Vychovávat dítě a u toho dělat umění, nejde, tvrdí performerka Marina Abramović – a není sama, kdo si to myslí. Přichází matky při přebalování o kreativitu?
Workshop tvůrčího psaní, vládne příjemná atmosféra, účastníci si povídají. S úsměvem si přejedu po stále ještě plochém břiše: „Čeká mě zajímavé období. Jsem těhotná.“Netuším, co jsem čekala, možná gratulace, pozitivní přijetí, nebo alespoň povinné zaradování se: „Super!“
Místo toho někdo do úplného ticha řekne: „Aha. Další, která přestane psát.“
Ještě pořád se vznáším na svém růžovomodrém obláčku prvních měsíců těhotenství, ten podtext nepochopím: „Prosím?“
„No, já teda nevím, jak si to představuješ. Ale psát a být matkou, to nejde dohromady.“
Kde jsou matky v umění?
Krátký exkurz do ženské literární scény: Virginia Woolf, Dorothy Parker, Kathrine Mansfield, spisovatelky, které mám ráda, ani jedna z nich neměla děti. Cindy Sherman, Stevie Nicks – taky ne. Performerka Marina Abramović zastává názor, že umění a mateřství nejde dohromady. Umění je tak pohlcující, že mu člověk musí věnovat veškerou energii. [Marina Abramović: Durch Mauern gehen (Projít zdmi), Luchterhand, 2016]Sama jsem si položila otázku: být spisovatelkou a matkou, kreativní práce a péče o dítě – půjde to? Políbení od múzy a přebalování, mezi kojením rychle napsat dva řádky – jde to vůbec? Názor, že děti a umění nejdou dohromady, se zdá být velmi rozšířený a budeme-li se řídit paní Abramović, lze říct, že se těší i jisté všeobecné platnosti.
Šok z reality
Všechno jsem si pěkně naplánovala: dítě se narodí, na tři měsíce s psaním přestanu, možná i čtyři, a potom se ke stolu vrátím.Z tříměsíční pauzy byl rok. I přesto, že tatínek se dítěti velmi věnuje, podcenila jsem to obrovské penzum péče o dítě. Ale taky to, jak moc tu malou bytost budu milovat. Často jsem prostě jenom tak seděla, pozorovala dítě a na psaní jsem neměla ani pomyšlení. Nebo jsem potřebovala dohnat spánkový deficit. Pravidelně pracovat jsem ve skutečnosti dokázala, až když se o dítě začala starat babička a následně šlo do školky.
Začala jsem s povídkami, abych vůbec zažila pocit, že jsem něco dokončila a pomalu se dostávala do nového rytmu. Prokrastinovat? Čekat, až mě políbí múza? Nic takového. Harmonogram dne teď určovalo dítě. Zní to neromanticky, ale fungovalo to. Byla jsem mnohem produktivnější než kdy předtím. A hlavně: najednou jsem si taky mnohem víc věřila. A múza mě najednou líbala prostě při uspávání nebo cestou do školky.
Zvládat práci a rodinu je jako balancování na laně, tento poznatek není nijak překvapivý ani nový. Ale proč by to pro umělce/kyně mělo být těžší než pro právníky/čky, obchodní zástupce nebo majitele/ky stánku?
„Máma“ v rozhlasové radě?
Roku 2020 jsem se přihlásila do výběrového řízení do brémské Rozhlasové rady. V mém životopise stálo: „spisovatelka, textařka, japanofilka a matka“. Moje kamarádka, která je rovněž matkou, mě od takové formulace odrazovala: „To tam nepiš! Chceš přece být, aby tě měli za spisovatelku. Ne za píšící matku!“„Píšící matka“. Kdo nebo co by to mělo být? Mizí umělkyně, jakmile otěhotní, v oblaku sunaru? Přestávají je líbat múzy? Existuje nějaký hormon, který jim zamlží mysl tak, že už pak dokáží psát jen o třpytivých jednorožcích, kašičkách a barevných nuancí obsahu plenek?
Rozhodla jsem se k útěku kupředu. Fakt, že jsem matkou, jsem začala nejen zdůrazňovat, ale prostě jsem z něj udělala svoje hlavní téma: „Matky v umění a znázorňování matek v umění“. Odněkud tenhle pokřivený obraz „matky“ přece pocházet musí.
V nápadně mnoha pohádkách a všude oblíbených diesnyovkách je matka buď nepřítomná, nedůležitá, zlá nebo mrtvá. Dramaturgicky to tak možná bylo nutné, aby hrdinova cesta dostala ten správný říz. Ovšem na obraz matky to určitě nemělo dobrý dopad.
V dobré společnosti
Děti a práce vyžadují organizaci a energii. Podporují mě skvělí prarodiče, dítě má otce, který se mu věnuje, rád s ním tráví hodně času. To není samozřejmé a jsem za to vděčná.A ano, existují logistické výzvy: na čteních potřebuji hlídání, na pracovní schůzky taky, o rezidenční stipendia teď žádat nemůžu. Co se časové flexibility týká, jsem na tom jinak než mí kolegové/kolegyně, co děti nemají, i psaní ráda přeruším, pokud dítě zrovna potřebuju maminku.
Děti a umění: to nejde dohromady? U mě to tak není. Ovšem samozřejmě to není všeobecně platné a ani být nemá. Mít děti nebo ne, to je totiž osobní rozhodnutí každého z nás.
Tak samozřejmě už jako Marina Abramović nebudu trávit měsíce v australské pustině Outback nebo neobejdu celou čínskou zeď, aby z toho vzniklo skvělé umění. Nevadí. Tyhle outdoorové aktivity stejně nejsou nic pro mě.
Kdo teda vlastně je ta „píšící maminka“? Žena, která píše. Žena, která je matkou. J.K.Rowling například. Cornalia Funke. Astrid Lindgren. Siri Hustvedt. Podle mě samá dobrá společnost.
A to místo v Rozhlasové radě jsem mimochodem dostala.
srpen 2020