Prchám před průtrží mračen do průjezdu. Pohled na mladé ženy s karimatkami je pro mě jako záchrana: taky míří na bierjógu. Ano, společně tam dojdeme! Na webové stránce je lekce anoncována následovně: „Již staletí lidé odpočívají prostřednictvím jógy i piva, jež uvolňují tělo i ducha.“

Marně hledáme kudy dovnitř, ani pohled oknem nám nepomůže. Okenní tabule příjemné hospody Loftus Hall jsou natřené na bílo. V reklamním letáku se psalo: „Uvolnění, které pití piva přináší, je ve spojení s jógínským zaměřením na tělo energetizujícím zážitkem. Pivo tady a teď. Na zdraví!“

Seznamuju se s hezkou třicátnicí, která si nechává říkat Jhula. Prý bierjógu vymyslela, každopádně je první, kdo ji v Německu praktikuje. Má blond vlasy, sportovní figuru, po pivním břichu ani stopy. Německý Svaz cvičitelů jógy je ovšem proti spojování piva a jógy: nadměrné požívání alkoholu prý není slučitelné s koncentrací, která je při józe potřebná.

Trochu se ale přece jen bojím, neriskuju teď náhodou recidivu? Od roku 2010 jsem totiž vyléčený alkoholik a tím bych se rozhodně nestal, kdybych předtím tolik nepil. Od té doby, co sám nepiju, mi lidi, co pijou pivo a kořalku, nevadí, jen jsou pro mě mnohem míň zábavní, takže už jen málokdy hospodu opouštím mezi posledními. Mají nealkoholické pivo, hurá! Moje záchrana! Roztahuju svou karimatku. „Vítejte na bierjóze!“ zvolá Jhula, dnes je to její dvacátá lekce a je vyprodáno. Jhula už roky s potěšením cvičí jógu a taky pije pivo a rozhodla se, že tyto dvě aktivity spojí.

„Kdo z vás už cvičil jógu?“ Všichni. I na druhou otázku, kdo z nás už někdy pil pivo, se zvednou všechny ruce. Jhula je spokojená, neboť bývá těžké, když někdo s obojím nemá žádné zkušenosti, u obojího je totiž dobré znát svoje vlastní hranice. Jhula vysvětluje, že nejde o žádnou soutěž, zatím se prý ještě nikomu nic nestalo. Když tu a tam spadne nějaká flaška, nic se neděje. A je to i cítit. Tady to ale nikomu nevadí. Nikdo si toho nevšímá.

Jhula na malém podiu předvádí pózy a cviky, nebo co já vím, jak se tomu v józe říká. Její bierjóga začíná meditací, jde o vědomé vnímání piva, máme se zabývat tím, jak se nám flaška drží, je pivo ještě studené nebo už zteplalo? „A teď k pivu můžete i přičichnout!“ A pak si můžeme dát i hlt piva, všímat si, jak pivo bublinkuje, jak nám lahodný mok protéká hrdlem. A všechny ty krásné ženy a muži se smějí.

„Na zdraví!“ Na znamení našeho nového náboženství pozvedáme flašky nad naše hlavy. Další pozice se jmenuje „pivní lavice“ a my v ní stojíme na špičkách a rukou: „V této pozici se nedá pít pivo. Proto se otevřete do první pivařky!“ Tím má Jhula na mysli další pozici. Sedím s kříženýma nohama, pivo držím rukama, které směřují nahoru. Jhula nám říká: „Indové to dokážou dělat celý dny vkuse.“ No jo, Indové, no jo, ti jo. Ti přece vysedávaj na fakírských ložích a na jízdu po řece Ganga si staví vory z lidských mrtvol.

Na co vlastně umřel Buddha? Na jógu?

Z pozdravu „slunce“ se na bierjóze stává „pozdrav pivu“ a z klasické jogínské pozice orla, při níž je nutné překřížit stehna, cvičení, které má člověku v budoucnu pomoct, aby si ve frontě na záchodky v berlínských klubech nenadělal do gatí. „No a teď třetí póza, která se vám v berlínských hospodách může hodit.“ Pijeme zamotanýma rukama.

Hodně se smějeme a to je dobře. Smích je útěcha slabých, bláznivý zpěv proti slunci, ventil proti šílenství. Všichni cvičící si na baru po celou dobu doplňují zásoby piva, to ten suchý vzduch!

„Přehodíme pravou nohu přes levou!“ Flaška mi balancuje na koleni a já se snažím ruce za zády. Nejde to, čoveče! Ale tak už to bylo vždycky, tělo z olova, něco takového jsem nezvládal ani jako dítě. Tak jako existují lidi z gumy, tak existuje i opak, Prušáci z železa, jako já. Teď potřebujeme prázdnou nebo neotevřenou flašku, dobrej tajmink, právě jsem dopil pivo. Máme si lehnout na záda a láhev si dát pod kostrč.

A teď jde do tuhého, protože začínají cvičení ve dvojicích. Připadne na mě Španělka. Tiskne svůj zadek na můj, líbí se mi a je hodně vypracovanej, ocitáme se v cudném, až nudistickém spojení, a díky všemu tomu pivu dokonce i s celým vesmírem. Zdá se, že ostatní to cítí podobně, neboť místností se ozývá až apokalyptický smích, pištění a ječení. Tiskneme se k sobě zády a máme si dřepnout a jeden druhého u toho zvedáme.

Potom sedíme s nataženýma nohama a tlačím šlapkama do šlapek Španělky, u toho si máme přiťuknout pivem. Hluk v místnosti je čím dál hlasitější a podobá se startu rakety. A pak máme s pivem balancovat na hlavě. Flašky hromadně padají a cinkají. Mně se něco takového stát nemůže, já se ani neodvažuju flašku pustit z ruky.

Jhula stojí na podiu jako nějaká zvláštní královna aerobiku, flaška na její hlavě je nehybná jako Archimédův bod a září jako leštěný drahokam. Máme pít jako umírající labutě, levou rukou si přitáhnout k tělu levou nohu a u toho pít pivo. Na co vlastně umřel Buddha, napadá mě, když se snažím si do pusy nacpat flašku nealkoholickýho Warsteinera? Na jógu?

„A teď konec s mluvením!“ Světlo zhasne. „Uklidníme se. Zaměříme se na pocity, které v nás jóga a alkohol vyvolala. Nechte je v sobě doznít. A přemýšlejte, kdy jste naposledy leželi na podlaze nějakého klubu nebo hospody!“ V mým případě to byl Bleibar, asi rok 1993. Super historka, která by vydala na román.

Kdo by to byl věděl, že bieryoga by mohla být vhodnou terapií alkoholiků. Kdyby se zdařilo alkoholiky přivést k tomu, aby si jednou týdně dali dvě malá píva na bierjóze, byli by velmi blízko naprostému vyléčení.

„Pomalu přicházejte k sobě, oči zůstávají zavřené!“ Na závěr hodiny zpíváme „ommmm“ a „na zdraví“. Chvíli se ještě bavím s cvičitelkou jógy Jhulou a dovídám se, že jinak chodí cvičit více mužů. Veřejnost se má o ní nyní dozvědět, že ráda pije pivo a cvičí jógu. A Čechům Jhula radí, aby si k ní zašli na bierjógu. Zjistí tak, že vědomé pití piva lze povýšit na velmi sportovní zážitek.