Očista v Izraeli
„Hannina cesta“ je film plný klišé, který nedrží pohromadě.
Režisérka a scénáristka Julia von Heinz se evidentně nedokázala rozhodnout, o co má v jejím filmu vlastně jít. A právě proto jde v jejím filmu „Hannina cesta“ („Hannas Reise“) o poměrně mnoho věcí.
Film vypráví o ambiciózní studentce ekonomie, která kvůli stresu a workoholismu nemá čas na vážný vztah. Kromě toho má problémy s matkou, která ji v době, kdy byla hipísačkou, zanedbávala. Sledujeme, jak se dcera s ohledem na kariéru rozhodne vykonávat sociální službu v Izraeli, kde ji „dostihne německá minulost“. Jsme svědky komplikované izraelské společnosti s traumatizovanými vojáky a s velkou sociální nespravedlností a také toho, jak se – už zase – německo-izraelské smíření realizuje prostřednictvím německo-izraelské lásky. To vše s velkou dávkou klišé, až to bolí.
Židi v životopisu jsou vždycky dobří
Jedinou červenou nit, kterou lze ve filmu Hannina cesta najít, je plytký humor. Krátce před zakončením studia ekonomie se Hanna Eggert (Karoline Schuch) rozhodne vyšperkovat svůj životopis angažováním se v v sociální sféře. Při jednom pracovním pohovoru řekne, že o prázdninách hodlá absolvovat dobrovolnickou službu v jednom izraelském zařízení pro postižené. Svému příteli, který je neméně ambiciózní, to vysvětluje následovně: „Židé v životopisu jsou vždycky dobří a pokud jsou postižení, tak je to ještě lepší.“ Co je na tom vtipného? To zůstane tajemstvím smějících se návštěvníků kina. Protože kdyby nebyli zmíněni Židé, vtip by pravděpodobně nefungoval. A publikum lze podezřívat z toho, že se bez rozpaků této pseudoprovokaci směje, protože už od začátku tuší, že na konci bude Hanna se svým izraelským kolegou šťastná.
Film má vůbec tendenci poučit nás o tom, že mladí Němci jezdí do Izraele na delší dobu jenom kvůli tomu, že takový pobyt považují za vstupenku, jak pracovat pro vytouženou firmu či organizaci. Prototyp německých studentů v Izraeli zosobňují Hanniny spolubydlící v telavivském bytě: jedním z nich je zanedbaná aktivistka Maja, která pracuje v arabské školce. Připomínání holocaustu pro ni představuje způsob, jak odvést debatu od porušování lidských práv v Izraeli. Jak říká její spolubydlící, tím, že se zasazuje za palestinské obyvatele a hází kamení na izraelské policisty, má jisté místo u Nadace Heinricha Bölla v Ramalláhu. V bytě bydlí taky Carsten, který kvůli rodinné historii trpí velkým komplexem viny. V Izraeli se stará o muže, který přežil holocaust, což je podle něj dostatečná kvalifikace k tomu dostat místo eléva v časopise Spiegel (který je ve skutečnosti známý svým obzvláště kritickým zpravodajstvím vůči Izraeli).
Že je Izrael zemí, která má podpory takovýchto lidí zapotřebí, je ve filmu zdůrazňováno vědomým používáním určitých obrazů. Mrakodrapy v Tel Avivu nebo kolem něj, ve kterých se nachází největší start-upová scéna na Blízkém východě, jsou zobrazovány v dálce, nebo vidět vůbec nejsou. Místo toho divák uvidí hodně pouště, starých aut a ortodoxních Židů, přestože je to geograficky dosti nelogické – Hanna bydlí v Tel Avivu. Film tak ukazuje Izrael jako rozvojovou zemi, ve které mají lidé buď něco proti Německu, nebo naopak touží po Berlínu.
Hanna je evidentně jako jediná z dobrovolníků v Izraeli nepostižená holocaustem. Tedy alespoň se nám to film snaží zprostředkovat v podobě mnoha otřepaných vypovídající o otrávenosti tímto tématem („Jdi už s tím holocaustem někam“. „Pohni sebou, v pět se musím sejít s tou, co přežila holocaust“). Ovšem v interakci s Izraelci je Hanna neustále konfrontována s německou minulostí a -pozor! - nakonec i s vlastní minulostí.
Německý holky není těžký dostat
Začíná to hned po přistání v Tel Avivu, kdy je Hanna v zařízení pro postižené představena svému kolegovi Itayovi (Doron Amit). Aniž by divák rozuměl proč vlastně, zeptá se ho Hanna: „Máš nějaký problém s tím, že jsem Němka?“, na což Izraelec nemilosrdně reaguje slovy: „Přece jen jste zabili šest milionů mých lidí.“ Napravit to prý Hanna může tím, že si s ním vyjde, protože jak Itayovi sdělil jiný sociální pracovník: „Německý holky není těžký dostat, protože trpí komplexem viny.“
Svou povrchnost Itay ztrácí tím, že Hanně vypráví o svém bratrovi, který byl kvůli zážitkům v izraelské armádě závislý na drogách a poté spáchal sebevraždu. Hanna tak najednou Izraeli víc rozumí. Úplnou očistou však projde až poté, co se „její“ Izraelec, který přežil holocaust, začne šťourat v Hannině rodinné historii: její dědeček totiž z nacistického režimu profitoval tím, že „arizoval“ židovský podnik.
Na rozdíl od Hanny nechává historie rodiny Eggertových jejího přítele-kariéristu úplně chladným. Tento detail skvěle zapadá do celkové dramaturgie filmu. Tento film plný klišé tak razí logiku, že jenom bezcharakterní a egoistický člověk má zájem na tom, aby se zapomnělo na holocaust, zatímco Hanna kvůli svému těžkému dětství potřebovala jen trochu postrčit, aby vkročila na tu správnou cestu. Ve své podstatě je však Hanna dobrý a empatický člověk.
Co chce film vlastně zprostředkovat, zůstává nejasné. Jako takový každopádně vypovídá o hluboce zakořeněných předsudcích.
