Přírodní pohřebnictví  Ke kořenům stromu

V české společnosti dochází delší dobu ke krizi pohřebních rituálů, pokud nepočítáme náboženské pohřby. Přitom právě rituály nám pomáhají plně prožít a přijmout zlomové životní etapy, jako je svatba, početí i smrt. Olga Nešporová z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí uvádí, že velká část obyvatel České republiky dává přednost kremaci bez pohřebního obřadu, což je běžné především v Čechách, kde se obřadu nedočká až polovina zemřelých. I na evropské poměry vyčníváme počtem kremací bez obřadu.

Důvodů může být několik, ale mezi ty hlavní patří nejspíš odosobněnost obřadů pod taktovkou pohřebních služeb. Blízcí mají pouze dvacet minut na rozloučení v pohřební síni, přičemž se stává, že v pozadí už čekají pozůstalí dalšího zemřelého, rodina bývá oddělena od ostatních chvíli před obřadem a poté sedává v první řadě, zvykem je černé oblečení, umělohmotné věnce, tklivá hudba a řečník, který zemřelého či zemřelou ani neznal. 

Přestože většinu z toho můžou pozůstalí pohřbu ovlivnit, obřad musí proběhnout maximálně sedm dní po smrti, na což ne každý je připraven a málokdo ví, že je možné nechat tělo za příplatek na den zmrazit a vzít si na přípravu posledního rozloučení více času nebo nechat tělo zpopelnit a rozloučit se později.

Návrat k přírodním pohřbům

O osobnější pohřby usilují mimo jiné propagátoři přírodních pohřbů. Ačkoliv se přírodní pohřebnictví praktikuje již tisíce let, západní společnosti ho přerušily stavbou hrobek, mauzoleí nebo balzamováním, které zpomalují přirozený proces rozkladu těla. Za návrat k přírodním pohřbům se tak považuje vznik britské organizace Natural Death Centre v roce 1991. Zakladatele a jejího myšlenkového otce Nicholase Alberyho inspirovalo hnutí přirozených porodů. Podobně jako porod, i smrt může podle něj proběhnout v rodinném kruhu v domácím prostředí.

Dva roky po založení organizace vznikl i první přírodní hřbitov. Jednalo se o rozšíření tradičního viktoriánského hřbitova ve středověkém městečku Carlisle. Jeho správce Ken West zde poprvé nechal vysazovat stromy místo náhrobků. Dnes najdeme ve Velké Británii víc jak 270 přírodních hřbitovů.

Ke kořenům

O dvacet jedna let později, v roce 2012, dorazil koncept přírodního pohřebnictví oficiálně i do České republiky. Mezi první průkopnice patří Blanka Javorová, Alžběta Slavík Živá a Monika Suchánska, zakladatelky organizace Ke kořenům, ve které dnes působí osm obřadnic. Jejich záměrem je pomáhat tvořit pohřby, které jsou smysluplné, krásné, léčivé a ekologické. Chtějí inspirovat a podporovat rodiny a kolektivy i společnost k aktivnímu budování zdravé kultury rozloučení.

Pod jejich rukama ožil i první český přírodní hřbitov, jež je součástí tradičního hřbitova v pražských Ďáblicích. V tzv. Lese vzpomínek najdete místo náhrobků vzrostlé památné javory, lípy nebo ptačí třešně, do jejichž kořenů je možné uložit popel. V lese se může konat i samotný pohřeb posledního rozloučení. Pozůstalí sedí v půlkruhu kolem pískovcového díla, tzv. skořápky, na jejíž hladinu vody můžou pozůstalí pouštět zapálené svíčky a sdílet vzpomínky na zemřelé z místa, kde zrovna stojí či sedí. Nikdo tak nemusí stát u řečnického pultíku.

V průběhu let vznikly další přírodní hřbitovy – Údolí vzpomínek v Brně, Les vzpomínek v Olomouci, Lesní hřbitov v Plzni a v září 2023 Luční hřbitov opět v Ďáblicích, což je prozatím jediný přírodní hřbitov v České republice, kde může být přímo do země pohřbeno celé tělo. Mají lidé o přírodní pohřby zájem? „Vnímáme rozhodně zvyšující se zájem a to napříč generacemi,“ říká jedna z obřadnic Ivka Hasová, se kterou jsem pro JÁDU dělala rozhovor. „Uložení a rozloučení například v Lese vzpomínek v Praze jsou velmi vyhledávaná. Je to také díky velké podpoře ze strany zřizovatele, což jsou Hřbitovní a pohřební služby Praha, který o této možnosti průběžně informuje veřejnost a přichází s dalšími navazujícími projekty. V případě brněnského přírodního hřbitova budete zmínku o něm na webu brněnské správy hřbitovů hledat velmi složitě,“ doplňuje s povzdechem. „A tak na místě, kde by se to nejvíce očekávalo, se pozůstalí nedozvědí, že tuto možnost mají. Je potom pochopitelné, že zde je zájem malý.“

Přírodní hřbitovy mohou vést i ke vzniku přírodních rezervací a tím k ochraně přírody. Příkladem může být založení prvního amerického zeleného hřbitova Ramsey Creek Preserve v roce 1996, jež vznikl s cílem využít pohřební průmysl k ochraně a obnově půdy, k financování neziskových organizací, vzdělávání, umění a vědeckého výzkumu a k zajištění levnější a smysluplnější možnosti pohřbívání. Ani na tradiční hřbitovy však není třeba žehrat, často to jsou jediné větší plochy zeleně ve městě a mohou být domovem nespočtu ptáků i hmyzu.

