Ve vzduchu prostorné poslanecké kanceláře visí jemný pozůstatek cigaretového kouře a v rohu stojí televize, kde zrovna běží sportovní kanál. Drobná plavovlasá poslankyně Kateřina Konečná se zeptá, jestli mi nebude vadit, když si zapálí. Vypadá potěšeně, když odpovím otázkou, zda se mohu přidat k ní.

Mimo akvárium

V lednu oslavila rodačka z Nového Jičína třiatřicáté narozeniny. Ve Sněmovně tedy prožila už více než třetinu svého života, přestože si to předtím dovedla představit jen stěží. Na zeď nad pracovním stolem si přilepila citát T. G. Masaryka: Člověk vydrží mnoho, má-li cíl. „Nemám za cíl změnit celou republiku, ale chtěla bych lidi přesvědčit, že poslanci nejsou lidé placeni z jejich daní, kteří nic nedělají, ale kteří se jim, když za nimi přijdou s opravdovým problémem, snaží pomoci všemi možnými cestami. Jsou to malá vítězství, ale potěší,“ vysvětluje. Myslí tím problémy, se kterými za ní občané přicházejí do její regionální poslanecké kanceláře na severu Moravy. Obvykle hledají pomoc při jednání s institucemi, například když na ně soud uvalí exekuci. Mimo „akvárium“, jak označuje Poslaneckou sněmovnu, se proto Kateřina Konečná cítí být nejužitečnější.

Když byla před dvanácti lety – tehdy jako jednadvacetiletá - zvolena do Sněmovny, působila tam jako jedna velká rarita. Historicky nejmladší poslankyně a ke všemu z komunistické strany, jejíž průměrný člen už minimálně deset let pobírá důchod. Logicky se tehdy ocitla v hledáčku novinářů: „To byl snad větší šok než samo zvolení do Sněmovny,“ glosuje Konečná, „první čtyři roky jsem si zvykala, že si člověk občas přečte věci, které neřekl. Teď už mám naštěstí i tu svobodu s některými novináři nekomunikovat, ale většinou máme korektní vztahy.“

Česká společnost není antikomunistická

Jakmile přijde řeč na kořeny její ideologie, Konečná otevřeně přiznává, že pochází z čistě komunistické rodiny. V dospívání prošla fází, kterou označuje za revoltu a která vycházela z neslučitelnosti mezi ideologií rodičů a tím, co se učila ve škole. Ke KSČM se opět přiklonila, když jako jediná strana hlasitě odsuzovala bombardování Jugoslávie v roce 1999. Akcentování pacifismu a sociálně spravedlivého přerozdělování odpovídá prostě jednoduše její představě moderního komunisty 21. století.

„Snažím se dívat do budoucna a ne na to, co bylo kdysi. KSČM má dnes demokratický program, a přestože ty snahy byly, nebyla zakázána. Hodně jsme se posunuli a vidím to i ve straně. Jsou v ní i lidé mnohem mladší než já, kteří také nechtějí být spojováni s tím, co bylo dřív,“ nechce mladá poslankyně ani slyšet o břemenu historie strany, která dlouhých čtyřicet let držela politický monopol v zemi. Jednoduše nechce, aby se historie přenášela i na tu část komunistů, kteří dobu před rokem 1989 nezažili.

Do politiky ji to nikdy netáhlo, raději se chtěla angažovat občansky. Protestovala jak proti mezinárodní intervenci v Jugoslávii, tak proti zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze či proti zavedení školného na vysokých školách. „A pak za mnou přišli od nás z novojičínského okresu, jestli bych si nechtěla střihnout sněmovní volby, když si myslím, že všemu rozumím a proti všemu se dá protestovat,“ popisuje Konečná svou cestu do parlamentu. Ve své poslanecké kanceláři dnes tráví mnoho času. Mezi řečí se sem tam zmíní, že občas pracuje dlouho do noci. Na pohovce, která je pro tyto účely postavena v rohu hned vedle masivní skříně z tmavého dřeva, leží přehledně srovnané dokumenty.

