Reportáž ze severu Ukrajiny  Zápisky z šedé zóny

Bohemista a překladatel Oleksandr Stukalo byl zrovna na návštěvě u matky v rodném Snovsku, když v tom začala válka a ta mu překazila plány. Začal si psát online deník o něčem, o čem dosud hodně slyšel, ale na vlastní kůži to ještě nezažil – o válce.

Začátek

Třetí den po začátku velké války, v sobotu ráno, jsem měl z rodného Snovska, kde jsem byl na návštěvě u matky, odjet do Kyjeva. Měl jsem už koupenou i letenku do Pardubic a také jízdenku na vlak, kterým bych se pak za další hodinu dostal do Prahy. V Praze na mě už čekala přítelkyně, a v Brně vedoucí mé sotva zahájené diplomové práce.

Tři dny předtím, než Putin uznal DNR a LNR, začala mít moje přítelkyně jisté obavy, kdežto já jsem zůstával optimistou.
„A co když začne velká válka?“ psala mi. „Kdy a jak se potom setkáme?“
„Žádná válka nebude,“ odpovídal jsem. „Můžeš zamluvit stůl v naší oblíbené burgrárně, nebyl jsem tam ani nepamatuju.“

Na naše místa v burger pubu Želva číšníci usadili jiné šťastlivce, kteří si, bezpochyby, během jídla četli na svých smartphonech zprávy o válce. Taky jsme si četli o válce, ale každý jinde. Jeden z našich smartphonů byl přitom pouhých 30 kilometrů od ruských a běloruských hranic. Za pár týdnů nebude schopen chytit signál ze žádné ze sítí, takže já na tři dny zcela vypadnu z informačního pole. Jedinou mou starostí v tu chvíli bude, aby ti, kterým na mně záleží, se o mne báli co nejméně.

V předvečer války jsem si přečetl další várku napjatých zpráv a varování americké rozvědky a pohrál si s pětiletým synovcem. Zítra jej vezmou tam, kde mají bezpečný sklep. Chtěl si hrát na válku s auty a tanky. Válku si představoval jinak než my, a my – jak se později ukázalo – jsme si ji představovali jinak, než jak ve skutečnosti vypadá.

V šest ráno 24. února mě matka probudila prostými a zároveň strašnými slovy: „Sašo, vstávej. Je válka. Ruské tanky už jsou v Hirsku.“ Hirsk je vesnice na hranici s Ruskem, jen 30 kilometrů od nás. Jak se potom dověděla celá země, mezi čtvrtou a šestou ráno armáda nepřítele ostřelovala severní a východní přechody ukrajinské hranice. Raketami pálili také po Kyjevu a Charkovu. 

Čas

Čas se okamžitě natáhl a přestal být lineární. Přestože naše město nebylo přímo okupováno, válka byla všude. Choulila se v ranních hadovitých frontách na chleba, ukrývala mezi zpustlými regály obchodů (které stejně brzy zavřou), v uších se ozývala vzdálenými výbuchy. Dávala o sobě vědět třesoucími se okenními tabulkami – to neviditelná nepřátelská letadla letí bombardovat Černihiv. Válka zcela změnila městskou krajinu a emoce s ní spojené. Jelikož čas plyne v nové realitě novým způsobem, snažil jsem se ho ze všech sil zkrotit. Vytvářel jsem logické spojnice mezi jednotlivými událostmi. Psal jsem si on-line deník.

Regály v místním obchodĕ na začátku března: potraviny došly, nové se zatím nedováží kvůli absenci mostů. Quinoa zůstala ležet, protože je vzácná a budí podezření. | Foto: © Oleksandr Stukalo

Peníze

O půl sedmé ráno 24. února je na hlavním náměstí docela živo. Obyvatelé, probuzení zprávami, si honem vybírají hotovost a spěchají do nonstop supermarketu. Nikdo sice ničemu nerozumí, ale jedno vědí všichni jasně: je třeba si udělat zásoby.

