Kultura

Rozhovor s Arnonem Goldfingerem o jeho filmu „Byt“

Z původně soukromého filmu se stala izraelsko-německá filmová produkce, která zaznamenala v obou zemích obrovský divácký úspěch. Nyní byl film Byt nominován na Grimmeovu cenu. V interview hovoří Goldfinger o vyrovnání se s minulostí a o německých a izraelských reakcích na film.

Z Vašeho filmu lze nabýt dojmu, že se ve Vaší rodině před započetím filmových prací o tématu holocaustu nikdy nehovořilo. To je vzhledem k německému původu Vašich prarodičů stěží uvěřitelné.

Arnon Goldfinger: Máte pravdu, ale tak to skutečně bylo. Teprve během natáčení mě napadaly otázky, na které jsem se předtím své rodiny nikdy nezeptal. A neptal jsem se nejenom proto, že bych se bál zeptat, ale i proto, že většina otázek, i ty nejsamozřejmější, mě prostě předtím vůbec nenapadly. Rodina mojí matky pocházela z Německa, kam prarodiče i po válce každý rok jezdili. Přesto jsem si nikdy nepoložil otázku, jestli je v mé rodině nějaké pojítko s holocaustem. To je přímo směšné. Všichni se prostě zapomněli zeptat.

Je podle Vás takovéto zacházení s vlastní rodinnou historií typické?

Předtím, než šel film do kin, bych nikdy nevěřil tomu, že existuje tolik izraelských rodin, ve kterých se o minulosti mlčí. Taky jsem se obával toho, že jsem zvolil příliš osobní formu filmu na to, aby se publikum mohlo v určitých situacích s filmem identifikovat. Ale stal se opak. Hned po prvním uvedení filmu mě oslovovali diváci a popisovali mi podobné zážitky. Myslím, že je to tak, že se druhá generace v Izraeli, ostatně podobně jako v Německu – tam ale přirozeně z jiných důvodů, neodvažovala rodičů ptát na holocaust. Třetí generace, tedy ta moje, oproti tomu nevěděla nic. Po filmu za mnou přicházeli lidé, kteří přežili holocaust, a říkali: „Proč jste se nás neptali?“ Zní to zvláštně, protože historie holocaustu v Izraeli samozřejmě patří do školních osnov. Teprve nějaký čas po uvedení filmu jsem to pochopil: když se zabýváte historií, je to jako když člověk hledí u očního lékaře na řadu s písmeny a vše se mu zdá rozmazané. Informace už tam je, ale člověk ji vidí jasně teprve tehdy, když má na nose ty správné brýle.

Teprve během filmového natáčení jste se dozvěděl, že Vaši prarodiče ve třicátých letech procestovali Palestinu s Leopoldem von Mildensteinem, který byl zaměstnán jako vedoucí oddělení na Goebbelsově ministerstvu propagandy.

Musím přiznat, že jsem nejprve nebyl vůbec schopný rozpoznat, o jak výjimečný případ jde. Mezi dokumenty mých rodičů jsem našel sérii článků o Mildensteinově cestě do Palestiny, které vycházely v propagandistických novinách Der Angriff (Útok). Velice rychle jsem pochopil, že se jedná o fantastický příběh, ale že by na jeho základě mohl vzniknout film, mě napadlo až mnohem později. Nelžu, když prohlašuji, že jsem nepočítal s ničím, co se během natáčení událo. Tím, že jsem se zabýval bytem mých prarodičů, jsem se dostal k jiným tématům, než jsem myslel, a do míst, která jsem nikdy nezamýšlel navštívit a o kterých jsem do té doby nikdy neslyšel.

Máte na mysli Wuppertal, kde žije dcera Leopolda von Mildensteina. Mohu se zeptat, jak se Váš vztah vyvíjel po natočení filmu?

To se dá těžko popsat. Prostě jsem vstoupil do života této ženy, což bylo pro obě strany zcela nečekané. Náš vztah má několik charakteristických rysů. Oba dva, Edda von Mildenstein i její muž, jsou velice přátelští lidé. Proto pro mě bylo na jednu stranu jednodušší s nimi pracovat, na druhou stranu ale v určitém ohledu také těžší, protože to byla velká výzva pro moje stereotypní představy. Byli vždycky srdeční a nikdy mě neodmítli, když jsem s nimi chtěl natáčet. Oba mám moc rád a domnívám se, že udržujeme určitý druh přátelství.

Coby divákovi mi přišlo dosti zneklidňující, že Edda von Mildenstein popírala zapojení svého otce do nacistického režimu, a to i poté, co jste jí předložil důkazy ze Spolkového archivu.

Je zajímavé, že to takto vnímáte. Většina německých diváků, kteří mě oslovují, na tuto filmovou scénu reagují úplně stejně. Úplně jinak to ale vnímá izraelské publikum. Tady se mě mnozí ptali, proč jsem ji vůbec konfrontoval s výsledky svých rešerší týkajících se jejího otce. To je zase pro mě velmi zneklidňující. A pro mě bylo skutečně velice obtížné vyprávět Eddě o činnosti jejího otce na ministerstvu propagandy. Dlouho jsem o tom přemýšlel, konzultoval to i s psychology. Ale i tak: stojím si pevně za svým rozhodnutím. Věděl jsem, že její otec byl aktivním nacistou, a připadalo mi, že nelze jinak než jí o tom povědět.

Netušíte, jestli se postoj Eddy von Mildenstein mezitím změnil?

Ne, to nevím. Jsme stále v kontaktu, ale o tomto tématu jsme už nikdy nemluvili otevřeněji než ve filmu samém. Kdyby o tom sami začali, rád o tom s nimi promluvím. Zásadní je toto: Je to jejich příběh. Ten můj je vyprávěn ve filmu.

Nezlobíte se na ni, že si odmítá přiznat, kdo byl její otec?

Já ji za to neodsuzuji. Ona je obětí. Viníkem byl její otec. Byla jedinou dcerou velice charismatického muže. Považuji za přirozené, že svého otce obdivuje a že je pro ni obtížné změnit na něj kvůli jeho temné minulosti pohled. Poznatek, který jsem si z filmu odnesl, je paralela mezi společností viníků a společností obětí. Ačkoli se dlouho v Německu ani v Izraeli o minulosti nemluvilo, přeneslo se trauma na následující generace. V určitém ohledu se má matka chovala stejně jako Edda von Mildenstein, protože ani ona se moc nechtěla šťourat ve své minulosti. Moje matka to vyjádřila velice jasně, Edda von Mildenstein o něco elegantněji.

Ve filmu nakonec svou skeptickou matku přesvědčíte, aby Vás doprovodila do Berlína, kde se také narodila. Tam se dozvídáte o možnosti nechat položit „stolpersteiny“ za oběti holocaustu. Byly již položeny stolpersteiny za Vaší zavražděnou prababičku?

Tuto otázku dostávám často a normálně musím vždycky odpovědět, že je to v procesu. Dnes použiji stejnou větu, ale tentokrát k ní mohu přiřadit i určitý termín. Náš „stolperstein“ bude v Berlíně položen 23. května.