Ekologický rozměr

Jedno z důležitých poslání přírodního pohřebnictví je brát co největší ohled na přírodu. Přemýšleli jste někdy, jaký má pohřební průmysl dopad na životní prostředí? Vezměte si takové rakve. V České republice, stejně jako v mnoha jiných zemích, jsou nejčastěji vyrobeny ze dřeva ošetřeného mořením či lakováním, což ztěžuje jejich rozklad. Nehledě na výstelky z umělých textilií s kovovými či plastovými madly a zdobením. Jistě si umíte představit, že luxusnější rakve amerického typu z oceli, zinku či mědi vystýlané brokátem a sametem představují ještě větší zátěž (i když pravý americký styl jsou od 19. století betonové hrobky zapuštěné do země, původně proti vykradačům hrobů). Také urny jsou navrhované tak, aby odolaly snad i nukleární válce.

I poslední rozloučení provází záplava umělohmotných věnců a chemicky ošetřených květin, které se často dováží letecky z druhé části světa, nemluvě o nespočtu umělohmotných svíček, jejichž spotřeba skokově roste během dušiček. A pokud jste zastánci kremace coby ekologičtější alternativy k pohřbívání do hrobek, možná vás zklamu. Zpopelnění přináší vlastní problémy. Nejen, že vyžaduje velké množství energie, ale během procesu spalování se uvolňují emise skleníkových plynů a rtuti, která pochází zejména z amalgámových plomb a kardiovaskulárních stimulátorů.

Jaké nabízí přírodní pohřebnictví alternativy? Rakve, když už musí být, bývají vyrobené ze snadno rozložitelných přírodních materiálů, jako je proutí, bambus, dřevo s certifikací FSC, ale i tvrzený recyklovaný papír nebo lepenka, na kterou se dají navíc psát vzkazy a malovat. Ekologicky šetrné jsou i urny a vlněné rubáše.

Marně byste tu hledali umělohmotné věnce a květiny. „V rámci přírodního pohřebnictví podporujeme pozůstalé, aby se zapojili do tvorby obřadu i tím, že můžou sami vytvořit v přírodě kytici a přinést ji na obřad bez umělých stuh,“ vysvětluje Ivka Hasová. „Tvorba kytice může být zároveň léčivým procesem. Pokud by si však rodina přála větší výzdobu, můžeme je propojit s ekologickými květinářstvími.“
 

Plátno místo rakve

Na přírodních hřbitovech nenajdete kamenné náhrobky ani pohřební desky. Taková šedá a černá žula se dováží až z Indie nebo Číny a má tak hlubokou uhlíkovou stopu. Místo toho můžou viset na kmenech stromů dřevěné cedulky se jmény zemřelých a místo pohřební desky mohou na hrobech růst čerstvě vysazené květiny, keře či stromy.

Zatímco popel můžete rozptýlit nebo uložit na pozemku se svolením vlastníka, s tělem je to složitější. „Současná česká legislativa umožňuje zatím pouze uložení těla zemřelého v rakvi do hrobu, který musí být na pozemku hřbitova,“ vysvětluje Ivka Hasová. „Obě tyto možnosti ale nejsou z hlediska udržitelnosti ideální.“

Adam Vokáč, zakladatel spolku Poslední stopa a ekohrobník na Lučním hřbitově v pražských Ďáblicích, si umí představit, že by se těla pohřbívala do země bez rakve. „Přijde mi, že z pohřbu jako takového může být mnohem větší zážitek, když je tam jen tělo zabalené v plátnu. Myslím, že je to mnohem větší vjem vidět ty obrysy člověka a smět se ho dotknout přes tu látku,“ říká v Podcastu Smrtelníka. „Zároveň je to mnohem levnější. I ta půda ho přijme mnohem snáz.“
A co si počít s kremacemi? „Existuje ekologická alternativa a tou je terramace, při které nevznikají žádné toxické sloučeniny. Díky přirozenému procesu rozkladu vznikne živinami bohatý kompost, který se může uložit do země, kterou těmito živinami obohatí. Terramaci však v Česku zatím čeká ještě legislativní schválení. V Evropě je už v některých zemích umožněna, první evropský projekt vzešel od německé Meine Erde,“ říká Ivka Hasová. „Nejekologičtější variantou je nyní u nás zatím uložení těla zesnulého na Lučním hřbitově,“ dodává. O legislativní schválení terramace v ČR usiluje právě spolek Poslední stopa.

Smrt jako součást života

Na přírodní pohřby se dá nahlížet ještě z jednoho úhlu: spirituálního. Blanka Javorová ve své magisterské práci Až umřu, zasaďte na mně jabloň (2012) odkrývá důležitou roli přírodních pohřbů coby sdíleného společenského rámce pro pochopení a přijetí smrti. Právě environmentální pohled, který je jejich základním kamenem, nabízí nový úhel, jak můžeme nahlížet nejen na náš život a naše místo na Zemi, ale i na naši smrt. Je to pohled, který nás může spojovat navzdory rozdílnostem. 

Přírodní pohřby podle ní nabízí i naději, která může lidem mimo rámec náboženství chybět. V čem? Že bude život zemřelých pokračovat, byť v jiné formě. Z hlíny s příměsí ostatků zemřelého může vyrůstat nový život. Naději spatřuje i v tom, že umírající volbou přírodního pohřbu „tento život ochraňuje, vytváří mu místo a vyživuje jej“. 
 

říjen 2024