Vystojím tři fronty a vyberu šest tisíc hřiven. Za týden už bude možné platit kartou jen v několika obchodech. Za další týden ve všech krámech dojde zboží, jelikož nás odstřihnou od civilizace. Ukrajinská armáda vyhodí do povětří mosty.

„Héeej! Tu kartu jsi tu nechal komu?“ houknul na mě někdo.
„Putinovi?“ navrhl jsem zmateně.

O něco později mi bratr poslal video, na kterém po obchvatu kolem našeho města jede lesem kolona ruské vojenské techniky. Silnice vede z příhraničních obcí směrem na Černihiv. Nás vynechali, protože jsme byli stranou všech hlavních tahů.

Skromná nepřitažlivost Snovska

Nakonec nás ani neobsadili, ani nebombardovali. Ve městě se totiž nenachází nic strategicky důležitého. Ani silnice, ani podniky, ani vojenské posádky. Prochází tudy pouze větev železniční tratě směřující do Běloruska, po které od roku 2014 jezdil jeden motorový vlak, místo dřívějších patnácti souprav mezinárodních vlaků, které jsme zdědili ještě ze sovětských dob a které svého času spojovaly Pobaltí i Rusko s různými kouty Ukrajiny. Železniční vlečka a depo – jedno ze dvou v celé zemi, kde dosud opravují parní lokomotivy.

Přes sousední okresní město Horodňa prochází hlavní silnice z Běloruska na Černihiv. Toto město okupanti obsadili, zavedli zde zákaz vycházení a dva měsíce se snažili přimět starostu ke spolupráci. Nic z toho nebylo.

Poprvé jsem prozřetelnosti vděčný za to, že se Snovsk dočkal roku 2022 právě takový: tichý, nenápadný, a jak se mělo ukázat, naprosto nezajímavý pro okupanty. Ideální město šedé zóny. Právě v ní jsme se totiž ocitli.  

Kde byl most, se objevila prozatimní díra. Nĕkdy na jaře, už po odstoupení Rusáků ze severu. | Foto: © Oleksandr Stukalo

Cisterna

24. února po obědě jsem si koupil jízdenku na vlak do Přemyšlu, s úmyslem dostat se tak do Česka po železnici.
Během hodiny však prezident vyhlásil válečný stav a zakázal opouštět zemi mužům ve věku od 18 do 60 let.
Za další hodinu mojí matce – železničářce – řekli, že z naší stanice se už nikam nedá dojet, protože kousek dál, za Makošynem, přivařili na mostě přes řeku Desnu ke kolejím cisternu, aby tak zamezili průjezdu nepřátelských vlaků s vojenskou technikou.
Černihiv už ostřelovali. Počet průjezdných silničních mostů se v naší oblasti každým okamžikem zmenšoval.
Jízdenku jsem nakonec vrátil. Příští dva měsíce strávím doma.

„Bylo by lepší, kdybys býval odjel před dvěma týdny, když se u vás v práci začalo mluvit o evakuaci,“ povzdechla si potom matka. „No, ale asi to tak mělo být: kdybys tady nebyl, co bych si tu v té válce sama počala?“

Maminka bude těžko snášet změnu. Doma, bez práce, se bude nudit a zkusí mi uplést zelenou čepičku. „To pro mě nic není – když chytnu tempo, tak je ta čepice za dva dny hotová! Jenže teď mi prostě nic nejde od ruky, chápeš?“

Média

Všichni, kdo si ještě nenainstalovali sociální síť Telegram, to teď konečně udělají. O událostech informují desítky různých medií. Fotky pohybu nepřátelské techniky. Fotky zásahu rakety. Hadí ostrov. Letiště v Hostomelu. Ruský výsadek na Oboloni. Boje v ulicích. Sestřelené helikoptéry. Obálky zahraničních časopisů.

„Synku, poraď mi, co si mám přečíst?“, prosí mě matka už druhého dne. Doporučuji pravdivé a povzbuzující zdroje. Nacházím články o zvládání stresu, ujišťuji ji, že apatie i pocit žízně jsou normální. Prosím, aby nezapomínala pít dostatek vody.

