Lizzy Hawkerová je běžkyně každým coulem: běhá ultramaratony, v nichž je držitelkou dvou rekordů (z Everestu do Káthmándú doběhla za 63 hodin a 8 minut, za 24 hodin uběhla 247,07 km). Běhat ale pro ni neznamená jen závodit a vyhrávat, ve své knize popisuje, že běhání je pro ni útěk z komfortní zóny.

Z hesla „out of your comfort zone“ se dnes už stalo klišé, pokud ale myšlenka za ním skrytá někomu pomůže vykopat se z postele a překvapit sám sebe nějakou aktivitou, proč ne? U Lizzy však došlo k extrému: komfortní zónou se pro ni stalo běhání a v době, kdy běhat nemohla, pro ni bylo těžké být tou, co neběhá. Tuto i jiné odvrácené stránky svého života otevřeně reflektuje ve své knize.

V horách se otevírá svět

Všechno to začalo jednoduše horskou přírodou, v níž Lizzy ráda trávila čas. Jako šestiletá s rodiči poprvé navštívila Alpy. Když rodina odjížděla domů a Lizzy naposledy viděla Matterhorn, brečela. Tehdy netušila, že tam jednou bude znát kámen na kameni a srdcem tam už zůstane. Za několik let dokonce vyhraje závod kolem Mont Blancu (155 km, + převýšení 8500 metrů) a sama založí ultramaraton kolem hory Monte Rosa (150 km) na švýcarsko-italské hranici.

Lizzy původně studovala přírodní vědy v Cambridgi, napsala dizertaci v oboru oceánografie, kdy vyjížděla s výzkumnou skupinou do Antarktidy. Život vědkyně zavřené v kanceláři s občasnými výjezdy do arktických krajin ji naučil mnohému, ale časem došla k názoru, že není pro ni a stala se polonomádkou: v současné době učí trekové běhání v alpské škole, spolupracuje s firmou The North Face a píše o běhání. Milovnici přírody a ekoložku v sobě ale nezapře: úctou k přírodě a hlubokým vztahem k horám, skromností, nepoužíváním většiny outdoorových výmyslů, vědomím toho, že jsme jen bezvýznamná částečka v obrovském světě, nadhledem.

Být vystavena živlům

Jednou ji napadlo se místo chození rozběhnout … a od té doby se nezastavila. Důležité je pro ni obyčejné pobíhání, ani ne tak běhání se stopkami v ruce z bodu A do bodu B. Lizzy nikdy nebyla klasickou závodnicí, kterou vysílá atletický klub a sekýruje trenér, nebyla tedy nikdy ani příliš poučená o tom, jak se to dělá – musíte mít podpůrný tým, proviant a výbavu. Všechno její konání vychází z intuice a hledání odpovědí. Svůj první závod běžela prostě jenom proto, že to chtěla zkusit.

Takhle Lizzy reflektuje jeden ze svých závodů – Bob Graham Round ve Skotsku:

Touha dělat věci jinak

Kniha je rozdělena na tři části: Cesta objevů, Cesta zkoumání a Cesta znovuobjevování a poznání. V textu se střídá deníková, sebereflexivní rovina a biografická rovina, ale bohužel se příliš neliší a tento nápad vyšel spíše naprázdno. Lizzy popisuje průběh celé své kariéry a v druhé části se do reflektování závodů poněkud zaplétá. Silnou stránkou knihy je to, že každá událost z něčeho vychází a my se vždy přesně dovídáme, jaké vnitřní pnutí Lizzy vedlo k tomu, co dělá. Během psaní se z příběhu stává rozhovor mezi „hlavou, srdcem a slovy“. Použitá du-forma je nezvyklá, ale neruší.

To, co ke každé knize o joggingu patří, tedy ezo óda na železnou disciplínu, vytrvalost a dravost a hledání pocitu svobody v nespoutané přírodě, tu samozřejmě najdeme také, ovšem v trochu jiném hávu: Lizzy není žádná „iron woman“, ale člověk, který miluje hory a rád v nich běhá. K úspěchu ji dovedla především kombinace vlastností jako tvrdohlavost, extrémní vytrvalost, neuvěřitelná cílevědomost a hlavně přirozená, nikoli rebelská touha dělat věci jinak než ostatní. Přestože Lizzy v knize několikrát zdůrazňuje, že nikdy nezávodila proto, aby vítězila, výraznou soutěživost jí rozhodně nelze upřít. Na několika místech popisuje, že o skóre ostatních se během závodu zajímala a chtěla je pokořit. Což je zcela přirozené.

Závod jako metafora života

V druhé polovině knihy, kdy jako čtenář s Lizzy máte v nohou už tisíce mil a několik medailí na krku, vám ale hlavou začne vrtat, jaký to celé asi může mít háček. Tahle holka běží s větrem o závod a nic ji nezastaví, ale tak to v životě ani dobrých knihách nebývá. Hledáte konflikt. Ten přichází v třetí části knihy, která už není tolik o běhání jako spíše o touze po „té, která běhá“. Lizzy totiž potkává jedna únavová zlomenina nohy za druhou, potíže se opakují a ona dlouhé měsíce běhat nesmí. Ztrácí tak kondici a hlavně se dostavují chmury a pochybnosti. Touží po své komfortní zóně, kterou zažívá pouze při běhu v přírodě.

Další výzvou pro Lizzy bylo hledání sama sebe – ano, skrze závody, které jsou pro ni metaforou života ho má za sebou vrchovatě – samota, rozjímání, ticho. Postupem času si ale uvědomila, že přestože při běhu je člověk sám, obecně je tvorem společenským, který sám sebe poznává i skrze interakci. Uvědomuje si, že stejně jako ponoření se sama do sebe a maximální koncentrace na výkon, je mnohdy prospěšná i závislost jednoho člověka na druhém: