Časopis „Nový Prostor“ začínal pod názvem „PATRON“ v roce 1999. V komunitě bezdomovců se tudíž pohybujete už řadu let. Dá se říct, že se změnili dnešní bezdomovci v porovnání s těmi z 90. let?

Nejčastější důvody bezdomovectví jsou ztráta zaměstnání, rozpady manželství nebo partnerství, závislosti, hlavně alkohol. Komunita lidí bez domova však prošla za poslední léta velkou proměnou. Když jsme s časopisem začínali, většinu našich klientů tvořili starší pánové, kteří pracovali v továrnách či těžkém průmyslu v bývalých státních podnicích, které v průběhu devadesátých let zkrachovaly. Do Prahy přišli se záměrem najít si stálé zaměstnání a když práci nenašli, zůstali mnohdy bez finančních prostředků a ubytování.

Velkým mezníkem byla také ekonomická krize v roce 2008, kdy k nám se zájmem o prodej časopisu začali chodit lidé v produktivním věku, kteří přišli o práci. V dnešní době se stále více setkáváme i mladšími lidmi, ti jsou mnohdy zatíženi tím, že třeba vyrůstali v dětském domově a absolutně nejsou připraveni na život. Do paměti se mi navždy vryl jeden z našich bývalých prodejců, který také vyrůstal v dětském domově a byl přesvědčený o tom, že když se kalhoty ušpiní, tak se vyhodí a koupí se nové nebo že chleba se kupuje už namazaný máslem.

Můžete zmínit některé pozitivní příklady lidí, kterým Nový Prostor pomohl v jejich životní situaci?

Za patnáct let fungování prošlo Novým Prostorem mnoho lidí. Je zde ale pár prodejců, na které nelze zapomenout. Uvádím alespoň tři příběhy se šťastným koncem:

Pan Vittorio přijel do Prahy až z daleké Itálie a několik let prodával na stanici metra Dejvická. Mnozí z nás asi nezapomenou na jeho vyvolávání „Novy Prostor“ s výrazným italským přízvukem. Nový Prostor již neprodává, ale žije spokojeně v Praze a pracuje na různých kulturních akcích.

Pan Pavel, jeden z prvních mimopražských prodejců, jezdil časopis prodávat do měst, kde časopis nedistribuujeme přes naše partnerské organizace. V dnešní době žije šťastně za Prahou, má rodinu a našel si stálou práci.

Pan Martin přišel do Prahy ze Slovenska. Bydlel po různých squatech a prodával náš časopis na stanici metra Muzeum. Dnes již neprodává a pracuje v nemocnici na Karlově náměstí.

A naopak osudy, kdy to nedopadlo dobře…

Novým Prostorem prošlo také mnoho lidí, kteří nebyli schopni,třeba kvůli závislosti na alkoholu či výherních automatech, dodržovat kodex prodejce a byli jsme nuceni s nimi přerušit spolupráci, jelikož vydělané peníze nepoužívali na zlepšení své sociální situace, tedy zaplatit si ubytování nebo třeba čisté oblečení. Peníze vždy buď propili nebo naházeli do automatů, a druhý den neměli za co nakoupit časopisy, aby je mohli prodávat. Princip prodeje street paperu totiž spočívá v tom, že prodejce dostane první 3 ks zdarma a za utržené peníze si za polovinu ceny časopis nakupuje a za celou cenu prodává zákazníkovi. Naším hlavním cílem je naučit prodejce hospodařit s penězi. Obecně ale platí, že můžete pomáhat jen tomu, kdo chce sám svou situaci změnit.

Kolik lidí prošlo prodejem Nový Prostor a kolik jich aktuálně v České republice prodává?

Za patnáct let prošlo Novým Prostorem více než pět tisíc lidí, v současné době jich po celé ČR prodává okolo dvě stě lidí. Těžiště prodeje je v Praze, pak následuje Brno, Olomouc Ostrava a další regionální města.

Jsou v menších městech bezdomovci vnímáni jinak než v Praze?

Vnímání lidí bez domova v menších městech je samozřejmě horší než v Praze či jiných velkých aglomeracích. Ústředním motivem je stud, že jsem svou osobní situaci nezvládl. Proto mnoho lidí po rozpadu manželství nebo ztráty zaměstnání svou situaci řeší odchodem do většího města, kde doufají, že práci najdou. Ty příběhy mívají zpravidla stejný scénář: přijel jsem do Prahy za prací, na nádraží mě okradli o peníze a doklady, pak jsem ale potkal fajn partu, která se o mě postarala, akorát že s nimi piju alkohol celý den. Pak se ten kolotoč těžko zastavuje a těžko se z něj dostává.

