setkání s autorkou, následně autogramiáda na stánku Das Buch

Grafický autobiografický opus Jinak, ne špatně (2024, wo-men) švýcarské spisovatelky, ilustrátorky a grafické designérky s českými kořeny Marie Zimmermann pojednává o autismu. Ten autorce knihy objevili v dospělosti – a ona ve svém díle nyní nahlíží různé aspekty života s ním: „Objev, ne diagnóza. Být Autistická, ne mít Autismus. Ve spektru, ne na spektru. Senzorická citlivost, ne porucha senzorického vnímání. Zvláštnost, ne potíž. Jinak, ne špatně“ a představuje tak citlivější slovník odrážející její zkušenost autistického vnímání světa.

Maria Zimmermann vystudovala mediaci umění a designu na Vysoké škole výtvarných umění v Curychu, diplomovou práci, knihu 299 šatů, vydala vlastním nákladem. Od roku 2018 pracuje jako textilní výtvarnice a pod značkou Alles wird gut. / Všechno bude dobré. šíří do světa drobné výšivky na oblečení. Její větší díla zdobí ale i obaly desek nebo stěny.

Debatu sní a spřekladatelkou Terezou Semotamovou povede Zuzana Kašparová, spoluautorkou feministickému podcastu o sexu, vztazích a tělesnosti Vyhonit ďábla, který patří mezi nejúspěšnější v České republice. Řeší v něm tabuizovaná témata, která jsou vlastní skoro všem, ale málokdo o nich mluví nahlas. Mimo jiné se věnuje sex-edu, přispívá do feministického online magazínu Druhá : směna, je členkou cripkolektivu a spoluvytváří podcast Postíže o mladých nemocných ve světě posedlém zdravím. 

Kniha vyšla původně ve švýcarském nakladatelství Kommode Verlag, v současné době se chystá její osmý dotisk. Publikace vychází v inkluzivním překladu Terezy Semotamové s podporou Michaely Škultéty pod redakčním dohledem nakladatelky Barbory Baronové.

Ukázka:

„V září 2020 jsem se dozvěděla, že se nacházím v Autistickém spektru. Nebyla to výzva jen pro mě, ale i pro moje okolí. Nikdo  z nás nevěděl, že se v Autistickém spektru nacházejí i lidé jako já. Naše představy utvářela média, z vlastní neznalosti jsme jen mezi sebou replikovali klišé, tak jako to stále dělají lidé, kterým o svém objevu vyprávím. ,Ale vždyť působíš tak normálně…‘ opakují mi pokaždé, a taky: ,Všichni jsme přece trochu Autističtí.‘ Vím, že to nemyslí špatně, chtějí mi prostě dát najevo, že nejsem sama. Vím taky, že hodně lidí má jednotlivé Autistické rysy, a vím, že ještě mnohem více lidí je Autistických, aniž by si to uvědomovali. Ale nikdy nevím, co si s tím počít. Nadechnu se a vydechnu.

Taková spontánní reakce nebere v potaz můj příběh, to, že mi vlastně celý život dělá šílené potíže orientovat se v neurotypickém světě. Jako by zpochybňovala, že neustále bolestně zakouším svoji jinakost, přitom nejsem jediná s takovými potížemi. Už jako malou mě pořád posílali na nějaké terapie. Od psychoterapie po auraterapii. V pětadvaceti jsem začala chodit na psychoanalýzu a naučila se tam svoje myšlenky a pocity lépe formulovat. S obtížemi, které zažívám v každodenním životě, mi ale příliš nepomohla. Žila jsem s pocitem, že se prostě musím víc snažit, aby se mi dařilo líp a aby se moje pocity viny a depresivní fáze zmírnily.“