Koncem června poběžíš další ultramaraton, který má 100 mil, tedy 161 kilometrů. Jak tu trasu zvládneš?

Většina těchto dlouhých běhů zahrnuje velká převýšení. Většina běžců do kopce jde. Tak máme něco jako oddech. Dolů z kopce a na rovince já ale běžím. Existují ale i běžci, kteří běží celou dobu. Každých 15 až 20 kilometrů stojí občerstvovací stánek. Tam si naplním vak na vodu v batohu, něco sním nebo se trochu napiju a taky si chvíli odpočinu, když to potřebuju.

Jak dlouho ti trvá uběhnout 161 kilometrů?

Doufám, že to zvládnu za 28 hodin. Dobří běžci potřebují většinou tak sedmnáct nebo osmnáct hodin. Aby se chránilo zdraví slabších běžců, bývají u většiny běhů takzvané cut-offy – časové limity pro určité úseky. Tím se má zabránit tomu, že běžci budou na konci závodu třeba 40 hodin na nohách, to je příliš velká zátěž.

Baví se běžci mezi sebou, nebo je to osamělý sport?

Na začátku běhu se často vytvoří skupinky, které se pak ale většinou zase rozpadají, v průběhu závodu pak zase vznikají nové a zase zanikají a takhle pořád dokola. Ti, kteří pravidelně startují, jako třeba já, se už od vidění znají. Většinou to bývají družní lidé, řekl bych. Oslavy vítězství, večerní briefing předtím nebo podobné akce bývají dobře navštěvované. Při tréninku je ovšem každý raději sám. Protože přípravná doba zahrnuje nejméně dvanáct až čtrnáct týdnů, to je ve srovnání k ultramaratonu samotnému dlouhá, osamělá doba.

Běžet 161 kilometrů cestou necestou, bez spánku a odpočinku... Promiň, ale dokážu si představit příjemnější aktivity. Jak jsi se k ultramaratonu dostal?

Odjakživa sportuju. Už jako kluk jsem byl na sportovním internátě a později hrál dlouho úspěšně volejbal, mimo jiné v bundeslize. Ale potom jsem s tím přestal. A protože jsem taky vždycky rád vařil a jedl, přišel bod, kdy můj každodenní pohyb už neodpovídal příjmu kalorií. A tak jsem v roce 2004 začal běhat. Nejdřív zlehka a ani mě to moc nebavilo. Pak jsem si ale všiml, že celkem rychle dokážu běžet hodinu v kuse. Mým cílem bylo běžet maraton. Roku 2007 jsem to poprvé zvládl.

A jak se ti běželo klasických 42,195 kilometrů?

To byla vlastně děsivá zkušenost. Od poloviny trasy to byla jen muka. Přesto mě něco nutilo závod dokončit. Tehdy jsem ještě vůbec nevěděl, že ultramaratony existují. Ty jsem zkusil až 73kilometrovým během v roce 2011. Ten proběhl překvapivě dobře, přestože jsem na to netrénoval nijak déle nebo tvrději než na normální maratonové běhy. Trasa vedla hezkou, lesnatou a kopcovitou krajinou.

Ale proč chceš běhat tyhle extrémně dlouhé trasy? Je za tím důraz na výkon nebo soutěživost?

Ne, myslím, že oboje pro většinu ultramaratonových běžců nehraje roli. Pro mě osobně to bylo to, co jsem si vždycky přál – prodloužit běžecký zážitek. Při maratonových bězích jsem míval pocit, že jsem dlouho trénoval, ale běh samotný po 3,5 hodině skončil. Proto jsem se dal na ultramaraton.

Co je to za pocit, který tě tam táhne?

Už po několika minutách běhu mám v hlavě úplně prázdno a to je velmi příjemné – čistá hlava a svoboda. Všechno, co mě tíží, jde stranou. Tohle uvolnění člověku pomáhá – i po běhání. V práci jsem si často mohl jít zaběhat v polední pauze a pokaždé jsem se pak vrátil se spoustou elánu a velmi uvolněný zpátky k pracovnímu stolu.

Kdo se takových ultramaratonů účastní?

Bývají tam zastoupeny všechny věkové skupiny, někdy to bývají běžci po šedesátce, kteří setřesou třicetileté. Je zajímavé, že ale vlastně s náma neběhá nikdo z Afriky. Tedy nikdo z běžců, kteří jinak maratony vyhrávají. Pravděpodobně proto, že ultramaratony člověku nepřinesou slávu ani peníze. Když už je nějaká odměna, tak to je třeba 300 euro pro první místo, 200 pro druhé a 100 pro třetí. Je taky zvláštní, že poměr pohlaví na ultramaratonech bývá vyváženější než při maratonech. Odhaduju, že ultramaratony běhá kolem 20 % žen. Při městském maratonu bývá žen často jen 8 %. Delší trasa taky zmenšuje výkonnostní rozdíly: na ultramaratonech se často stává, že mezi deseti nejlepšími běžci bývají dvě až tři ženy.

Od malička se věnuješ sportu. Je to důvod, proč jsi extrémní tělesné zatížení na ultramaratonu dobře zvládáš?

Volejbal je úplně jiný sport než běhání – je to týmová a míčová hra. Ale díky intenzivnímu tréninku jsem se určitě brzy naučil dobře naslouchat svému tělu. Znám své hranice a taky vím, co moje tělo potřebuje. Nevěřím tomu, že se tam kdy zhroutím. Myslím, že bych už předtím dokázal zachytit varovné signály svého těla. To je velká pomoc, pokud potřebujete zvládat dlouhé trasy.