Dne 24. února 2022 započala invazí ruských vojsk válka na Ukrajině. Ovšem životy lidí na východu Země, v Doněcké pánvi, zatěžuje ozbrojený konflikt mezi Ukrajinou a proruskými silami už od roku 2014. Tisíce z nich uprchli, jiné byli odvlečeni a nikdy se nevrátili. A ve stínu toho se z kdysi hrdého fotbalového klubu Šachtar Doněck stal klub bez domova.
Tento příběh o Ukrajině, válce a fotbalu začal komentářem na Instagramu a smutnou touhou jednoho fanouška: „Mým velkým snem je, že jednoho dne přece jenom v Donbass Areně uvidím zápas ‚horníků‘.“Tento fanoušek se jmenuje Vlad Hryhoriev (26), je Ukrajinec a miluje hudbu a sport. Fandí „horníkům“ ze Šachtaru Doněck, z uhelné oblasti Donbas ležící na obou stranách východoukrajinsko-ruské hranice. Donbass Arena, tak byl tento kdysi domácí stadion Šachtaru pojmenovaný – pěkná stavba ze skla, oceli a betonu, kde se v roce 2012 konalo Mistrovství Evropy ve fotbale a v lepších časech tu také na impozantním jevišti vystoupila Beyoncé. Zkrátka: „klenot města a regionu“, jak ji popsal anglicko-ukrajinský sportovní novinář Andrew Todos. Podobně je to s tímto klubem. Šachtar není jen tak ledajaký regionální fotbalový klub, Šachtar je nejúspěšnější ukrajinský klub tohoto tisíciletí: účast na 12 mistrovstvích, 11 pohárů, k tomu triumf v Poháru UEFA v roce 2009. Všechny tyto tituly tento klub ještě více proslavily jak v Ukrajině, tak po Evropě.
Irgendwie mochte ich es, dass der Verein immer mit Würde und Stolz auftrat, selbst in schwierigen Situationen oder Momenten der Niederlage.“
„Když mi bylo šest nebo sedm, šli jsme s tátou poprvé na stadion [tehdy klub hrál ještě v centrálním stadionu Šachtaru, pozn.red.]“, vypráví Vlad o svém osobním probuzení. „Vybavuju si, že jsem ve školním sešitu měl fotku mužstva. Hned po prvních zápasech, co jsem viděl, jsem se stal fanouškem klubu. Tak nějak se mi líbilo, že klub se vždycky choval důstojně a hrdě, dokonce i v těžkých situacích nebo momentech porážky.“
Když Rusko 2014 anektovalo Krym a na východě Ukrajiny vypukla válka, byl Vlad, ke svému velkému štěstí, už pryč. Po skončení školy ho to táhlo do hlavního města Kyjeva, kde studoval inženýrství na Národní technické univerzitě. To, že poté v oblasti, kde vyrůstal, vznikly separatistické, takzvané lidové republiky, které byly a jsou zcela závislé na Rusku, zachytil jen letmo z bezpečné vzdálenosti. Ovšem dimenze této války se jak známo v mezičase výrazně proměnila.
Rozhovor vedeme písemně anglicky po mailech a přes Instagram. Jde to jen spontánně a po kouskách podle toho, jaká je Vladova aktuální situace v Kyjevě, jestli má nabitý telefon a signál. Protože elektřina je v současnosti něco velmi vzácného. Zrovna jednoho listopadového dne, kdy i západní média informují o tom, že Rusko opět převelelo posílená vojska na Donbas, dostávám od něj zprávu. Ať už je to jakkoli smutné, pro Vlada je tento manévr jen jednou z mnoha špatných zpráv, které ho devět měsíců po ruské invazi do Ukrajiny už evidentně nijak zvlášť nerozrušují: „Moje rodina už žije taky v Kyjevě, všechno je v pořádku, přestože nás denně ostřelují,“ píše stroze a statečně.
