Život

Náměstí republiky

Na náměstí mi přijde pozitivní, že jej tvoří budovy z různých časových období. Dominuje mu historie, ale obchodní dům ze 70. let minulého století sem přes svoji odlišnost také dobře zapadá, a to také v souvislosti se stanicí metra, která zde vychází na povrch.

Na protější straně možná nestojí nijak zvlášt’skvělá budova, nicméně se i tak staví trochu do pozadí. Co to asi bude? To bude určitě něco z postsocialistické éry. Přestože se u náměstí jedná o heterogenní zástavbu, nacházím zde určitou jednotnost, a vlastně to ani není žádné nepříjemné místo. Ale člověk si přesto všimne, že to není náměstí určené pro to, aby zde člověk déle pobýval. Ale zdá se být i takto koncipováno. Lidé jdou z bodu A do bodu B, z bodu C do bodu D. Náměstí republiky je náměstí, po kterém člověk jednoduše přechází. A město něco takového také potřebuje: plochy, po kterých člověk prostě přechází. Nejsou potřeba jen místa, kde se dá pobývat, ale také místa transitní.

A co se týče nákupního centra, prostě existuje tato společenská tendence. A té se evidentně nevyhneme. Existují dvě alternativy: bud’ nákupní centra vznikají na zelené louce, což s sebou nese neuvěřitelné množství dopravy a podobných věcí, anebo je člověk integruje do měst. Pak zase vyvstávají dvě otázky. Za prvé: zdařila se realizace po architektonické stránce? V tomto případě můžeme říct: OK, vstupní část je trochu vyšperkovaná, ale v zásadě je integrovaná do staré budovy. Musíme se ale podívat, jak je udělaný interiér. Druhá a zároveň centrální otázka se točí kolem toho, zda je nákupní centrum integrované, tedy zda je propojené se stávajícím pouličním systémem nebo zda lidi odsává jako vysavač.

Klasický příklad tradičního nákupního centra, nákupní pasáže, představuje Galleria Vittorio Emanuele v Miláně. Ta jednoduše spojuje náměstí s katedrálou s náměstím Piazza della Scala, na kterém stojí budova milánské Opery La Scala. A tím je integrovaná, spojuje spolu dvě náměstí a funguje jako ulice. A proti nákupním ulicím přeci není co namítat.

Masarykovo nádraží

Je to konverzní plocha, což znamená, že se změní její využití. Ve většině případů jsou to staré průmyslové plochy či plochy, které byly intenzivně využívány v období industrializace a v současnosti tomu tak již není. Mohou být tedy navráceny městu. Ale nemělo by se tu nic podnikat, pokud neexistuje žádný extrémně velký tlak vyvolaný poptávkou. Na to, udělat prostě jen tak něco, se mi zdá tato plocha příliš centrálně umístěná. A na město nyní nepůsobí ani nijak zvlášť negativně.... je pravda, že oplocení kolem dokola není zvlášť šik. Ale to musí město snést. Nemůže být přece všude úplně krásné. Zvláště v takovém městě jako je Praha, která je hustě a homogenně zastavěná, nepředstavuje z mého pohledu žádný problém, když jsou tu a tam vidět trhliny a tedy město ve stavu očekávání.

Spíše by se mělo přezkoumat, jak je nádraží zakotveno ve struktuře města a zda by se určité části města daly propojit pojítkem zeleně. Vždyt’podél železniční trati jsou městské části často rozdělené. Možná by šla tato situace využít k založení důležitého napojení cyklistických stezek nebo zelených zón. Bez toho, aniž by nastal stav nouze, by zde nemělo být postaveno nic. Ve východní Evropě ještě nezapočal masivní proces reurbanizace. Takovéto plochy jsou pak vlastně extrémně důležité jako plochy rezervní. Neboť tlak se bude časem stupňovat a když tlak roste, existuje daleko větší možnost, docílit s investory lepší kvality. Neškodí nechat ležet plochu ladem, dokud nebude nalezeno využití, které by bylo pro město snesitelné.

Tedy postavit čistě kancelářské město? I v Praze se projeví trend, že v centru bude opět potřeba více obytných ploch. A v momentě, kdy nastane trend směřující od procesu suburbanizace k procesu reurbanizace, pak to budou přesně tyto rezervní plochy, které budou potřeba pro projekty bytové výstavby.

Václavské náměstí

Pokus s touto pěší zónou považuji v základu za skvělý nápad. Nebot’ vliv tohoto nápadu nelze předem úplně odhadnout. Je samozřejmě složité, signalizovat pěší zónu jen skrze přítomnost policistů. Šlo by to naznačit trochu jinak, třeba nějakým přechodným uspořádáním. Nelze si ale nevšimnout, že lidé tuto ulici přecházejí zcela samosebou. To vyvolává velmi uvolněný dojem.

Dalo by se přemýšlet i o tzv. Shared Space (sdílený prostor). To je takový nekonvenční způsob přemýšlení, který spočívá v tom, že všichni účastníci dopravního provozu sdílí jednu společnou plochu. Každý musí dávat pozor na každého a řídí se to jaksi samo od sebe.

To představuje nový koncept dopravy: jednotlivé provozy nemusí být od sebe odděleny tak, aby měl každý svůj pruh, nýbrž se vytvoří společná plocha, která se uspořádá tak, aby se dalo mluvit o sebevysvětlující ulici či o sebevysvětlujícím prostoru. Každý účastník dopravního provozu ví, jak se má chovat. Velká plocha, která skrze barevné značení či výměnu obložení něco signalizuje.

A pak je na tomto náměstí vyznačena velká osa vedoucí k Muzeu. Když si představíme, že by byl nahoře tunel a že by se směrem k němu vydal velký Shared Space, znamenalo by to velkou výhru.

Samozřejmě by to ale s sebou neslo přetvoření náměstí. Kdyby zde ale nebyly žádné obrubníky, ale bylo všechno rovné; střední pás, který je pro toto místo signifikantní, by mohl být přesto zachován. Ale bez těchto silných topografických změn.