Poprvé jsem zjistil, jak se jmenuje náš starosta. Poprvé jsem uviděl, jak vypadají předseda oblastní správy a černihivského městského zastupitelstva. Válka úředníky zlidštila. Někdo uměl psát, někdo byl lepší v natáčení videí. A někdo byl fotogeničtější a předváděl své ponožky.

„Náš starosta se tři dny schovával a čekal, až přijdou Rusové. A teď – viděli jste ho? Viděli? Ráno přijíždí do sklepení radnice, vypije tam s kumpány po štamprli, a vrávorajíc se vrací domů!“, říká bratr.

„Televize se teď podobá sociálním sítím,“ píše mi virtuální známý. „Ve vysílání teď čtou memy ze smartphonů, vyprávějí, co se kdo dověděl na internetu, a ani nevypípávají neslušná slova.“

Všechno tak, jak předpovídal velký Marshall McLuhan: Řekni mi, kde čteš zprávy, a já Ti řeknu, jaké jsou.

Změny

Pokud se odtrhnete od zpráv a pokusíte se utišit bušení srdce a nával krve ve spáncích, lze si všimnout, že se ve městě skoro nic nezměnilo. Hlavní rozdíly oproti mírové době jsou tři. Zaprvé – byl vyhlášen zákaz nočního vycházení a povinné zatemňování. Čím později bude začínat zákaz vycházení, tím blíž bude jaro. Zadruhé – zjistili jsme, jak zní sirény ohlašující poplach. Máme ve městě dvě a pochopili jsme, že skrze plastová okna nejsou vůbec slyšet. Zatřetí – zboží v obchodech kvapem ubývalo. První významnější zásilky potravin sem dorazí až začátkem dubna.

Kostkovaná pohotovostní taška

Hned první den jsme matkou uklidili sklep ve stodole a sbalili kostkovanou pohotovostní tašku. Dali jsme tam baterku, léky, vodu, vařená vejce a chleba, teplé oblečení, toaletní papír a láhev alkoholu. Nejbližší protiletecký kryt byl v kulturním domě.

„Viděla jsem, jak ho koncem osmdesátých let stavěli a nikdo mě dovnitř nedostane,“ říká kategoricky matka. „A náš sklep už přežil jeden požár v roce dva tisíce šest.“

Takže jsme jednoznačně dali přednost našemu sklepu, ale dlouho jsme tam vydržet stejně nedokázali. Déle než půl hodiny nám to nešlo.

Sirény

Sirény ve Snovsku zpívají příliš potichu, ale když se rozezněly poprvé, byla to pro každého novinka. Bojíme se, vybíháme ven, bereme si s sebou pohotovostní tašku a postáváme u stodol se sklepy. Posloucháme a povídáme si se sousedy. Viktor – obuvník, co žije nad námi, vychází s manželkou Julií, která pracuje v potravinářském závodě.

„Továrnu zavřeli. Majitel je v Německu a píše: ‚Jak to, že nemáte žádný zisk?‘ Je přece válka, copak to neví? Zatím si šetří produkci, která byla připravena na export, ale brzy mu to dojde a snad dá povel k prodeji!“

Viktor nemůže pracovat – stejně jako matka.
„Ruce se teď nedokážou chytit žádné práce. Práce je, ale ruce to nezvládnou. Zakázek je sice málo, ale zase budou, protože nové boty teď není kde koupit, a tak se musí opravovat staré.“

Snáší to z nás všech nejhůř. Nemůže spát, a tak v noci chodí po dvoře a hlídá, aby se k nám nevloupal nikdo cizí.

