Ukrajinská kinematografie ve válce  „My, Ukrajina, jsme země příběhů“

Nadia Parfan je filmová režisérka, kurátorka, spoluzakladatelka festivalu 86 Festival of Film and Urbanism a ukrajinského filmového streamovací portálu takflix.com. Žije a pracuje v Kyjevě. Její filmový debut „Heat Singers“ byl v roce svého vzniku (2019) Ukrajinskou filmovou akademií a Svazem ukrajinských filmových kritiků vyznamenán jako nejlepší dokumentární film. Ruská válečná agrese na Ukrajině ji nezavál do exilu. Vědomě se rozhodně neuprchnout a zůstat.

Čím je ukrajinská kinematografie specifická, co pro vás znamená?

Ukrajina jakožto národ je ještě relativně mladá. To, co se v mnoha, již více upevněných státech chápe jako danost, si my teprve musíme vybojovat. Proto je naše Ukrajina ještě obzvlášť silná a živá.

Filmové umění je poměrně stará umělecká forma, existuje už přes stovku let. Ale u nás tato forma opravdu bují, filmová branže jako taková je velmi rozmanitá. Existují tak zvláštní kombinace starého a nového. Jsme země příběhů, jsme dobří vypravěči.

Jak se ukrajinský film v posledních letech změnil, jakou roli v tom hrál Euromajdan, válka na Donbase?

Až do roku 2014 v Ukrajině neexistoval prakticky žádný filmový průmysl. Ale od roku 2014 opravdu vzkvétá. Je velmi energický, spojuje současnost a sovětské dědictví.

Já osobně jsem ale především dokumentaristka. Non-fiction film je v Ukrajině tak významný, že si prakticky nemusíme vymýšlet žádné hrané filmy. Žijeme v tak speciální realitě, v níž se příběhy člověku odehrávají přímo před nosem.

Válka je samozřejmě už léta nejdůležitější téma v ukrajinském filmu. Ale existovaly různé fáze zpracovávání, které se vyznačují odlišnými přístupy. Z počátku se točilo hodně reportáží, poté čistě dokumentace.

Momentálně vzniká také hodně fikčních filmů v dokumentárním stylu. Například Atlantis (2019) režiséra Valentyna Vasyanovyče. Když jsem v dubnu s jednou novinářkou navštívila po osvobození kyjevské předměstí Buča a viděla tam stopy zločinů, musela jsem na tenhle film myslet. Atlantis byl téměř prorocký.

Kdy, kde a jak vás osobně ruská válka proti Ukrajině zasáhla?

Bylo to na hlavu, možná o tom jednou taky natočím nějaký krátký film...

Protože únor je pokaždé takový temný, depresivní měsíc, jezdím tou dobou každoročně na dovolenou na Střední východ. V tomto roce jsem se tedy taky 5. února vydala do pouště. A tam mě zasáhla zpráva o tom, že Rusko znovu přepadlo Ukrajinu.

Hodně mě rozrušilo, že moje domovina je napadená. Dostávala jsem hodně nabídek k exilu od mých známých a kamarádů v Evropě, byla jsem tehdy v bezpečné vzdálenosti. Ale vrátila jsem se. Připadalo mi to jako moje povinnost. Nemohla jsem a nechtěla jsem moji zemi, můj Kyjev, takhle jen tak nechat.

A tak jsem v březnu, přes hodně různých zemí a tehdy navzdory velké vlně prchajících, nejdříve jela za mojí rodinou na západ Ukrajiny. V dubnu jsem se potom vrátila do Kyjeva. Od té doby tady jsem a pracuju. Dokonce jsem si teď nechala udělat moje první tetování – s hranice mého města Kyjeva. Vlastně mě s ním pojí taková „hassliebe“ neboli nenávistná láska. Ale je to přece jenom moje hlavní město.
 

Jako nové, dodatečné úkoly chce ukrajinská kinematografie nyní vzhledem k ruské válce v Ukrajině plnit?

Poté co Rusko v únoru Ukrajinu přepadlo, jsme v takflix.com teprve zjistili, že počty diváků klesají. Jasně, válka pronikla do celé země. Člověk nemá na žádné filmy náladu. V následujících týdnech se ale počty zdvojnásobily. V krytech, kde byl proud a internet, se lidi začali dívat na filmy. V tu chvíli jsme pochopila, že kinematografie je právě teď důlžeitá a žádaná. Už měsíce se nejvíc lidi dívají na filmy z a o Mariupolu.
Lidi si pouštějí tragikomedie, hodně filmů o Ukrajině, jejích regionech, historii a tradicích. Ve všech oborech jsou teď ukrajinští autoři/ky žádaní. Dochází k takovému sebeprozkoumávání s cílem lépe pochopit ukrajinskou identitu. Patří to k procesu sebedekolonizace. Objevujeme náš vlastní hlas, který není ruský a není západní. Objevujeme tak i naše vlastní marginalizované skupiny v rámci Ukrajiny. Jsme solidárnější s LGBTQ, s krymskými Tatary/kami a také například se Syřany, protože až nyní poznáváme, jaké to je, když vás ničí ruské bomby.

