Kultura za válečných podmínek  Bez základů

Každá válka, která se tě týká, je totální, tvrdí divadelník Max Nowotarski. Ve svém eseji se zamyslel nad tím, jaké to je žít a tvořit za války. A také nad tím, proč jeho rodiče právě během války staví dům.

To hlavní, co odlišuje válku, která se tě týká, ode všech ostatních – od bezpočtu válek, jež lidstvo vede „kdesi daleko“ nebo od těch, o kterých se píše v učebnicích dějepisu, je fakt, že válka, která se tě týká, vstupuje na území tvého už tak dost komplikovaného smrtelného života. Každá válka, která se tě týká, je totální. Připraví tě o veškerý obyčejný život bez války a dá ti místo něj nový, přesněji řečeno ty sám se musíš znovu naučit žít (při tom „převlékání“ navíc visíš nad propastí a máváš rukama jako křídly, abys do ní sám nespadl). Znovu se musíš naučit chystat snídani, pít kávu, pracovat, odpočívat, vídat se s lidmi a milovat. S tím rozdílem, že to všechno teď budeš dělat za války. Snídani budeš chystat za války, kávu budeš pít za války, pracovat budeš za války, milovat budeš za války.

Hrůzy války

Válka, která se tě týká, to nejsou jen hrdinské obrazy (pokud tedy nejsi na frontě), ale ani Goyovy Hrůzy války (pokud tedy nepadneš za oběť moskevské genocidě). Válka je jako neviditelná opona, která se objeví mezi tebou a světem, a která je pořád s tebou. Válka, to je v první řadě každodenní život. Prosákne každým tvým dnem.

Ve svém slavném románu Bez gruntu (Bez základů, 1948), vzoru ukrajinské intelektuální prózy 20. století, popisuje V. Domontovyč své rodné město Dnipro poté, co přežilo hrůzy občanské války a co sovětsko-moskovitská okupace, teror a popravy definitivně zlomily páteř civilizované společnosti:
 

Vytěsnit válku

Myslím, že dnes můžeme s jistotou říct, že od dob popsaných v románu se v ukrajinské společnosti mnohé změnilo. Za léta nezávislosti se uzdravila a znovu získala stálý přístup k tvůrčím zdrojům, jež se neúnavně, ale bezvýsledně snažila vysušit sovětská okupace, která na většině území Ukrajiny trvala skoro celé dvacáté století.

Když jsem v roce 2018 s divadelním projektem poprvé přijel na východní Ukrajinu, do Charkova, Kramatorsku, Slovjansku (do města, které v roce 2014 jako první obsadili ruští vojáci, avšak ukrajinská armáda ho později osvobodila) a do Severodoněcku, udivilo mě, že nikde nevidím jakékoliv stopy, jež by připomínaly rozhořčené boje a ruské ostřelování, které trvalo nepřetržitě od roku 2014. Nemám na mysli jen zničené budovy – obyvatelé těchto měst rychle a pečlivě ukryli všechno, sebemenší drobnosti, které by jakkoliv připomínaly válku, jež den co den zuřila jen pár desítek kilometrů odtud. Vědomě i nevědomě ji chtěli vytěsnit ze své každodennosti. Chtěli žít bez ní.

Jediné, čeho jsem si dokázal povšimnout, bylo to, že místo stop od kulek na zdech tu pociťuji stopy jaksi hlubší – v lidech. Ve stále přítomném lehkém neklidu jejich pohledů, v jakémsi zvláštním ztišení, s nímž hovořili o okupaci či o tématech, souvisejících s budoucností, přítomností a minulostí této války. Chápal jsem, že v jejich očích se odráží něco, co nikdy nepochopím, protože jsem u toho sám nebyl. Jejich život a každodennost jako by podsvěcovalo světlo, které pro mne zůstávalo neviditelné.

Kontakt s půdou

Od té doby, co můj třiapadesátiletý otec vstoupil do řad ukrajinských ozbrojených sil, věnuje ty nepočetné víkendy, kdy se může vrátit domů, stavbě domu. Přesně tak, mí rodiče staví za války dům! Vždycky snili o tom, že se na stáří přestěhují za město, kde budou moci být v kontaktu s půdou, kde budou mít svůj vlastní prostor. Loni koupili pozemek a začali plánovat stavbu. Ač je to zvláštní, novodobý mongolský vpád jenom posílil jejich touhu svůj sen uskutečnit. Roli tu bezpochyby hrál i materiální aspekt: po vítězství a rozsáhlé rekonstrukci Ukrajiny by stavební materiály byly mnohem dražší. Já v tom ale spatřuji něco víc než jen obyčejný pragmatismus, pokud vůbec lze říct, že na stavbě domu ve chvíli, kdy tě chce zničit teroristický stát s jadernými zbraněmi, může být něco pragmatického. Ten vysněný dům, který moji rodiče za války postaví, pro mě není jen symbolem nové Ukrajiny. Jejich oddanost svému snu a tvrdohlavost podle mě vypovídají cosi podstatného o ukrajinském národním charakteru.