Fronty

Hotovost v kapsách obyvatel města ubývá stejně rychle, jako zboží v obchodech. Bankomaty dávno nefungují, karty téměř nikde neberou. Proto se každé ráno před státní bankou utvoří fronta čítající kolem stovky lidí. Vydávají pouze pět set hřiven na osobu. Za týden se objeví ještě jedna, z jiného konce náměstí, před jinou bankou. Tam prý lze také získat hotovost. Všichni, kdo zrovna nemají ve městě co na práci, můžou strávit půl dne ve frontách. Kromě front na peníze, jsou taky fronty na léky, na mléko, olej, cereálie… Zkrátka fronty všeho druhu.

V jedné z front potkávám svou třídní učitelku Natalii Mykolajivnu. Učila ruštinu a světovou literaturu. Teď už je stará, ale drží se.

„Saško, jako bych to věděla – vybrala jsem si celý důchod hned první dny války! Teď už lidé nemají hotovost. Stát ve frontách – to já nebudu, to je dobře, že jsem si včas vybrala! Ten učitelský důchod sice není kdovíjak velký, ale lepší než nic! A pročpak jsi neodjel? Nu co, budeš teď tady.“

Jako poslední ve městě došla zmrzlina. Na tu frontu nikdo nestál.

Denní obrazy z mĕsta, kde se neválčí přímo, ale kde už v supermarketu došly potraviny: lidé nemají co dĕlat, a tak stojí ve frontách na kroupy, olej a mouku. | Foto: © Oleksandr Stukalo

Babička

Celý první týden prakticky nemáme spojení s babičkou, žijící na vesnici, 25 kilometrů od nás. Stejně tak s matčinou sestrou v okupované Horodni. Ve Staré Rudni bývá i v dobách míru problém chytit signál, proto nás jeho tamní absence v nynějších podmínkách celkem nepřekvapuje. Ale v Horodni bývá normálně signál silný, akorát že teď ho okupanti ruší a budují své vlastní vysílače. Někdo říkal, že za mostem přes místní říčku Snov, začínají telefony reagovat, a gratulují k návratu na Ukrajinu.

Když se nám přece jen daří se k babičce dovolat, vypráví nám, jak počítá ruskou vojenskou techniku.

„Celý den jedou a jedou – tanky, i náklaďáky, a ještě nějaké obrněnce – všechno jedním směrem. Jednou jela tři auta v opačném směru. Řidič zastavil, měl žízeň a poprosil o vodu. Ptali se ho: ‚Proč se vracíte?‘ A on na to: ‚Vezu mrtvoly našich zpátky do Ruska.‘“

Babička má z okna výhled na hlavní ulici.

Převoz

Po pár dnech babičku tanky omrzely. Našli jsme jednoho souseda z její vesnice, který si troufá jezdit bočními cestami do okresního města, kde dohlíží na uzavřenou potravinářskou fabriku. Jezdí tudy, kde zatím ještě nejsou ruské blokposty. Přímo ve Staré Rudni se jeden takový objeví den poté, co babičku evakuujeme. Okupanti budou chodit po vesnici, prosit o jídlo a hledat, kde by si postavili provizorní venkovní sprchy.

Po příjezdu k dceři začne babička číst pět let staré noviny, které jí nosí sousedka. Žije proto ve své, poněkud starší verzi reality a na válku reaguje jen povzdechem: „Jak to můžeme ustát, když jsme maličcí?“

„Putina zakopali do země,“ čte titulek Černihivského věstníku, který svého času živě a zajímavě pokrýval téma čupakabry (díky čemuž jsem si ho zapamatoval).
„Vypadá to, že ho nezakopali moc hluboko,“ směje se matka.

Sám v poli

Jednoho dne jsme slyšeli několik různých zvuků války. Nejprve došlo k tlumeným, ale poměrně blízkým explozím, a poté zaznělo hned za sebou několik dávek ze samopalu.

„V Zajmyšči jeden místní hodil Molotovův koktejl na nepřátelská auta s municí, a ta explodovala. Za to po něm začali střílet,“ vyprávěla později paní, která nám vozila mléko. 

Úředničení

V březnu vjel do Snovska zbloudilý tank.