Dočasně zavřeno – už léta
Kdo na internetu hledá další informace k Šachtaru Doněck a k Donbass Areně, najde jen tuto absurdně znějící informace: „dočasně zavřeno“. Neboť co z počátku měla být krátká pauza, se pro klub v době války už stalo velmi dlouho trvající realitou: od léta 2014 tým kvůli zavření vlastního stadionu cestuje po Ukrajině, která je co se plochy týká druhou největší zemí Evropy. Jsou to takříkajíc kopající nomádi, hledající hřiště, kde by se mohli usadit. Nejen k zápasům venku, ale i domácím zápasům, které tento název mají už jen na papíře. „I přes velké obtíže se podařilo sestavit silný mezinárodní tým, který vyhrával tituly a utkával se s nejlepšími evropskými mužstvy na Mistrovství Evropy,“ analyzuje Andrew Todos, který od roku 2018 provozuje blog Zorya Londonsk. Je věnovaný ukrajinskému fotbalu a je v angličtině.V letech 2014 a 2016 mohl Šachtar pro své domácí zápasy využívat Arenu ve Lvově na západě Ukrajiny – tedy 1000 kilometrů od domova. Ovšem zcela nepřekvapivě se tam nedalo počítat s takovou fanouškovskou základnou jako doma: jen v náznacích je Šachtar srovnatelný s německým FC Schalke 04, jehož fanoušci jsou také tradičně spojeni s hornictvím. Barvy klubu jsou vědomě černá a oranžová. Černá jako uhlí, oranžová jako světlo důlních lamp v podzemí. Ne náhodou si fanoušci sami říkají „krtci“. Ve Lvově – městě, které je historicky, etnicky a kulturně zcela odlišné – jsou takoví krtci v menšině, fanoušky Šachtaru tam téměř nenajdete. Proto se klub stěhoval zase jinam, zpátky na východ, a zkusil své štěstí v Charkově. Ale úplně tam nezakořenil: od května 2020 je Šachtar dokonce podnájemníkem kyjevského fotbalového klubu Dynamo, svého největšího sportovního rivala.
To, co pro fotbalové fanoušky v západní Evropě zní nepředstavitelně, podle Vlada válka proměnila: „Od 24. února jsme tady v Ukrajině všichni za jedno. Je jedno, kde, je jedno, kdo. Je pro nás normální, že nějaký klub smí hrát na stadionu toho druhého, pokud ten jejich původní byl zničený. A stejně to semklo i fanoušky. Fanoušci Šachtaru a Dynama si podávají ruce.“ Andrew Todos doplňuje, že mír mezi sebou uzavřeli i nejrůznější ultras. „Představ si, že žiješ ve velkém domě. Každý klub má se svými fanoušky vlastní pokoj,“ doplňuje Vlad příměr, aby ilustroval současnou situaci. „Najednou do toho domu někdo vnikne. Co uděláš? Máš dvě možnosti: buď budou všichni držet při sobě a dům hájit, nebo prohraješ. A my rozhodně nechceme prohrát, chceme naši svobodu!“
Ultras v Donbass Areně v roce 2009
| Foto: Anri Mo via wikimedia | CC BY-SA 3.0
Kdy Vlad a všichni ostatní Ukrajinci/ky zase budou žít v míru a svobodě, momentálně nikdo nedokáže říct. Ale přece jenom, fotbal se už po krátké pauze zase hraje: 23. srpna 2022, tedy téměř na den přesně šest měsíců po začátku války, se poprvé znovu odpískal zápas nejvyšší ukrajinské ligy. Šachtar Doněck na prázdném stadionu Olympia v Kyjevě přivítal Metalist Charkov. V oznámení k tomuto zápasu stálo: „Hovořil jsem s prezidentem Zelenským o tom, že je důležité, aby se lidé fotbalem rozptýlili.“ Tolik slova Andrije Pavelka, prezidenta ukrajinského fotbalového svazu UAF. Nebo slovy Vlada: Hodně z nás žije pro fotbal. Potřebujeme ventil, musíme naše emoce někde dostat ven.“Chleba a fotbalové hry. To, že se už zase hraje fotbal, byl signál dovnitř i navenek, který i Todos považuje za extrémně důležitý: „To, že se na Ukrajině zase hraje fotbal, na jednu stranu znamená, že Ukrajinci na 90 minut daleko od války mohou přijít na jiné myšlenky. Ukazuje to také to, že Ukrajina i přes všechny pokusy Ruska existence země zničit nadále vytrvává.“
Pro svaz bylo důležité i přes zdrcující válku opětovný start Premjer Lihy nepřesouvat do ciziny. Ovšem ne všechny kluby první ligy v této sezoně soutěží. Kvůli masivnímu poškození infrastruktury se neúčastní Desna Černihiv a FK Mariupol. Podmínkou byl navíc podzemní kryt v maximální vzdálenosti 500 metrů od stadionu. „Když se během zápasu ozve poplach, zápas se přeruší a poté se pokračuje,“ informuje Vlad. I to nyní patří k nové ukrajinské normalitě. Bylo tomu tak třeba 29. října. Šachtar Doněck, který se z bezpečnostních důvodů v mezičase přesunul z Kyjeva do Lvova, hrál s FK Oleksandriya: v 40. minutě byl zápas přerušen kvůli poplachu. Zápas tedy netrvá 90 minut, ale někdy až čtyři a půl hodiny. A na konci je za těchto okolností už skoro jedno, kdo vlastně vyhrál.
