Jak kontroverzní je myslivost?  „Tradice je špatně pochopená“

Myslivost vyvolává hrdost i kontroverze. Rozmanité společenství lidí, které spojuje vztah k přírodě, čelí rostoucí kritice ze strany environmentálních organizací, lesníků i ochránců a ochránkyň zvířat. Jak o sobě smýšlí sami myslivci a myslivkyně, jaký je jejich vztah ke zvířatům a kam směřuje myslivost jako taková?

V českém prostředí bychom těžko našli rozporuplnější volnočasovou aktivitu, než je myslivost. S myslivci*kyněmi se setkáte v hospodě u piva, na vesnických slavnostech, v učebnách vysokých škol, při procházce lesem, ale i na poště, v obchodě, ve vlaku nebo v kanceláři ředitele korporátu. Pokud myslivce osobně neznáte, tak nejspíš znáte někoho, kdo má myslivce v rodině nebo mezi přáteli.

K výkonu myslivosti stačí složit zkoušky z myslivosti a ochota investovat do vybavení. Myslivcem nebo myslivkyní se tak může stát prakticky každý. Myslivost má navíc v České republice dlouholetou tradici a umožňuje mít přímý vliv na podobu krajiny i život zvířat. I proto je myslivecká komunita pestrá a rozhodně se nejedná o homogenní skupinu podobně smýšlejících lidí, které by šlo lehce zaškatulkovat. V čem tkví tedy zmíněná rozporuplnost?

Pokud myslivce*kyně něco spojuje, tak silný vztah k přírodě. „Z celkového pohledu je myslivost možnost, jak se věnovat přírodě, a zároveň pro ni dělat něco prospěšného,“ vysvětluje svoji motivaci Martin Langer, myslivec a ekozemědělec. Vztah k přírodě však může zahrnovat jak ochotu podporovat biodiverzitu, chránit mokřady nebo stavět budky pro netopýry, tak pocit uspokojení z lovu „trofejních” jelenů nebo sdílení fotek se zadávenými liškami a liščaty po „úspěšném“ norování.

Myslivost pod vlivem kritiky

Myslivost strhává nejen v posledních letech pozornost i na zasedáních parlamentu a senátu, kde taktéž najdete buď myslivce*kyně, nebo zástupce Českomoravské myslivecké jednoty, která zastupuje regionální spolky. Čelí kritice ze strany lesníků i environmentálních organizací ve spojení s neúspěšnou obnovou lesů po kůrovcové kalamitě, a to za nedostatečný „management“ v odlovu spárkaté zvěře – srn a srnců, jelenů, muflonů nebo daňků –, která ožírá vysazené semenáčky jedlí a listnatých stromů, a tak lesníci často sahají opět k výsadbě smrků, osvědčenému, avšak v době klimatické krize nefunkčnímu modelu zalesňování.

Členka mysliveckého spolku Anna Hrůzová přibližuje, proč je na některých místech republiky zvěř přemnožená: „Myslím si, že je to hodně i o lenosti některých myslivců. Věkový průměr myslivců se zvyšuje, a právě ti starší s dobrými zkušenostmi nechodí tak často lovit, protože se na to už necítí. Pak jsou tu mladší, kteří nemají ve spolcích tak dobré zázemí a jejich starší kolegové jim nedovolí jít lovit a jsou na ně nepříjemní,“ říká v sérii rozhovorů Mladí myslivci a ochrana přírody pro časopis Sedmá generace. „To je podle mě jeden ze zásadních faktorů přemnožení zvěře jen v některých oblastech v České republice. Dalším příčinou přemnožené zvěře je úprava krajiny a to, jak moc do ní zasahujeme. Některé typy krajin jsou pro určitou zvěř přívětivější, a proto se jí tam může shlukovat více, pokud pro ně nejsou okolní místa ideální,“ dodává.