„Do města vnikla nepřátelská těžká technika v množství jednoho kusu,“ oznámil správce účtu Zastupitelstvo města Snovska, který obvykle informoval obyvatelstvo hlavně o tom, kde se dnes prodává mléko.

Tohleto úředničení, to je něco tak neekonomického! pomyslel jsem si.

BOZP

Nepřátelská technika vnikla do města ještě jednou, ale tentokrát už nebyla těžká. Rusové přijeli několika kombíky a unesli sedm obyvatel. Nejprve jsme si mysleli, že jen dva, starostu a hlavního místního podnikatele. Pak se ukázalo, že jim někdo udal několik mužů, kteří v minulých letech bojovali na východě. „Byli odvezeni neznámo kam,“ informoval opět správce městského telegram účtu.

Později se objevila informace, že zajatce hledají, ale nemohou najít, a nakonec – že se skoro všichni vrátili. Bez dalších podrobností.

O pár týdnů později mi matka řekla, co jí vyprávěl zas někdo další: že prý jednoho ze zajatců, jejího známého, železničáře, „mlátili za každé ukrajinské slovo. A zejména za slova bezpečnost práce“. Protože jim to zřejmě připomínalo spojení bezpečnostní složky. (Ano, tato historka se mně samotnému zdá až příliš neuvěřitelná a hloupá – jenže, kritéria nepravděpodobnosti jsou poslední dobou značně rozmazaná).

Černihiv

Měsíc po začátku války ve městě sice zmizely fronty na chleba, ale zato nezmizelo noční hučení letadel, neviditelných za jarními mraky. Letadla hučela hustě a nízko, a každý z nás rozuměl, že letí na Černihiv.

V Černihivu tu má každý někoho. Přátele, příbuzné, rodiče. Třeba mámina kamarádka tam má starší dceru. Mladší dcera žije zase v Charkově. Jedno horší než druhé. Relativně dlouho už o nich nic nevíme. Když čtete každodenní hlášení vedoucího tamní oblastní správy, je jasné proč. Někteří vůbec nevycházejí ze sklepů. Jiní mají rozbitá okna (a venku jsou dosud zimní dva stupně nad nulou). A další vůbec nemají kde bydlet. Až se odtud Rusové za dva týdny stáhnou a silnice do oblastního centra se stane průjezdnou, pojede můj bratr s kamarády zkontrolovat, jestli jejich domy stojí. Bude líčit, jak při pohledu přes přední sklo auta na kdysi prosperující předměstí Novoselivka, které se proměnilo v ruiny, nevěřil svým očím.

Když za další měsíc poprvé pojedu přes centrum Černihivu cestou na západ já, taky si v němém úžasu pomyslím, že to zkrátka není možné. Že mozek zřejmě filtruje realitu a nechce přijmout děravou fasádu hotelu Ukrajina, odkud odjakživa odjížděly maršrutky do Kyjeva, vybombardované historické muzeum, ani začouzenou budovu ředitelství policie či Bezpečnostní služby Ukrajiny, vypálené samotnými občany města. Můj mozek ty hrůzné obrázky odmítá akceptovat, ale já jim prorážím cestu do svého vědomí a stále na ně myslím.

Lavaš

Teprve během války začali ve městě péct arménský chléb lavaš a prodávat ho v několika místních obchodech. Pokud jej zdejší arménský podnikatel jménem Gzyrbalyan před válkou vůbec pekl, pak ho prodával natolik nenápadně, že jsem ho v předválečných časech nikdy u domácího stolu pokapaný voňavým lněným olejem z místního bazaru nejedl. Zato nyní pro mě tato chuť bude chutí mé rodné šedé zóny.

Básně

Jeden ze dvou supermarketů je kvůli nedostatku zboží stále zavřený, ale do stánku s bonbóny v parku už přivezli čerstvé pookupační kulaté perníčky, a do stánku na náměstí kolečka sušených kalamárů. Postupně je všechny obcházím, při procházce po nedělním obědě.