Představ si, že žiješ ve velkém domě. Každý klub má se svými fanoušky vlastní pokoj. Najednou do toho domu někdo vnikne. Máš dvě možnosti: buď budou všichni držet při sobě a dům hájit, nebo prohraješ. A my rozhodně nechceme prohrát, chceme naši svobodu!“
Kromě toho podle Andrewa Todos existují iniciativy klubů jako FK Kryvbas Kryvyj Rih, které v podzemních krytech zřídili speciální hlediště, aby fanoušci mohli zápas společně sledovat bez nebezpečí ostřelování. Fotbalová vřava za tlustými zdmi. Nádech kolektivní fanouškovské kultury v Ukrajině, dokud venku lze kvůli válce hrát jen před prázdnými lavicemi.
Jihoameričané odjeli do dálav
Fotbal za takových podmínek – bizarní, děsivý představa. Ne všichni fotbalisté klubů, zvlášť ze Šachtaru Doněck, měli chuť se něčeho takového účastnit a nadále vykonávat svoje zaměstnání profesionálního fotbalisty ve válečném regionu: v létě 2014 se pět Brazilců a jeden Argentinec po přátelském utkání pokusilo utéct, aby se nemuseli vracet do válkou sužovaného Donbasu. Klub si v letech předtím udělal jméno, pro jihoamerické talenty platil za ideální započetí fotbalové kariéry v Evropě – sen spojený s velkými stadiony, velkým fotbalem, velkými penězi. V sezóně 2013/2014 hrálo za Šachtaru celkem 14 jihoamerických hráčů a dva další cizinci. V sezóně 2022/2023 už jsou jen tři cizinci ochotní hrát fotbal uprostřed války za Ukrajinu: jeden je z Brazílie, druhý je Chorvat a třetí je z Burkina Faso.Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) tento vývoj urychlila speciálním předpisem: krátce po vypuknutí války se rozhodlo, že zahraniční hráči mohou svoje smlouvy u ukrajinských klubů přerušit. Mohli tak „bez jakýchkoli následků podepsat smlouvu s jiným klubem“, jak FIFA počátkem března oznámila. Šachtar Doněck to ovšem nechce jen tak přijmout: na základě ušlých zisků z přestupů ve výši 50 milionů dolarů FIFU zažaloval s požadavkem vyplacení stejné sumy u Mezinárodní sportovní arbitráže (CAS). Na rozhodnutí se zatím čeká.
Válka měla v poslední letech dopad na mnoha úrovních nejenom na hráče, ale i na celý klub. Jak v roce 2018 informoval německý časopis Spiegel, už krátce po započetí ozbrojeného konfliktu klub prožil první trhlinu, a to v podobě Dmitrije Trapeznikova. V nultých letech působil ještě jako zástupce fanoušků, v roce 2014 se Trapeznikov přidal k proruským separatistům. Zároveň musel velký počet ultras opustit Doněck, protože měli na válečný konflikt jasný názor a chtěli se v něm sami vojensky angažovat. Byť sjednoceni černooranžovými barvami, v politických záležitostech už zůstaly znepřáteleni a rozděleni.
