Divadlo v exilu  „Text nikdy neexistuje bez kontextu“

Andriy May je divadelní režisér a kurátor. Pochází z Chersonu, hlavního města stejnojmenného regionu na jihovýchodě Ukrajiny, který je od února okupovaný ruskými vojsky a od září byl formou údajného referenda Ruskem anektován. Od března letošního roku se synem a matkou v Postupimi a od té doby také cestuje po Německu s vícero divadelními projekty. Zvuk hlučných sirén, byť jen imitovaný zkoušejícím sborem, ho dodnes dokáže rozechvět.

Pocházíte z Chersonu, studoval jste v Moskvě, dlouho jste žil v Kyjevě, od útěku z Chersonu jste nyní v Postupimi. Hodně se pracovně věnujete tématu identity a války. Jak byste popsal svoji vlastní identitu?

Mentálně a emocionálně jsem Ukrajinec, bez pochyby. A jako Ukrajinec také pracuju tady v Německu. Už dříve jsem režíroval například ve Stuttgartu hru, v níž šlo o loučení se sovětskou minulostí, a také o vztah k Rusku jakožto pozůstatku Sovětského svazu.

Identita pro mě sestává z mnoha kousků puzzle: národnost, profese a role v životě. Jsem otcem mého syna a synem mojí matky, oba potřebují moji pomoc. Jsem režisér, kurátor a šéf dvou nezávislých divadelních center. To všechno je moje identita, kterou jsem si sám vybral.

Můj pradědeček byl Němec, moje příjmení je také německé – „Mai“, což znamená květen. Během Euromajdanu mě s tímto argumentem šéfka Goethe Institutu přemluvila, ať se začnu učit německy. Tehdy jsem pracoval v Divadle Ivana Franka, na ulici se tehdy stříleli lidi. Byla to schizofrenní situace. Potom jsem od ní dostal pozvání na intenzivní kurz do Berlína.

Jakou roli ve Vaší identitě hrají jazyky?

Pocházím z rusky mluvící rodiny. Bohužel žije už jen moje matka, která ale po svém třetím infarktu už vůbec nemluví. Když jsme ale ještě žili v Kyjevě, hovořili jsme doma rusky.

Se synem jsem potom chtěl mluvit ukrajinsky, moje žena ale volila ruštinu. Od smrti jeho matky před třemi lety hovoří můj syn už jenom ukrajinsky, bez výjimek. Byla to určitě i svého druhu psychologická obranná reakce.

V bilingvních situacích jsem i po Majdanu hovořil jen málokdy rusky. Až do 24. února 2022 – a teď už vůbec. Jsme všichni traumatizovaní.

Divadelní režisér Andriy May | Foto: © Helen Bozhko

V mnoha vašich divadelních hrách pracujete s ukrajinskými mladistvými. Čím je tato generace jiná?

Jsou především velmi odvážní, mnohem odvážnější a svobodnější než moje generace. Samozřejmě mých inscenací se účastní jen ti, co o něco takového mají zájem. Ale někteří z nich se na počátku nesměle zeptali, jestli by ve hře nemohli hrát nějakou rekvizitu. Když se pak začalo zkoušet, ukázalo se, že jsou to skvělí perfomeři!  

Jak, kdy, kde vás ruská válka s Ukrajinou zasáhla? Jak jste se dostal do bezpečí?

Když jsem se 24. února v Chersonu podíval z okna, jezdily ještě trolejbusy. Říkal jsem si: dokud jezdí trolejbusy, není válka. Potom mi známý z Mykolajivu psal o prvních útocích.

Okamžitě mi bylo jasné, že musím pryč: kvůli synovi a nemocné mámě. V Chersonu jsme ale neměli auto, a tak jsme museli na nádraží, tehdy dokonce ještě šlo koupit jízdenky na normální vlak do Kyjeva. Ale ten nejel. V centru byly slyšet exploze. Můj syn začal plakat, řekl, že ještě nechce umřít, že je na to ještě moc mladý. Je mu osm let.

Dalšího dne jsme se ukryli do krytu pod divadlem. Tam jsme žili tři týdny, společně s rodinami asi 30 zaměstnanců divadla. Byli jsme jako komuna: vařili, jedli, pili jsme společně, děti si spolu hrály. V noci jsme vyšli na jeviště a zpívali ukrajinskou hymnu. Ale věděli jsme, že venku stojí ruská vojenská vozidla, obsadili město velmi rychle.

19. března jsme mohli odjet. Bylo to překvapivě lehké. Jeden taxikář nás za málo peněz, ale velmi rychle odvezl do Mykolajiva. Dal jsem tehdy synovi mobil, aby si hrál a neviděl vojáky a ostřelování na kraji silnice. Potom jsme jeli do Oděsy, odtamtud do Moldávie a pak pak do Německa. Jsem otec samoživitel a pečuju o moji nemocnou matku. Proto jsem na hranicích neměl žádné problémy.

Taxikář jel potom zase zpátky. O pár dnů později bylo jeho auto ostřelováno a on u toho zemřel. Jmenoval se taky Andriy.  

