Hraniční porucha osobnosti  Zavař svoje stavy

Výtvarnice Lucie Sedláčková je autorkou komiksu „Zavařeniny“, jehož cílem je destigmatizovat duševní potíže. Jaké to je žít s hraniční poruchou osobnosti? Dá se z toho vykreslit? A může to pomoct i někomu jinému?

Jednoho dne mi můj kamarád poslal obrázek, který mi mluvil z duše. Žena sedí na baru, snaží se poslouchat svého společníka, ale někde to vázne. „Představ si, že myslíš na 94 věcí naráz…“ píše se v bublině nad postavami. „To byla první Zavařenina, kterou jsem nakreslila. Ještě neměla tu formu, jakou mají ostatní, nebyla to zavařená postavička, ale jen takové rámy, které se ti míchají před očima, když s někým mluvíš. Nedokážeš vypnout ostatní myšlenky, útočí na tebe. Jako bys měla v hlavě spoustu barevných sklíček a okýnek, skrze které se díváš na realitu. A vlastně ji nemůžeš kvůli tomu moc vnímat,“ snaží se mi Lucie zprostředkovat, jak funguje její mysl. Obrázek, který jeho autorka tehdy pojmenovala Skrumáž náhodných myšlenek, mě zasáhl a zároveň nadchl. Přesně totiž vystihoval moje téměř každodenní pocity. S Lucii totiž máme stejnou diagnózu: jsme „hraničářky“. Obě trpíme hraniční poruchou osobnosti (HPO).
 

Mít zavařenou hlavu

„Dívali jsme s přítelem na animovaný film Píseň moře, kde ježibaba má dům plný zavařeninek. Dává do nich negativní emoce, kterých chce zbavit sebe a ostatní, potlačit je a žít klidný život. Ta myšlenka, zavařit naše myšlenky, emoce a vzorce, mě hodně oslovila, co se týče vizuální stránky. Jen já jsem nechtěla ty emoce a myšlenky potlačovat, ale spíš moct se na ně podívat s odstupem. Protože ono se jich nedá úplně zbavit, jsou součástí toho, co znamená být člověkem,“ popisuje Lucie, jak to všechno začalo. „A jinak je to prostě o tom, že dost často mívám fakt doslova zavařenou hlavu.“

Lucie Sedláčková: „Kreslila jsem a psala jsem, ale dělala jsem to zvlášť, až komiks mi to propojil. Zároveň je to vlastně moje terapie. Ale to neznamená, že nemůže pomoct ostatním. Nevěřila jsem tomu, dokud mi můj přítel neřekl, že ty komiksy pomáhají i jemu.“ | Foto: © Lubor Tůma
Původní myšlenkou Zavařenin bylo odlehčenou formou přiblížit ostatním, co se odehrává v hlavě jedince s diagnózou s HPO, tu jejich emoční citlivost, která je mnohem vyšší než u průměrné populace: „Kreslila jsem a psala jsem, ale dělala jsem to zvlášť, až komiks mi to propojil. Zároveň je to vlastně moje terapie. Ale to neznamená, že nemůže pomoct ostatním. Nevěřila jsem tomu, dokud mi můj přítel neřekl, že ty komiksy pomáhají i jemu.“ Začal lépe rozumět tomu, jak funguje Luciin mozek, v některých popsaných pocitech se ale sám poznával.
 
A tak se Zavařeniny staly projektem, který nakonec není jen o hraničářích. „Došlo mi, že stejné problémy jako já mají v různém stupni i lidé bez mojí diagnózy. Jen my s HPO jsme takový mix, smoothie ze všech možných emocí,“ směje se. „Taky mi to přišlo moc vážné, chtěla jsem, aby to bylo hravější, odlehčenější.“ Ve stripech nejdřív nakreslí konkrétní situaci, na konci problém pojmenuje a zavře do sklenice. Bezpečně zavařené jsou tam Pocit méněcennosti, Mělbych obecný nebo Scenařovic catastrophicus. To známe všichni.
 

Z punkerky introvertka

Zkušenosti s psychologickou a psychiatrickou péči měla od dětství. „Od malička jsem somatizovala, měla jsem obrovské bolesti břicha. Nemohli mi nic najít a trávila jsem pomalu víc času v nemocnicích než doma,“ vypráví. Ve dvanácti ji začala máma vodit do psychologické poradny, první psychiatričku potkala v šestnácti. Tehdy dostala první léky. Má za sebou anorexii a zkušenosti s léčebny. A vždy ji to táhlo k umění.
 
„Myslím si, že je to součást mé diagnózy, to výtvarno. Na střední jsem studovala grafiku, potom scénografii na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. Je zajímavé, jak se mi v průběhu let měnila osobnost tím, jak se HPO rozvíjelo. Na střední jsem byla hroznej punkáč, společenská, hodně jsem chlastala a měla jsem i docela sebedůvěru, co se týče mužů. Pak se to ale zlomilo a stal se ze mě velký introvert. To jsem už studovala scénografii. Bylo pak těžké se dostat k nějakému kšeftu, musíš totiž být pořád mezi herci, mezi režiséry, prostě mezi lidmi. Kvůli tomu jsem taky nezačala pracovat v divadle.“ Po studiu odjela do Anglie a tam prodělala psychický kolaps. A s ním konečně přišla diagnóza.
 