Na opodstanění lovu zvířat se myslivci*kyně očividně shodnou. „Říká se, že příroda si poradí vždy sama, ale člověk už do ní natolik zasáhl, že už je s ním spjatá a je nutné ji nějakým způsobem regulovat,“ udává myslivec a fotograf Petr Grund jeden z hlavních argumentů, který zaznívá i z jiných stran. „K tomu slouží právě myslivost a myslivecký zákon, díky kterému se udrží v rovnováze stav lesa a zvěře společně s člověkem.“ Co myslí onou rovnováhou? „Především je potřeba zvěř redukovat pro její zdravý genofond a zbavení se starších kusů, aby netrpěly,“ vysvětluje Grund. „Stará zvěř má už tak obroušené zuby, že nedokáže pokousat potravu a zahyne hlady. Proto je taky lepší ulevit jejímu trápení.” I studentka veteriny Anna Hrůzová zmiňuje, že by bylo potřeba, „aby se kladl větší důraz i na zdravotní stav zvěře, a nekoukalo se jen na to, zda je to trofejní kus,“ a dodává, že „především starší myslivci nepřikládají důležitost zdraví zvířat a případné regulaci, která je potřebná nejen pro korigování početních stavů souvisejících s úživností lesa, ale i pro nemocné a staré kusy zvěře.“ Letos se ke kritikům z environmentálních neziskovek přidává díky projednávání novely zákona o myslivosti i hlas ochránců a ochránkyň zvířat, kteří s podporou veřejnosti požadují zákaz zmíněného norování lišek, legální metody lovu, při které myslivci vpustí do nory (na jaře i s bezbrannými liščaty) psa, který lišky vytáhne ven, zadáví či rozcupuje. Navzdory tomu, že Českomoravská myslivecká jednota chce norování v zákoně ponechat, je právě norování jedno z témat, které vyvolává mezi samotnými myslivectvem rozporuplné reakce. Myslivci, kterých jsem se na norování ptala, neznali nikoho, kdo by lišky noroval. Lesníkovi a myslivci Martinovi Tomanovi připadá lov lišek s liščaty neetický a v rozporu s myslivostí, podobně to dle jeho slov mají i další myslivci, se kterými je v kontaktu.

Stejně tak by prý nikdo, koho zná, nevystřelil na bachyni, která má selátka. On sám po lišce vystřelil jen jednou, a to když měla prašivinu, nemoc, kdy zvíře umírá pomalou a útrpnou smrtí. „Pro většinu myslivců je liška škodnou,“ vysvětluje, proč podle něj myslivci lišky vůbec loví. Jen za loňský rok to bylo dle statistik přes 83 000 lišek, z toho přibližně 4 700 lišek metodou norování. „Údajně likviduje populaci drobné srstnaté a pernaté zvěře. Ano, liška sem tam odnese koroptev, ale největší škody dělá industrializované zemědělství závislé na petrochemii.“

Přesto je to nakonec podoba zákona a postoje Českomoravské myslivecké jednoty, které utváří obraz o české myslivosti u lidí, kteří nejsou v přímém kontaktu s myslivci*kyněmi, byť by ti smýšleli jinak. Přesto mě zajímalo, jak se vidí sami členové a členky spolků?

Není tradice jako tradice

Jako v každé komunitě, i mezi myslivci*kyněmi probíhají živé diskuze nad posláním myslivosti, proměnou tradic a směřováním vzdělávání mladých myslivců*kyň. „Tradice má obrovskou nevýhodu v tom, že je špatně pochopená, minimálně u nás myslivců,“ přiznává v podcastu MysliHost Vlastimil Hartl, docent na Fakultě lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity. „My si je představujeme jako předávání úlomků, nošení zelené uniformy, klobouky, nošení zbraně na levém rameni, pokládání zvěře na pravý bok a tak dále. Ale to není tradice v té podstatě. Když se podíváme na kořen slova a význam, tak zjistíme, že to není zakonzervování určitých zvyků, ale že to je předávání celku poznání. To je ta pravá tradice.“

Hartl dále popisuje situaci, kdy se některé spolky stále drží „tradičního“ vypouštění bažantů z beden směrem ke střelcům, kteří je tak lehce uloví. Tito myslivci pak argumentují tím, že si za celoroční službu zaslouží odměnu a v přírodě už tolik bažantů nežije, tak si je přivezou. „Říkám si, že vůbec nepochopili, o čem je myslivost. Ta přece není o tom, že si vystřelím na bažanta! Vždy na to říkám, podívejte se, jak my myslivci žijeme, jak jsme si zakonzervovali to, že myslivost je o střílení a péči o zvěř,“ komentuje. On sám dle svých slov přesměroval výuku o myslivosti na domovské katedře z péče o zvěř na péči o životní prostředí zvěře. „To je za mě alfa omega budoucnosti. Když se budeme starat o životní prostředí zvěře, tak tam bude spousta života a budou tam i divocí bažanti.“

