Kultura

Rozhovor s kapelou Prag o indie zdech, německých textech a názvu kapely

Jak se stane, že si kapela dá jméno Prag?

Erik Lautenschläger: Noru v roce 2011 napadlo, že bychom mohli naše písně, které jsme už měli v počítači zpracované v symfonickém aranžmá, zahrát se skutečným orchestrem. Mezi nabídkami, které nám od orchestrů chodily, byl i jeden orchestr z Prahy. Ten nás hned nadchl. Souviselo to i s tím, že jsme my všichni tři nezávisle na sobě měli velmi dobrý vztah k Praze. Pro každého někdejšího občana NDR byla Praha první světovou metropolí, která navíc ležela doslova za dveřmi…

Tom Krimi: … a pro každého západního Němce, jako jsem já, byla Praha první, doslova magické město za Železnou oponou, které přitahovalo lidi z celého světa.

Erik: Každopádně jsme všichni tři okamžitě věděli, že se rozhodneme pro ten pražský orchestr. Sebrali jsme se a na týden odjeli do Prahy. Bylo to skvělých sedm dní. Počasí bylo podobné jako dneska…

Tom: ….jen byla o dost větší zima.

Erik: Bylo minimálně deset stupňů pod nulou!

To je ve videu Sophie-Marceau, v němž jste k vidění například na Karlově mostě, jasně poznat.

Tom: Pro tohle natáčení na Karlově mostě bylo počasí perfektní. Byl vylidněný přesně, jak to je vidět ve videu. Bylo to vážně docela drsné hrát v takových teplotách. A obdivuji lidi, kteří venku hrají, aby si zajistili svou existenci.

Erik: Když jsme se vrátili, všichni na nás tlačili, ať už konečně vymyslíme našemu projektu nějaký název. Pak jsme se tu takhle jednou všichni sešli, a netrvalo snad ani minutu, a najednou jsme věděli, že se budeme jmenovat Prag .

Tom: Tenhle název přesně vyjadřuje, jak moc důležitý ten jeden týden v Praze pro nás byl. Nejde jen o to, že to byly skvělé dny, ale bylo to poprvé, co jsme společně strávili několik dnů i nocí. A pak ještě magie promrzlé Prahy – my jsme tam k sobě prostě tak nějak přimrzli.

Erik: Ale fakt! To je přesné!

Všichni tři máte ještě nějaké další projekty. Jak jste se dostali k vašemu společnému projektu? Byli jste málo vytížení?

Tom: Všechno, co děláme, je naše srdeční záležitost. A srdce je docela dost veliké a má několik komor. Většina z nich je příjemně zaplněná. Někdy se ale stane, že objevím nějakou další potřebu a zjistím, že mám v srdci najednou ještě další komoru volnou. Říkám o sobě, že jsem dítě z kulturně okupované zóny, že jsem Němec ze severu Německa, který nemá žádnou vlastní pozitivní německou hudební kulturu, kromě té klasické, s níž ale taky pracujeme. Vnímám ovšem, že ve mně existují nejrůznější podoby populární hudby, které nejde seskupit jen do jednoho projektu. Mám proto svůj sólový projekt Tom Krimi - jsem ale i producentem. Erik má zase svou kapelu Erik & Me . A pak je tady naše společná kapela, v níž se můžeme velmi svobodně realizovat všichni tři.

Iniciativa vzešla tedy od vás obou.

Erik: Ano. Na začátku jsem šel za Tomem s pár písničkami a požádal jsem ho, aby mi řekl svůj názor. Byly to písně, které v mé druhé kapele nenašly uplatnění a mohly fungovat spíše v nějaké indie kapele. Tehdy jsme už oba věděli, že máme oba rádi filmovou hudbu 50. a 60. let 20. století. Tom to pak vyzkoušel na skladbě Sophie Marceau . Podobu desky znatelně ovlivnila Nora, kterou znám už strašně dlouho - ze školního sboru. Věděl jsem, že dobře zpívá. V roce 2011 za mnou Nora přišla, protože chtěla jednu píseň od Erika & Me zazpívat někde v televizi. Při té příležitosti jsem jí zahrál pár našich písniček. Byla z nich nadšená a my jsme tak objevili náš společný hudební vesmír. Na začátku vůbec nechtěla zpívat. Chtěla hrát na baritonovou kytaru, nebo založit fanklub a stát se jeho předsedkyní.

Tom: My jsme si naopak řekli, že na této desce chceme mít jeden nebo dva duety. Celé to tedy vypadalo tak trochu jako začínají milostný vztah. Vzájemně jsme se stydlivě oťukávali a snažili jsme se být pro toho druhého zajímaví.

Dá se předpokládat, že Nora přispěla dost k vaší popularitě. Považujete to za výhodu nebo to spíš vytváří dojem, který jste si vlastně ani nepřáli vyvolat?

Tom: To byl přesně důvod naší stydlivosti. Samozřejmě si uvědomujeme, že pozornost, které se nám na počátku dostávalo, souvisela se jménem Nory Tschirner. A jasně, že víme, že její jméno je výhoda. Tvrdit něco jiného by bylo falešné a naivní. Ale podle nás to je skvělé, hlavně protože Nora je posledním člověkem, který by to chtěl zneužívat. Všeobecné podezření, že naše kapela je jen PR gagem pro podporu Nory, je naprosto absurdní. Vezměte si jen naši hudbu! Kdo by přišel s PR fórkem s takovouto muzikou?

Erik: (těsně před výbuchem smíchu) To by musel být totálně ujetý PR manažer! Nejlepší na tom bylo, že jsme se vloni v létě rozhodli, že první singl, se kterým vyjedeme, bude Sophie Marceau , tedy píseň, v níže Nora vůbec nezpívá, v níž je ale už velmi výrazný celý kosmos kolem Prag . A protože tenhle náš kosmos je dost neobvyklý, tak se kritici ze všeho nejdřív museli vyrovnávat se svým rozčilením, místo aby se zabývali rolí Nory v naší kapele. Na druhou stranu nám pozornost, která se dostavila díky Noře, pomohla prolomit, jak říká Tom, indie zdi. Indie zeď je zeď, kterou jako indie hudebník nemáš šanci prolomit, ať už je tvá hudba popová, jak chce. Nikdy neoslovíš velké masy. A tady se to jednou stalo. Velká masa najednou zaznamenala, že kromě mainstreamu existuje ještě jiná, zajímavá hudba.

Jak moc důležité jsou pro vás vlastně německé texty?

Erik: Pro mě jsou absolutně důležité, protože v angličtině neumím být tak důsledný a humorný. V angličtině se mi nedaří ani lehkost, nebo ještě více hloubka. Angličtina zní sice samozřejmě lépe. Ale pro mě je to zároveň velká výzva pracovat s němčinou tak, aby zněla dobře.

Tom: Já jsem až doteď německou hudbu prostě dělat nemohl. Pro mě je Prag prvním projektem v němčině. Dost mě překvapilo, jak blízké mému srdci jsou Erikovy texty a že jsem tady ten můj blok, který normálně s německými texty mám, nezaznamenal. Koneckonců je to zvukomalba, jak Erik texty píše, zhudebňuje a zpívá, protože i jazyk je nástroj.