© Frankfurter Verlags-Anstalt Jednoho krásného slunečného dne rozděloval Bůh zeměkouli, již stvořil, na jednotlivé státy (muselo to být dlouho před stavbou babylónské věže). I uspořádal jarmark, na němž se lid. hlasitě předháněli v nabídkách a usilovali o jeho přízeň v naději, že získají ten nejlepší kousek země (myslím, že v umění udělat dojem byli nejefektivnější Italové a Čukčům to zrovna dvakrát nešlo). Na konci dlouhého dne byl svět rozdělený na spoustu zemí a Bůh unavený. Avšak Bůh si — ve své nekonečné moudrosti — samozřejmě ponechal pro sebe cosi na způsob víkendového sídla, ten nejkrásnější. kousek zeměkoule, oplývající řekami, vodopády, šťavnatým ovocem a — což musel tušit — nejlepším vínem na světě.

A když se lidé celí rozčilení vydali na cestu do nových domovů, chtěl si milý́ Bůh odpočinout ve stínu stromu, kde však nalezl chrápajícího muže (zaručeně měl knírek a úctyhodné panděro, alespoň já si ho tak vždycky představovala). U rozdělování nebyl a Bůh se tomu podivil. Probudil ho a zeptal se, co tady dělá a proč nemá zájem o vlastní. otčinu. Muž se zlehka pousmál (možná. si už dopřál lahev červeného vína nebo dvě) a pravil (tady m. legenda několik verzí, ale shodněme se na této), že je i takhle spokojený, slunce svítí, je nádherný́ den a postač. mu, co pro něj bohu zbylo. A milý́ Bůh mu ve své nekonečné. dobrotě, ohromený jeho nenucenost. a absence. jakékoli ctižádosti, daroval svůj vlastní. odpočinkový́ ráj, tedy Gruzii, zemi, ze které pocházíš ty, Brilko, já a většina lid., o nichž budu v našem příběhu vyprávět.

Co tím chci říci? Uvědom si, že ona nenucenost (rozuměj lenost) a nulová. ctižádost (absence argumentů) jsou v naší. zemi považovány za veskrze vznešen. vlastnosti. Uvědom si tak., že ani hluboká. identifikace s milým bohem (pochopitelně bohem pravoslavným a žádným jiným) obyvatelům t.to země nebrání věřit všemu, co působ. alespoň trošičku pohádkovým, tajemným či bájným dojmem — a rozhodně to nemusí být jenom Bible. Mohou to byt horští obři, domácí. strašidla, křivé pohledy, které. dokážou člověka uvrhnout do neštěstí., černé kočky nosící smůlu, moc skrytá v kávové sedlině nebo pravda, kterou odhalí jedině karty (dnes, jak jsi sama říkala, si lidé nechávají pokropit nová auta svěcenou vodou, aby se jim vyhýbaly havárie). Gruzie, kdysi dávno zlatá Kolchida, je země, jež musela Řekům vydat tajemství lásky v podobě zlatého rouna, neboť to vzpurná a k zbláznění zamilovaná královská dcera Médea přikázala. Země, která u svých obyvatel podporuje vlastnosti sympatické, jako je všemi veleben. pohostinnost, i méně sympatické, jako je lenost, oportunismus a konformismus (většina lidí to tak rozhodně nevnímá, i na tom se my dvě shodneme).

Země, v jejímž jazyce neexistují rody (což v žádném případě neimplikuje rovnoprávnost). Země, která v minulém století po sto třiceti pěti letech carského a ruského protektorátu dokázala přesně na čtyři roky zřídit demokracii, jež byla posléze opět svržena převážně ruskými, ale i gruzínskými bolševiky, a země byla prohlášena za Gruzínskou socialistickou republiku a součást Sovětského svazu. V onom svazu setrvala dalších sedmdesát let. Následovalo několik převratů, krvavě potlačen. demonstrace, pár občanských válek a posléze vytoužená demokracie, třebaže ono označení zůstalo otázkou perspektivy a výkladu.

Myslím, že naše země dovede být skrz naskrz komická (čímž chci říci, že není pouze tragická). Že se v ní velice dobře daří i zapomnění, kráčejícímu ruku v ruce s ignorováním. S ignorováním vlastních ran, vlastních chyb, ale i nespravedlivě způsobené bolesti, utlačování, ztrát. Přesto pozvedáme sklenku a smějeme se. Což je podle mě působivé, doopravdy, vzhledem k pramálo potěšitelným událostem, jež s sebou přineslo uplynulé století. a jejichž následky lidé trp. dodnes (teď už slyším, jak protestuješ!). Je to země, z níž kromě velkých katů dvacátého století pochází i spousta úžasných lidí, které jsem já osobně velmi milovala a miluji.

Někteří z nich uprchli, někteří zabloudili při hledání, někteří už nežijí, někteří se vrátili, někteří už mají svoje velké dny za sebou nebo v ně ještě doufají, ale většinu nikdo nezná. Země, která dodneška oplakává svůj zlatý věk mezi desátým a třináctým stoletím a doufá, že jednoho dne získá zpátky někdejší slávu (ano, progres je v naší zemi zároveň vždycky i regresem). Tradice se zdají být slabým odleskem toho, čím byly kdysi. Boj za svobodu se podobá nesmyslnému hledání nejistých břehů, neboť zejména v posledních osmnácti letech jsme se nedokázali shodnout ani na tom, co přesně pod onou svobodou rozumíme.