Jak válka změnila vaši práci?

Pracovat s tématem války je fyzicky velmi těžké a namáhavé. Od roku 2014, kdy byl Majdan, dělám politické dokumentární divadlo. V něm se snažím skrze osobní zážitky zprostředkovat nové chápání naší Ukrajiny. Všechno to začalo inscenací Deníky Majdanu (Maidantagebücher), která se hrála v Divadle Ivana Franka, hráli jsme ji také v Hamburku, Vídni a v berlínském Divadle Maxima Gorkého.

Tehdy jsem si řekl: nemůžu a nechci jít do války zabíjet lidi. Ale můžu dělat hry na Donbase, o válce na Donbase, o tragédiích, které prožíváme. Pro lidi v Ukrajině, ale také  pro zahraniční publikum.

Poslední hra, kterou jsem inscenoval v listopadu v Chersonu, zprostředkovávala zkušenosti těch, kteří museli utéct z Doněcku, protože tam přišli o domov. Pojednávala válku, která nadále pokračuje a končila – vzhledem k patetickým oslavám v roce 2021 při příležitosti 30. výročí nezávislé Ukrajiny – nádherným ohňostrojem, který se proměnil v ostřelování a exploze.

Potom jsem si předsevzal udělat zase jednou nějakou hru o lásce: operu Nápoj lásky Gaetana Donizettiho. Kvůli ruské válce s Ukrajinou to teď ale nejde. Přijde mi, že teď nemám práva pracovat na jiných tématech. I já jakožto režisér jsem jako voják ve válce.

Jaká je vaše strategie vykonávat tuto práci dál i přes extrémní zátěž?

Když pracuju, je mým principem: „Teď jsem jen režisér!“ Pracuju s daným tématem a jeho působením na diválky. V danou chvíli se nenechám strhnout emocemi. V tu chvíli se držím mojí profesionality.

Jak vypadá vaše práce tady v německém exilu?

Vlastně nijak zvlášť jinak. Stejně jako dřív si vybírám témata sám a nedělám žádné práce na zakázku. Když jsem sem přijel, rychle jsem dostal nabídky a mám co dělat do konce roku. Moje další inscenace v Kolíně se jmenuje Putinův proces (Putinprozess) – těžká hra o tom, že nakonec jsme všichni součástí vývoje, ať už na Ukrajině nebo tady v Německu.

Na rok 2023 mám už také domluvený jeden projekt. Potom uvidím, jak se divadelní scéna pro mě bude vyvíjet.

Mimo práci jsem si našel hodně nových přátel, Němce i lidi z Ukrajiny. Především díky škole a hřišti, kam chodím se synem. K ukrajinské diaspoře mám málo kontaktů.

Jak se díváte na to, že do Německa nejspíš brzy utečou Rusové utíkající před mobilizací?

No, už teď se s Rusy setkávám! Je jich tu tolik, často je slyším na ulici. Škola mého syna nás nedávno upozornila, že brzy v ní přibudou ruské děti. Mého syna to šokovalo. Ve speciální třídě pro ukrajinské děti teď budou integrovat také ruské děti – to je na hlavu, ne?  

Co očekáváte od německého, respektive západního divadelního světa?

Přál bych si, aby velká, státní divadla pravidelně, nejméně jednou do měsíce, uváděla ukrajinské hry a přizvala ke spolupráci ukrajinské divadelníky. Poté lze pořádat diskuse s publikem, které by se mohly týkat i toho, co by se mohlo dít po skončení války. Divadlo by v tomto smyslu mohlo skýtat velkou míru porozumění.

A přeju si více vymezení: samozřejmě lze nadále uvádět texty ruských autorů, adaptovat je pro divadlo, různě s nimi pracovat. Ale jenom říct „to je přece skvělý text“ mi jako argument prostě nestačí, protože tím se text vytrhuje z kontextu. V berlínském Deutsches Theater se právě inscenuje Čechovův Platonov, angažovali ruského režiséra a dramaturga moskevského „Divadla národů“, které nedávno vystupovalo v okupovaném Mariupolu. Musíme si uvědomit, že divadlo v Rusku je součástí tamní imperiální propagandistické mašinérie, proto je i státem dotované.

Text nikdy neexistuje bez kontextu – a už vůbec ne na divadle. Divadlo se vždy děje také v kontextu doby, kdy je inscenované.

Jakou funkci má pak divadlo během brutálních válečných časů?

Divadlo inscenované na Ukrajině skýtá zvláštní pocit sounáležitosti. Díky divadlu lidé vidí a cítí „jsme spolu, žijeme!“ Kromě toho plní také svého druhu terapeutickou funkci: večer v divadle může ulehčit přežití, uvolnit sevřené hrdlo, dodat odvahu a důvěru.

V zahraničí musí ukrajinské divadlo světu ukazovat, co se v Ukrajině děje. Na tuto válku si nesmíme zvyknout. Díky divadlu můžeme zamezit tomu, že světu bude Ukrajina lhostejná.

október 2022