To, že se klub v posledních osmi letech politizoval, potvrzuje i Todos. „Vedení klubu se aktivně chopilo role proukrajinského klubu. Jsou si vědomi svého vlivu jakožto velkého fotbalového mužstva a využívají jí, aby Ukrajinu reprezentovali v globálních médiích i na hřišti i mimo něj, sbírali peníze a obecně posilovali povědomí o válce.“
Prezident polarizuje
Když se informuje o Šachtaru Doněck a speciálním osudu tohoto klubu, nelze se nezmínit o osobnosti Rinata Achmetova. Achmetov je se svým majetkem odhadovaným na více než čtyři miliardy dolarů nejbohatším Ukrajincem, narodil se v Doněcku, jeho otec byl horník. Bývá označován za oligarchu, on sám se prostě považuje za úspěšného podnikatele. Byl několikrát vyšetřován kvůli korupci, tato vyšetřování byla pokaždé pozastavena. „Ekonomika, dobročinnost a fotbal. Politika mě vůbec nezajímá,“ tak to Achmetov řekl v jednom rozhlasovém rozhovoru. Na popis jeho vazeb na politiku, například při ukrajinských kampaních před prezidentskými volbami od začátku tisíciletí, tu nemáme prostor. Každopádně jeho zájem o fotbal dokládá jeho působení prezidenta Šachtaru, kterým je od roku 1996. Díky svým penězům Achmetov následně tento klub dovedl na ukrajinskou špičku, na evropskou fotbalovou mapu a městu daroval elegantní Donbass Arenu.
Rinat Achmetov s hráči Šachtaru po vítězství v Ukrajinském fotbalovém poháru v roce 2002.
| Foto: Anastasiya Fedorenko via wikimedia | CC BY-SA 3.0
Od srpna 2014 až do ztráty kontroly nad stadionem v roce 2017 sloužila Arena v Doněcku jako centrum humanitární pomoci. Dle výpovědí mluvčího Achmetovovy nadace byl tento projekt ukončen poté, co přístup do Areny zablokovali proruští bojovníci. Ukrajinský miliardář své krajany přesto nadále finančně podporuje. Podle Forbesu od počátku války daroval 72 milionů dolarů, kromě toho 30 milionů dolarů vyplatil předem na daních. „Jak Achmetov přišel ke svému jmění, nedovedu posoudit, to jsem ještě nežil. Ale tento člověk investoval spoustu energie a peněz do regionu Doněck a naší země, do sportu, do lidí. Myslím, že zaslouží respekt,“ píše mi Vlad diplomaticky. Todos k tomu podotýká: „V Ukrajině byl vždy považován za velmi rozpolcenou osobu. Kromě toho je to velmi klidný, zdrženlivý muž, který jen zřídka dává rozhovory nebo něco komentuje.“Obchodní zastupitelství Šachtaru Doněck už dávno přesídlilo do Kyjeva. Centrála klubu se nachází ve čtvrti velvyslanectví. V luxusním hotelu, který samozřejmě patří Achmetovovi. I to je jedna z absurdit týkající se tohoto klubu. V zimě roku 2022 se Šachtaru vedlo lépe, než by jeden kvůli složitým okolnostem spojeným se spoustou cestování, žádných domácích zápasů a výrazně proměněného mužstva tušil. Na mezinárodní úrovni se v zápasech UEFA Europa League v roce 2023 bude pokračovat, domácí zápasy se hrají v polské Varšavě. Ukrajinská liga bude zase hrát až začátkem března. Největším soupeřem Šachtaru Doněck ale i všech Ukrajinců/ek v mezičase bude dlouhá, nejistá zima.
„Seděli jsem tři hodiny bez elektřiny v kabině a nepřemýšleli o tom, že bychom měli analyzovat taktiku, ale prostě jen jestli nespadne bomba,“ řekl chorvatský trenér Igor Jovićević v bilančního rozhovoru tohoto roku na webových stránkách klubu. „Proto se musíme, všechen ukrajinský lid, semknout. Nekritizujte se navzájem; nevyhazujte trenéra kvůli porážkám. Protože to je válka.“
Tato krátká epizoda o jednom fotbalovém klubu zrcadlí jednu z mnoha tváří této války. Tváří, která – při vší krutosti a obětech – nelze být přeceňována. Ale je to tvář, která ukazuje, jak hluboce a jak dlouho už má tato válka vliv na ukrajinské životy mimo frontu. V této válce Šachtar Doněck zatím zůstává bez domova. A Vladovo velké přání zase si jednou zajít do Donbass Arena na fotbalový zápas zůstává nadále nesplněné.
december 2022