Samozřejmě, po historických kataklyzmatech přicházela v ukrajinské politice a každodenním životě depresivní období, třeba to, které popsal Domontovyč. Za svou více než tisíciletou historii přežila Ukrajina podobných kataklyzmat snad nejvíc ze všech evropských zemí: zpustošení po prvním mongolském vpády, nájezdy kočovníků prahnoucích po kořisti – jasyru, jak ji nazývali ve svém jazyce, imperiální války, povstání a revoluce, světové války, které se územím Ukrajiny několikrát prohnaly různými směry, nové okupace, které po nich následovaly pod maskou osvobození, Moskvou vyvolané hladomory a moskvou umožněná černobylská katastrofa.

Navzdory tomu tvůrčí princip znovu a znovu nacházel své základy: ukrajinské odhodlání, odvahu a vytrvalost, také však lásku a starost o zemi, o okolní svět. Ukrajinci obnovují to, co by jiní dávno opustili, staví tam, odkud by jiní dávno ustoupili, pokračují v boji za plnohodnotný a důstojný život za jakýchkoliv podmínek. Projevuje se to už teď, v plné míře se však tento potenciál projeví až po vítězství, vždyť dokonce i samotné Ukrajince překvapilo, jak moc svou zem milují.

Obnova ukrajinské kultury

Válka však pochopitelně neovlivňuje jen materiální aspekty života, ale zasahuje také do prostoru a fungování kultury. Každodenním posláním mnoha odhodlaných ukrajinských umělců a odborníků se stala obnova ukrajinské kultury. Nejde jen o to, že ukrajinské kultuře, která podle mého mínění prožívala v předvečer invaze nové období rozkvětu, náhle nezbývalo než hledat útočiště v protileteckých krytech. Jistě, všichni jsme už četli, že moskovitští vojáci úmyslně ničí ukrajinské kulturní památky, například Muzeum Hryhorije Skovorody u Charkova. Obnova spočívá také probíhající reintegraci (občas bolestivé, v podobě obsáhlých vzrušených diskusí, jindy zase cestou zázračného znovuobjevení) umělců minulosti, kteří jsou spjati s Ukrajinou, její kulturou či historií – avantgardisty Kazimira Maleviče, Alexandra Tairova, Petra Čajkovského, Michaila Bulgakova, Ivana Ajvazovského a mnoha jiných, jež si přisvojila moskevská propaganda a imperiální centrum, které z Ukrajiny po celá století vysávalo krev a talenty. Jejich reintegrace, která trvá už od roku 2014, je nyní ještě rozhodnější než dřív.

Důkladné přehodnocování kultury se ovšem netýká jen minulosti. Mnoha dnešním umělcům nedává spát touha vyprávět Evropě a světu o šovinismu a bezcitnosti moskovitského národa a o zločinech jeho vojáků. Až příliš dlouho se Evropa napájela moskevským imperiálním uměním, vytvořeném z peněz za ropu a plyn. Z těch peněz, jež moskva od Evropy bohužel dostává i nyní a vynakládá je na výrobu raket, které potom odpaluje na nevinné lidi. Proto se ukrajinské výstavy, představení a koncerty snaží v zahraničí tuto situaci změnit a ukázat, že Ukrajinci jsou živí lidé s živou kulturou, ne jen čísla ve zprávách.

Všechny zmíněné aspekty prožívání války se nakonec slévají v jediném záměru: ochránit před zkázou to, co je tvoje, svůj svět a lidi v něm. V tom nejspíš tkví zásadní rozdíl mezi ukrajinským a moskovitským národním charakterem. Dost možná, že právě chybějící základy pod nohama, bolestná zpustlost a existenciální propast, tak barvitě popsané v moskovitské literatuře, je nutí k ničení. Ti, kteří vzdor novým a novým dobytým územím nemohou najít vlastní základy, budou evropskou civilizaci, k níž bezesporu patří i Ukrajina, vždycky nenávidět.

október 2022