Neviditelné divadlo
Divadlo pro všechny smysly - kromě zraku
Jaké by bylo nevidět svět kolem sebe? Přišli bychom o všechny jeho krásy? Můžeme si to vyzkoušet. Studio Damúza připravilo v pražském Divadle Na zábradlí představení „Cesta kolem světa za absolutní tmy“, které diváci vnímají všemi smysly kromě zraku. Po jeho zhlédnutí je jasné, že teprve až se zavřenýma očima můžeme vidět to, co nám doposud zůstávalo skryto.
„Jednoho dne jsem pochopil, že svět nevidomých je často mnohem barevnější a pestřejší než svět vidících,“ vysvětluje režisér divadelní inscenace Karel Kratochvíl. Proto se jednoho dne rozhodl překonat zažité předsudky a ukázat, jak obrovským darem je naše fantazie. Prvotním impulsem k tomu byla jeho spolupráce se sdružením pro zrakově postižené Okamžik.
Chybějící jistota
Mírné drama začíná pro diváky už před samotným vstupem do sálu, kdy dostávají klapky na oči a zároveň také jasný pokyn, že sundat si je smějí až při zaznění závěrečného svatebního pochodu. Od této chvíle už je čeká jen tma a všichni pomalu a nejistě stoupají v řadě za sebou do schodů. Někteří lehce panikaří, druzí se urputně soustředí, aby nezakopli nebo se neodpojili od skupiny. Navzájem se přidržují, ale najednou už to není zrak, o který se mohou opřít a který jim řekne, jestli jsou v bezpečí.
Nyní je třeba zbystřit všechny ostatní smysly, ohmatat zábradlí, natahovat uši a vystihnout rychlost chůze ostatních diváků a podle hmatu si později najít i své vlastní sedadlo. Chtělo by se říci, žádný problém, ale už jen tento malý kousek cesty každému jasně dokazuje, jak moc jsme na svém zraku závislí. „Mým cílem bylo dát alespoň po dobu představení nevidomým lidem pocit, že nejsou v menšině a že si s mnoha úkoly, které jsme připravili, poradí lépe než ostatní,“ upřesňuje režisér.
Nejsme pouze rozhlasová hra
Představení je inspirované slavným románem Julese Verna Cesta kolem světa za osmdesát dní, a tak diváci společně s hlavními hrdiny putují napříč kontinenty. Při plavbě po moři je ovívá vítr a smáčí skutečná voda, v Indii je omámí vonné tyčinky a vyděsí dupot slonů. „Aby se představení nestalo pouze rozhlasovou hrou, chtěli jsme přinést určitou přidanou hodnotu pachovými, hmatovými a chuťovými podněty,“ vysvětluje Karel Kratochvíl.
Diváci se častokrát ocitnou v roli herců a zároveň si opět vyzkoušejí, jaké to je obejít se bez zraku. Při balení cestovního kufru například pomáhají rozeznat jednotlivé kusy oblečení nebo zkoušejí jíst rýži pomocí tradičních jídelních hůlek.
Síla lidské představivosti
Cesta kolem světa za absolutní tmy je hra, která má spád, je vtipná a tím, že ji nikdo skutečně nevidí, je ještě působivější. Diváci se pomocí své představivosti vytvářejí vlastní obrazy postav, přírody či nádherných staveb a vždy to jsou představy naprosto jedinečné. Absence zraku je navíc nutí mnohem více hru procítit, pozorněji sledovat děj a jednotlivé dialogy a soustředit se i na maličkosti. Pocity a nálady nerozeznávají podle výrazu obličeje, ale orientují se pouze podle toho, jak herci jemně proměňují odstíny svých hlasů. Stejně důležitou roli má i hudba, která dokáže částečně suplovat zrak, a divákům tak přesně naznačí, zda zrovna procházejí chrámem, jedou vlakem nebo vyplouvají z přístavu.
Režisér Karel Kratochvíl však kromě nahlédnutí do světa nevidomých vidí v představení ještě jednu výhodu: „Zavřít oči v době, kdy se na nás vrhají reklamní i jiná sdělení ze všech stran, začíná být nevšedně příjemné, a najít vnitřní klid pro soustředění je k nezaplacení,“ shrnuje. Na inscenaci se podíleli také nevidomí tvůrci z výtvarného Hmateliéru a studentka Deylovy konzervatoře Ráchel Skleničková.
