci vídá. Prý ne. A s mámou? S tou ano. Letos v létě by za ní chtěla jet.

Od svého tehdejšího přítele utekla Eva k mámě. To ale nebyla žádná výhra. „Sama si se životem nevěděla rady, tak jak mohla pomoci mně?“ uvědomuje si po letech Eva. Pak potkala dalšího kluka, kterého poznala kdysi v dětském domově, a začala s ním bydlet. „Jednou v noci jsem ho ale vyhodila z bytu, začal na mě být sprostý a porovnával mě s mojí mámou. Bytostně to nenávidím do dnešní doby a mám noční můry, že jsem jako ona.“

Pak potkala otce svého dnes sedmiletého syna. Říkejme mu Jan. Žila s ním čtyři roky, jenže když zjistila, že je s ním nešťastná, bála se odejít. A taky nechtěla, aby její syn vyrůstal bez táty tak, jako musela vyrůstat ona. Nakonec se odhodlala odejít do azylového domu, ale neměla peníze, protože Jan jí všechny vzal. V tento moment se v příběhu objevuje další muž, říkejme mu Michal. Byl to známý Eviných kamarádů, kteří se jí snažili pomoct se do azylového domu dostat. Michal Evě nabídl, že může na chvíli bydlet u něho, než se všechno vyřeší. Bydlel tehdy se svojí mámou ve velkém bytě. Eva váhala, nakonec ale souhlasila.

Dnes jsou to čtyři roky, co se Eva k Michalovi nastěhovala. Za tu dobu získala svého syna do výhradní péče, začala pracovat, šla do insolvence, kterou splatila (dluhy kvůli mámě a Janovi), udělala si řidičák, našla lepší práci, začala si sama dělat finanční rezervu. A dva roky strávila každé pondělí hodinu u psycholožky.

Dnes má Eva svoji rodinu. Partnera. Sedmiletého syna. A taky roční dceru. „Vím, že jsem udělala spoustu chyb, ale nikdy nebudu litovat rozhodnutí stát se maminkou. A nikdy, opravdu nikdy nedovolím, aby moje děti skončily v dětském domově.“

březen 2022