A tak dnes země, v níž jsem se před dvaatřiceti lety narodila, připomíná krále, který́ doposud sedí na trůně s třpytivou korunou a v nádherném plášti, udílí rozkazy, dělá si, co se mu zlíbí — a nebere na vědomí, že celý jeho dvůr dávno uprchl a on zůstal sám. Nikdy nedělej nepříjemnosti — tak zní v této zemi přikázaní číslo jedna. Jednou jsi mi to na naší cestě řekla a já si to zapamatovala (zapamatovala jsem si všechno, cos mi na naší cestě řekla, Brilko). A já k němu ještě přidám: Koukej žít tak, jak žili tvoji rodiče, sama buď jen výjimečně, nejlépe nikdy. Trávit čas o samotě je nebezpečné a neužitečné. Tato země zbožňuje pospolitost a samotářům nedůvěřuje.

Vyskytuj se v partách, s přáteli, v rodinných společenstvích a zájmových kruzích — sama o sobě za mnoho nestojíš. Rozmnož se, jsme malá země a musíme přetrvat — toto přikázání stavím naroveň tomu prvnímu. Buď vždycky hrdá na svou zemi, nikdy nezapomeň rodný́ jazyk, cizinu, ať už jakoukoli, shledávej krásnou, napínavou a zajímavou, ale nikdy, nikdy, nikdy lepší než svou vlast. U lidí jiných národností nacházej zásadně nedostatky a vlastnosti, které by v Gruzii byly považovány přinejmenším za skandální, a rozhořčuj se nad nimi: jde například o lakotu obecně čili neexistující ochotu utratit veškeré peníze za komunitu, nedostatečnou pohostinnost čili chybějící vůli převrátit kvůli jakékoli návštěvě život vzhůru nohama, chabou ochotu pít a jíst čili neschopnost chlastat až do zemdlen., absenci hudebního nadání. Chovej se otevřeně, tolerantně, chápavě a dávej najevo zájem o jiné kultury, pokud respektují zvláštnost a jedinečnost tvé vlasti a neustále jí přitakávají.

Věř v Boha (začalo znovu platit v posledn.ch osmnácti letech), choď do kostela, nezpochybňuj nic, co souvisí s pravoslavím; neuvažuj samostatně, pokřižuj se pokaždé, když uvidíš kostel (řekla jsi, že tohle je hodně en vogue), čili přibližně desetitisíckrát za den, jestliže se nacházíš v hlavním městě. Nekritizuj nic, co je svaté — což je téměř všechno, co s touto zemí nějak souvisí. Buď veselá a radostná, protože taková je mentalita t.to země. Zádumčivce v naší slunné Gruzii nemáme rádi. I tohle jistě znáš až příliš dobře. Nikdy nepodveď svého muže, a podvede-li tvůj muž tebe — odpusť mu, vždyť je to tvůj muž. Žij především pro ostatní. Ostatní beztak nejlépe věd., co je pro tebe dobré.

Nakonec chci dodat, že jsem navzdory dlouholetému boji o tuto zemi a proti ní nedokázala Gruzii ničím nahradit, vyhnat ji ze sebe jako zlého ducha, který́ mě posedl. Žádný́ očistný́ rituál, žádný́ obranný́ mechanismus mi s tím dosud nepomohl. Neboť kamkoli jsem přišla, vzdalujíc se od ní stále víc, všude jsem hledala onu promrhanou lásku, rozsypanou, vyplýtvanou, neužitečnou, již jsem tam zanechala. Ano, je to země, která v žádném případě nechce projevit ctižádost, která by nejraději všechno dostala darem, protože její obyvatel. jsou přece tak laskaví, milí, přátelští a veselí a dovedou světu (v dobrých dnech) vykouzlit na rtech úsměv.

V této zemi jsem tedy osmého listopadu 1973 přišla na svět. Na svět, který měl jiné starosti, než aby na něj můj příchod udělal nějaký zvláštní dojem. Západní části nedávala vydechnout aféra Watergate, kampaně proti válce ve Vietnamu, vojenský puč v Řecku, ropná krize a Elvis, zatímco ta východní upadala pod vládou Brežněva a sovětské nomenklatury do tupé rezignace. Nastala stagnace, k níž patřila i snaha udržet moc všemi dostupnými prostředky, s čímž se zase pojilo odmítání jakýchkoli reforem a zavírání očí před vzkvétající korupcí a černým trhem. Tak či onak si lidé v obou částech světa poprvé poslechli The great gig in the sky od skupiny Pink Floyd. Na Západě veřejně, na Východě potají. A Vysockij o oněch časech bude zpívat:

Nehodlám sloužit obrovitým scénám
a milion za drobné směňovat.
Ať se svět chystá k světodějným změnám,
já tohle nikdy nebudu mít rád.

Nino Haratischwili, Osmý život (pro Brilku)
 
z německého originálu přeložila Michaela Škultéty
nakladatesltví Host, jaro 2020

↩ Nino Haratischwili