Srovnáváme své zážitky, jaké to bylo, když jsme se dozvěděly, co je vlastně za vším tím vnitřním chaosem: porucha. „Je to přesně jak popisuješ, konečně vím, co to je. Byť ze začátku to nebylo příjemný zjištění, potkala jsem dřív pár hraničářů a nebylo to úplně milé setkání,“ říká Lucie. O lidech s HPO totiž obecně panuje spousta mýtů. Říká se, že jsou manipulativní a nesnesitelní ve vztazích, jen přijdou, zlomí vám srdce a odejdou.
 
 
Když si Lucie začínala o své diagnóze číst, měla občas dojem, že musí být totální monstrum, dokonce i z některých knih psaných odborníky, které jsou dostupné na českém trhu. „Hodně mi pomohla moje máma, když jsem zkolabovala a nemohla jsem ani pracovat. I ona se začala v tomto ohledu dovzdělávat a tím se naše komunikace zlepšila. Když potom přišel nějaký výbuch, vždycky mi řekla, že to nejsem já, to je moje porucha.“ Pomohly i osobní příběhy, třeba ty, které našla na blogu spolku Nejsem psychopat, který se snaží o osvětu ohledně HPO.
 
Jedna z členek spolku, Petra Šindelková, vede taky peer-skupinu v DBT Centru Kaleidoskop. Lucie vysvětluje fungování skupiny, která není terapeutická, ale především sdílecí: „Peer-skupinu vedou diagnostikovaní, ale už zotavení hraničáři, a snaží se pomáhat těm, kteří jsou na začátku své cesty. Ve zkratce je to o tom, abychom se necítili sami. Všichni tam o sobě víme, že nejsme úplně v pohodě, a tak se můžeme chovat naprosto autenticky.“

Zavařené potvůrky

„Jsem ráda, že se to teď mění, že se o tom trochu víc mluví. Dostávám reakce, že je to super, že už o tom vím, mám to pojmenované, uchopené, a spíš mě podporují, abych o tom mluvila víc a víc. Dřív, třeba když jsem ještě byla na střední, tak to takhle nebylo.“ Lucie ráda lidi se svým stavem otevřeně konfrontuje: „Nemělo by to být tabu. Když o tom mluvím stejně, jako kdybych někomu vyprávěla, že jsem šla ráno do krámu koupit mlíko, tak tím se to destigmatizuje. Taky pro mě.“ Věří, že tím, jak o HPO mluví s ostatními, jakým způsobem své psychické obtíže prezentuje, může změnit nejen jejich postoj, ale i ten svůj.
 
„Zavařeniny jsou sice hezká věc, ale občas, když kreslím, tak brečím, protože se dostanu do stavu, kdy bych nejradši jela k terapeutce. Otevře se něco, na co já v tu chvíli nemám, a pořád mě to může ohrozit,“ vysvětluje. Mezi zavařené potvůrky zařadila taky – zatím – jednu pozitivní. V otevřené sklenici se velebí očividně šťastná postavička, vedle sebe má strom a taky žebřík, po kterém může pohodlně vyšplhat ven. „Nechtěla jsem být hnidopich, který vidí jen to špatný. Myslím, že je důležitý pojmenovat svý démony, ale stejně tak si uvědomovat, že máme v sobě přirozené protilátky. Sebeláska má sklenici otevřenou, aby se mohla rozvíjet a volně pohybovat, ty ostatní je lepší mít zavřené a pod kontrolou.“
 

Napiš mi o svém démonovi

Do budoucna by chtěla nakreslit i další pozitivní Zavařeniny, i kvůli ohlasům, které na sociálních sítích dostává. „Mým cílem není dělat poradce on-line, na to se rozhodně necítím. Mám svoje démony, se kterými chci pracovat a to co můžu nabídnout je kresba, odlehčení, svůj úhel pohledu.“ Stalo se, že jí pár lidí dokonce napsalo o radu. „Vždycky odepisuju, že je to jen můj názor, nejsem odborník.“
 
Své followery vybízí, aby ji psali i o svých démonech, které pak může zpracovat. Ohlasů je dost. „Některé se opakuji, i s tím, co jsem už vytvořila. Nechci se dablovat, ale myslím si, že by stalo za to danou Zavařeninu použít i v jiné situaci. Každá z nich může mít spoustu tváří. Když se nevidíš zrovna v tomhle komiksu, můžeš se poznat v jiném, a bude to ten stejný problém.“
 
Na podzim se Zavařeniny ocitnou i v off-linu. Lucie připravuje výstavu v pardubickém Divadle 29 v rámci Týdnů duševního zdraví. „Doprovodný program k výstavě zatím neplánuju, byť mě napadla třeba diskuze nebo otevřená dílna, ve které si každý vyrobí vlastní „lapač“ na démony či něco podobného. Výstava jako taková by měla být interaktivní. Návštěvníci budou mít možnost na lístečky psát svoje vlastní „zavařeniny“ a přihodit je do sklenice. „Ostatní si je pak přečtou. Tím, že svoje zavařeniny ukážeme ostatním, se aspoň trochu přestaneme stydět,“ vysvětluje Lucie. S lístečky pak hodlá dále pracovat při svém zavařování.
 

září 2020