Většinu svého mandátu vykonávala Kateřina Konečná v prostředí, které její straně ale nebylo nakloněno. Návrhy opozice se netěšily příliš velké pozornosti a půlroční práce mnohdy skončila v koši. Z dvaceti pěti návrhů zákonů, které v letech 2006–2010 předložila, prošly čtyři. Během posledních tří let pravicové vlády byla méně úspěšná, skóre tehdy činilo jedenáct zamítnutých ku jednomu přijatému. „Je to těžké, ale naučíte se v tom chodit. Občas jsem dala své návrhy na výborech kolegům z jiných stran, aby měly šanci projít. Když prošly, měla jsem z toho úplně stejně dobrý pocit,“ popisuje.

Nicméně i když v parlamentu necítí vždy pozitivní atmosféru k diskuzi mezi stranami, nemá pocit, že by protikomunistická nálada ovládala českou společnost. Zatímco před deseti lety ji prý nepřekvapilo, když ji lidé odbývali větou „No jo, to je ta komunistka“, dnes je zvyklá, že s ní lidé až na výjimky více diskutují a nesouhlasí věcně a neodbývají rozhovor jen odmítnutím její politické příslušnosti. Její politické priority jsou jasné: lidé potřebují práci, aby uživili rodinu, a chtějí, aby se o ně stát postaral, když se jim něco stane. Politický program, jak tvrdí, nelze postavit na dlouhodobém bití jedné strany.

Za demokratičtější Evropskou unii

Při zasedání výboru pro životní prostředí sedí Konečná jako jediná žena u stolu se sedmi muži. Naslouchá krátkému proslovu nového ministra životního prostředí Richarda Brabce, občas si něco poznamená růžovou propiskou na kus papíru. „Dnes to bylo jen takové seznamovací,“ vysvětlila, proč na nového šéfa resortu byli vesměs mírní. I tak si ale při kladení otázek vzala slovo jako první. Problematice životního prostředí se věnuje od roku 2006. Zároveň už od začátku svého mandátu zasedá i v zahraničním výboru.

Na míru angažovanosti západních zemí do věcí ostatních států má jednoznačný názor. „Přála bych si, abychom se jim do toho nemíchali. Ti lidé dost často dokážou vyřešit problémy sami, přestože nám to nemusí připadat konformní,“ vypráví Konečná a argumentuje, že do řešení konfliktů by měli mluvit především ti lidé, kdo v dané oblasti žili a žít budou. To prý ale neznamená, že by Evropa měla ignorovat, co se ve světě děje: „V případě Sýrie už ta situace bohužel dospěla do stádia, kdy se ta země bez humanitární pomoci nejspíš neobejde.“ Naopak ale politické a ekonomické sankce neschvaluje. „Čeho jsme jimi dosáhli proti Kubě nebo Bělorusku?“ pochybuje Konečná nad účinností sankcí.

Už ze začátku své sněmovní kariéry strávila mnoho času i v Evropském parlamentu, kde působila jako pozorovatelka a před prvními řádnými volbami i jako doplňující poslankyně. Na základě těchto zkušeností ji strana letos postavila do čela komunistické evropské kandidátky a nakonec křeslo ve Štrasburku získala a – co se týče preferenčních hlasů od voličů – skončila jako pátá nejúspěšnější kandidátka. Přestože souhlasí s původní myšlenkou evropské integrace, připadá jí současná podoba Evropské unie příliš byrokratická a málo demokratická. Nesouhlasí například s tím, že jediný přímo volený orgán, europarlament, má ve srovnání třeba s Evropskou komisí velmi omezené pravomoci. Přitom je prý podle ní EU v podstatě „socialistický projekt“, řekla na podzim 2013 v České televizi .

Bez ohledu na to, co v europarlamentu dosáhne, mluví Kateřina Konečná o tomto volebním období jako o svém posledním. „Ještě nevím, co bych potom chtěla přesně dělat. Vychovávat děti? Chtěla bych se ale určitě věnovat projektům v oblasti životního prostředí, které jsem tady začala, a přesunout se spíše do neziskové sféry. Nikdy jsem v životě nic neplánovala a ono vždy něco přišlo, tak doufám, že to tak bude i teď.“