Jak válka mění vaši práci a kulturní práci v Ukrajině?

Hodně, dokonce i tam, kde divadla, kina a další kulturní prostory ještě nejsou zničené. Před několika dny jsem byla v Zakarpatí, v jihozápadním regionu na slovenských hranicích, kde nepanuje noční zákaz vycházení. Teprve tam jsem si uvědomila, že už jenom zákaz vycházení naše kulturní vyžití významně omezuje, protože nyní je i volnočasová část dne kratší. V Kyjevě člověk po 23. hodině nesmí na ulici.

Máme štěstí: naše malé kino 42 v Kyjevě se nachází ve sklepě. Jsme tedy kino a zároveň i kryt, nemusíme promítání přerušit, když zazní poplach. Ale většina divadel, muzeí, kin to dělat musí. Jakožto kulturní aktéři máme dvojitou zodpovědnost: za programový obsah a také za bezpečnost publika.

Vznikl úplně nový způsob žití. Každá práce je mnohem komplikovanější, člověk pořád potřebuje plán A, ale také plány B a C, v případě že se něco nepovede, někdo odpadne nebo logistika nebude fungovat. Zároveň všichni mnohem více pracují, kromě práce se dobrovolnicky angažují nebo organizují sbírka, pomoc pro upchlíky/ce nebo vojenské jednotky. Cítíme se všichni zodpovědní, ale jsme také všichni naprosto přepracovaní.

Jak se stavíte k požadavku bojkotu ruské kultury?

Nacházíme se právě v důležitém procesu dekolonizace. Chápání ruské kultury je třeba revidovat. Podle mého názoru dokud Rusko v Ukrajině například ničí muzea a divadla, neměla by se alespoň dočasně ruská kultura produkovat a prezentovat. V mezičase se může nově definovat.

Ruský imperialismus lze najít i v kultuře, a k tomuto kulturnímu koloniálnímu odkazu patří i militarismus. Musí se jednat o důležitou lekci, aby se začalo myslet kritičtěji a aby se rozpoznaly i takzvané soft power struktury nebo struktury měkké síly. Ukrajina byla tak dlouho umlčována, nyní patří jeviště nám.

Jakou podporu si představujete z německé, respektive západní strany?

Ráda bych v první řadě poděkovala všem za podporu, kterou Ukrajina a náš kulturní provoz doposud dostaly! Instituce jako Goethe Institut nebo berlínská filmová akademie nás velmi podporují. Vím, že úřednický šiml a byrokracie v Německu například tak rychle nedovedou reagovat. Ale nyní se toho hodně stalo rychle – a to je pro nás v Ukrajině velmi cenné!

K tomu, aby naši umělečtí aktéři a náš kulturní provoz nadále sílil, potřebujeme samozřejmě ale také více vojenské podpory pro naši zemi. Hodně filmařů totiž narukovalo na frontu, aby naši zemi bránilo. A tam potřebujeme více moderních zbraní, abychom je všechny brzy a zdravé přivítali zpátky. Všechno ostatní pak sami převezmeme a ochráníme tím sebe i celou Evropu.

Zároveň nyní také celý svět objevuje tu věc jménem „Ukrajina“, lidé se zajímají o nás a naši historii. Proto by nám ukrajinským umělcům a kulturním aktérům mělo být poskytováno více prostoru, abychom mohli hovořit sami za sebe. Konečně jakožto autentické, ukrajinské hlasy!

Velmi doufám, že tento velký zájem jen tak rychle zase neopadne. Momentálně vnímám, že naše kultura je všude potřeba jako nikdy předtím.

Servisní otázka: kterých pět ukrajinských filmů by člověk rozhodně měl vidět?

1. Komedie: My thoughts are silent (2019) od Antonia Lukiche
2. Coming of Age: Stop-Zemlia (2021) od Kate Gornostai
3. Zásobování energií: Heat Singers (2019) od Nadii Parfan
4. Pop-kultura: Moustache Funk (2021) od Oleksandra Kovshe a Vitalije Bardetskyiho
5. Post-sovětská architektura: Enter through the Balcony (2020) od Romana Blazhana a Mikhaila Volkova

Všech pět těchto filmů lze shlédnout v EU s německými a/nebo anglickými titulky.
 

február 2023