Za městem se stáčím k mostu. Dívám se na ospalé – po zimě se teprve probouzející stromy. Zmoknu a vydám se zpět. Míjím studánku a všímám si dávného vzkazu zdejšího jurodivého básníka, který kdysi ve svých básních káral politiky. Nyní vyzývá k modlitbě za ekumenického patriarchu a prezidenta Zelenského. Drží prst na tepu doby. Skutečný básník!

Jurodivá poezie v ulicích | Foto: © Oleksandr Stukalo

Trosťanec

Balení předválečného Dirolu zakoupené od staré babičky na malém bazaru bylo vyrobeno v Turecku a dovezeno přes Trosťanec, okresní centrum v Sumské oblasti. Studená žvýkačka praská v zubech jako rozbité sklo z válečných fotek zničené zdejší továrny.

Mínus dva

31. března je teplota ve městě mínus dva mosty. Jeden úplně, druhý částečně. Rusové se izolovali ze strany Horodni. Odtud mají nyní přístup jen do Černihivu nebo na Ripky a do Běloruska. K nám teď pro ně vede cesta jenom z Ruska. Říká se, že ustupují. Předchozího večera nás všechny vylekali. Blížilo se jedenáct tanků. Ale otočili to.

Čápi

Ještě jedna zábava šedé zóny: projít se s maminkou šest kilometrů do sousední vesnice, podívat se na vyhozený most. Všimnout si stop kolony tanků, která nepřekročila řeku Snov. Pozorovat čápy na polích a v hnízdech. Pomyslet na to, jak děsivé a nepříjemné pro ně bylo, vrátit se do rodného kraje s jejich rodnými sloupy. Jenže některé sloupy už na svých místech nejsou… Jdeme zpět do města.

Řeka je široká, pontony nejde stavět, tanky nejedou, hurá. | Foto: © Oleksandr Stukalo

Kočičky a armatura

Nařezali jsme vrbové proutí. Kočičky jsou měkké, jak se na kočičky sluší a znepokojivě mokré a studené, jak to bývá, když vyrosteš u velkých vod našeho Polesí.

Všichni místní chodí na promenádu k odstřelenému mostu. Jdou, přemítají, chvějí se. Na mostě se betonová průrva ježí výztuží ocelových tyčí. Jedná se o náhradní most – místo hlavního, širokého, který se už v létě rozhodl definitivně se odporoučet, ohrazený od aut žlutými tabulemi propagujícími státní program „Velké budování“.

Po novém mostě tank určitě neprojede. Auto s chlebem projede, ale tank těžko.

A po řece už vůbec ne. A pontonový most tu postavit nepůjde. Řeka Snov se vylila z břehů. Ochraňuje svůj ospalý Snovsk.

Hračky

Naproti nám jdou pětiletý Myron s dědečkem.

„Jdu do autoškoly. Je třeba tam konečně zavézt hračky. No, je tam sklep. Pro případ, že nás budou bombardovat. S hračkami to bude veselejší.“ Žluto-modrá vlajka se třepotá. Pneumatiky jdou ruku v ruce s protitankovými ježky. Vše čeká na jaro.

Válečné děti

V době šedé zóny náš byt obývají čtyři generace: babička, matka, já a někdy i synovec, matčin vnuk. Babička se narodila v roce 1941, synovec v roce 2016. Oba jsou válečnými dětmi. Babička ve vítězství příliš nevěří a jednoduše nechává realitu plynout. Synovec nechápe, proč je válka, ale ruskou hru s tanky si z telefonu vymazal, protože už ví, že Rusko je náš nepřítel.
 

Osvobození

Osvobození severu proběhlo nečekaně: ještě včera nepřátelé přesouvali k běloruské hranici nové vojenské vybavení, a dnes nám telefonuje teta a radostným avšak unaveným hlasem oznamuje mámě:
„Táňo, opravdu odešli. Jsou pryč!“

A maminka mi rychle dopletla zelenou čepičku. Za dva dny, přesně jak slíbila.

október 2022