Jak může taková péče o životní prostředí zvířat vypadat, přibližuje Daniel Švrčula, místopředseda pro spolkovou činnost Českomoravské myslivecké jednoty: „Základem jsou určitě zvěřní políčka, kde jsou zasévány různé druhů plodin, a tak pak v průběhu roku plní funkci potravní a krytové nabídky pro zvěř. Tím se i zabraňuje škodám, které zvěř působí na okolních zemědělských plodinách. Kromě zvěře je to výhodné i pro bohatší spektrum hmyzu společně s ptactvem, které se v okolí takových políček pohybuje právě kvůli hmyzu, ale i plodinám. Podpoří se tak tím celková biodiverzita daného místa. No a samozřejmě pak jsou další opatření, která na to navazují, jako je tvorba remízků společně s výsadbou různých dřevin.“

Role myslivců*kyň v dnešním světě

Jak vnímají poslání myslivosti ostatní? „Myslivost existuje za určitým účelem, kterým je udržování rovnováhy celkového ekosystému, a především rovnováhy mezi přírodou a člověkem,“ tvrdí hajná v šumavském národním parku Lucie Marunová, na čemž se shodne i s Annou Hrůzovou: „Ač to spousta lidí nevidí, tak myslivost je mimo jiné i péče o les. Společně s potřebou regulace přemnožené a nemocné zvěře by tak vymizení myslivců znamenalo nárůst počtu zvěře, což by nebylo pro krajinu únosné. Kromě toho přemnožená zvěř dokáže způsobit velké ztráty na zemědělské úrodě, které mohou být pro daného zemědělce fatální. Myslivci udržují určitou rovnováhu mezi přírodou a člověkem, která je důležitá,“ tvrdí.
Jsou však i tací myslivci, kteří by zvěř nikdy nestřelili. „Jsem sice lesník a myslivec, ale nikdy jsem zvěř nelovil, jen přikrmoval,“ vzpomíná Jan Barták, který začal pracovat v lesích dnešního Školního lesního podniku ve Křtinách nedaleko Brna už v roce 1944. „Rád jsem se s ní stýkal. Měl jsem ochočenou kunu, lišku, sojku, poštolku. Na Vranově jsem měl v podkroví na půdě tři mladá liščata. Jednou jsem v době říje přivábil srnce, teď slyším srnu, jak píská, proběhli kolem mě, vidím, jak ji srnec kryje – a říkám si, tohle kdyby někdo udělal, Honzo, tobě, když budeš s ženskou… Tak jsem to nedokázal.“

Je to právě Školní lesní podnik ve Křtinách pod Mendelovou univerzitou v Brně, tehdy i dnes považovaný za pokrokový, kde už před téměř sto lety působili významní lesníci a pedagogové. Mezi nimi byl i Josef Opletal, který ve svých pamětech proniká za racionální uvažování o zvěři a slova o regulaci k citovějšímu přístupu, který předával i dalším generacím lesníků a myslivců: „Život zvěře jest celým světem pro sebe, jak to krásně a pravdivě líčí Budín, Vrba, Hubálek a jiní ve svých knihách, a jen ten, kdo tento svět poznal, kdo se seznámil s vysoce rozvinutými smysly zvěře, s jejím krásným rodinným životem, s její užitkovostí a škodlivostí, může být správným myslivcem.“ Právě tento přístup spolu s péčí o les tak, jak ji popisují i dnešní mladí myslivci*kyně, které jsem citovala, otiskl nejen do svých pamětí, ale i do památníků rozesetých po celém Moravském krase. Věnoval je samotnému lesu i jeho obyvatelstvu: ptactvu, jelenu, srnci, tetřevu, lišce i věrnému společníkovi myslivce*kyň, psovi.
 

říjen 2024