Job

Studuje na pojišťovacího makléře a je vášnivý sportovec. Už dva roky trénuje fotbalové mužstvo, chodí fandit na stadion Werder Bremen a ani v televizi si nenechá ujít žádný šampionát. Během zimních olympijských her v Soči ale nechal televizi vypnutou. Jeho soukromý bojkot nebyl namířen proti sportovcům, ale proti Vladimíru Putinovi. Abstinováním od televize chtěl dát Dennis najevo svůj postoj a přál by si, aby to samé udělalo víc lidí.

„Uvažuji konzervativně“

Dennis chce ale víc než jen vyjadřovat svůj postoj. Chce spolurozhodovat o veřejných věcech, angažovat se v těch nejvyšších patrech politiky, zkrátka „dělat něco pro svoji zemi“. Politické zázemí našel u CDU – strany, která není zrovna proslulá liberálním smýšlením. To ale Dennis naprosto respektuje. „V mnoha věcech uvažuji konzervativně,“ prohlašuje. Konzervativnost je pro něj pozitivní pojem. „Pro mě to znamená držet se tradic, a přesto postupovat kupředu.“

Dennis nepatří mezi politické rychlokvašky, které ze školních lavic chtějí nejlépe rovnou na ministerstvo. Přesto prohlašuje, že jeho snem je stát se politikem. „Ale musím pro to taky něco udělat,“ říká Dennis. Rád se aktivně zapojuje do veřejného dění. V místě svého současného bydliště, v Ottersbergu v Dolním Sasku, je od března tohoto roku předsedou strany mladých křesťanských demokratů Junge Union (Mladá unie).

Mladí lidé nejsou politikou otrávení

„Jsme mladí a i my musíme být slyšet,” říká Dennis. Štve ho, když se právě o mladé generaci tvrdí, že je z politiky otrávená. On to vidí jinak: „Mladí lidé mají naopak velký zájem o politiku, ale často neví, jak začít nebo na koho se mají se svou záležitostí obrátit.“ Dennis se rád ujímá role mluvčího: „Nejsem líná huba,“ prohlašuje sebevědomě, „mluvím rád a hodně!“ V současné době považuje za svůj hlavní úkol dávat dohromady mladé lidi ve svém městě. „Máme tu tři školy, z toho jednu waldorfskou. Navazování a udržování vzájemných kontaktů by tedy mohlo být prospěšné.“

Nápisy na záchodcích

V Ottersbergu sídlí mimochodem také jedna umělecká vysoká škola. Tu však Dennis momentálně nemá ve svém hledáčku. „Kdybych chtěl získat jejich zájem, musel bych být nejspíš v jiné straně,“ myslí si. Tato vysoká škola dala k dispozici své prostory pro novoroční recepci strany CDU. Při té příležitosti objevil Dennis na záchodcích nápis s jasně vyjádřeným stanoviskem: „Scheiß-CDU!“ napsal někdo černým fixem na kachlíky. Co na to Dennis? Štve ho to? „Ne,“ vyhrkne Dennis spontánně a pokusí se nasadit kamennou tvář. „Anebo vlastně jo,“ přiznává o pár sekund poději. „Jo, jasně že mě to štve. Každý si samozřejmě musí svůj politický názor utvořit sám. Ale měl by o něm rozumně komunikovat. Vulgární nápisy na záchodcích opravdu nikomu nepomůžou! Tak nevznikne ani dialog ani konstruktivní hádka s obsahem!“

Exkurze ve Spolkového sněmu

Dennis by se chtěl angažovat nejen na komunální úrovni. Jeho cílem je Spolkový sněm, Bundestag. Právě tam se vydal na exkurzi, během které tři dny doprovázel poslance Andrease Mattfeldta z Langwedelu při jeho práci. Bylo to díky protekci: Vzhledem k tomu, že se přátelí s Mattfeldtovou dcerou, mohl na exkurzi rychleji a jednodušeji, než kdyby se na ni přihlásil přes obvyklé výběrové řízení. „Konexe mají cenu zlata,“ říká na základě svých zkušeností.

Berlín v něm zanechal mnoho dojmů – některé věci byly mimořádně zajímavé, jiné hodně zarážející. Například to, že důležité hlasování je ve Spolkovém sněmu oznamováno hlasitým houkáním sirény a blikáním světel. „Působí to jako poplach při požáru. Když se rozezní siréna, tak poslanci okamžitě všeho nechají a každý pospíchá stejným směrem – takže kolem vás zničehonic najednou proběhnou lidi jako Peer Steinbrück nebo Thomas Oppermann,“ referuje Dennis. „To bylo vážně vzrušující.“ Co by ale nastalo, kdyby ve Spolkovém sněmu opravdu začalo hořet...? O tom zatím neuvažoval.

Mezi povinností a rodinou

Trochu ho zarazilo, když mu Mattfeldt sdělil, kolik hodin pracuje – 60 až 80 hodin týdně je u poslance běžné pracovní penzum. Kromě toho ještě reprezentační povinnosti nebo pozvání na akce u příležitosti různých firemních jubileí. A dozvěděl se i o dalším problému, se kterým se potýká nejeden politik: alkohol. „Politici bývají často zváni na různé recepce, na kterých se samozřejmě podává přinejmenším sklenička sektu na uvítanou,“ vysvětluje Dennis. „A pak se vracejí zpět do berlínského služebního bytu nebo do hotelu, kde na ně nikdo nečeká.“ Tuto kombinaci stresu a osamělosti a taky blízkost minibaru považuje Dennis za velmi nebezpečnou.

Čas pro rodinu bývá u poslanců také velmi přísně vyměřený. Od Mattfeldtovy dcery Dennis ví, že skloubení poslanecké práce s rodinou nefunguje ani při nejlepší vůli vždycky tak, aby byli všichni zúčastnění spokojeni. Není to snad důvod k tomu, aby člověk vysněnou práci poslance ještě jednou přehodnotil? Pro Dennise ne: „Člověk musí prostě předem vědět, do čeho se pouští a rozmyslet si, jestli to opravdu chce.“ Dennis to chce. A své ambiciózní cíle považuje za reálné: „Když se všechno bude dařit podle mých představ, pak budu zhruba za dvacet let tam, kde bych chtěl být.“