Zhruba před pěti lety dělali pracovníci Poradny pro osoby bez přístřeší průzkum mezi svými klienty. Ze sta dotázaných pouze jeden odpověděl, že si tuto cestu vybral sám. Cesta dolů je snadná, cesta nahoru mnohem složitější. Bezdomovectví je v naší společnosti celkem mladý jev, ale je již ověřeno, že pokud člověk stráví na ulici třeba pět let, tak polovinu této doby trvá, než se opět dostane zpátky. Pak se samozřejmě může stát, že se z bezdomovectví stane životní styl. Diskutabilní ovšem je, jestli si lidé bez domova tento životní styl vybrali dobrovolně.

Je mezi prodejci více mužů nebo žen?

Určitě je více mužů. Je to dáno tím, že po rozpadu manželství většinou odchází z domu muž, v bytě zůstává žena s dětmi. Z celkového počtu našich prodejců jsou zhruba dvě třetiny muži a jedna třetina ženy.

Kolik bylo nejstaršímu a naopak nejmladšímu prodejci let?

V Plzni máme prodejkyni, která loni oslavila 80. narozeniny. Nejmladšímu prodejci je 22 let.

Kolik si bezdomovci prodejem Nového Prostoru průměrně vydělají? Mohou touto částkou reálně pokrýt své životní náklady?

Počet prodaných výtisků záleží na šikovnosti a zdravotním či psychickém stavu každého z prodejců. Někdo prodá za den jen 2 kusy, jiný třeba 15 kusů. Existují prodejci, kteří žijí jen z financí, které si prodejem vydělají a životní náklady si prostě pokrýt musí. Když prodejci vydělané peníze nestačí na placení nájmu v komerční ubytovně, kde se nejnižší sazba za noc pohybuje okolo 120-130 korun, musí do azylového domu nebo na loď Hermes, kde jedna noc stojí 20 korun.

Když porovnáte Nový Prostor se street-papery v jiných zemích, funguje tam stejný princip, tedy, že si prodejce nechává polovinu z prodané částky?

Po celém světě funguje více než 100 street paperů. Většina z nich je přidružena v asociaci INSP, stejně jako Nový Prostor. INSP při svém vzniku založení sepsalo něco jako chartu street paperů, která říká, že prodejce musí mít z každého časopisu minimálně polovinu ceny. Jsou i bohatší street papery, které nechávají prodejci 60 % z ceny. My si to bohužel nemůžeme dovolit.

Kupuje se v dnešní době Nový Prostor víc než v minulých letech nebo naopak?

Náklad časopisu se za poslední léta moc nezměnil, lidé kupují časopis víceméně pořád stejně.

Jak jste se dostala k bezdomovcům?

Život někdy přináší kotrmelce a mně se takový kotrmelec stal také. V mládí jsem po neshodách s rodiči utekla z domu a sama jsem žila zhruba půl roku na ulici. Je to nezapomenutelná životní zkušenost. Po návratu domů jsem se odstěhovala do Prahy a s mým tehdejším partnerem Robertem jsme tehdy začali pracovat pro Open Society Fund Praha. Robert měl možnost jet do Velké Británie, kde si na ulici koupil jeden výtisk The Big Issue. Časopis jsme si doma přečetli a dospěli k názoru, že je potřeba něco podobného založit i u nás. Napsali jsme do The Big Issue a po několika měsících nám odpověděli, že nám se startem časopisu pomohou. Měli jsme také možnost navštívit několik street paperů v Německu i Holandsku a vybrat tak nejvhodnější model pro Českou republiku.

Práce v sociální oblasti bývá často nejen finančně nedoceněná. Co se s tím dá do budoucna dělat? Je chyba v systému?

Máte pravdu, práce sociálních pracovníků je nedoceněná. Nedoceněné jsou také zdravotní sestry a vůbec pracovníci, kteří pečují o nemocné, umírající a sociálně slabé. Vždycky mě hrozně štve, když čtu v novinách, že rozpočet tunelu Blanka byl již několikrát navýšen, kolik si účtují poradenské agentury za „dobré rady“ našim politikům a v neposlední řadě exekutoři. Vládne nám kult peněz, člověk jako takový se dostal až na nižší stupeň hodnotového žebříčku. Potřebovali bychom zažít renesanci v myšlení a v nastavení společenského systému tak, aby nebyl člověk člověku vlkem, ale člověk člověku oporou. Musíme přijmout zodpovědnost za naše činy. Pro mě je největším příkladem takového jednání přístup mnichovského magistrátu, kde si radní uvědomují, že je sedmkrát levnější zastavit propad lidí nebo i celých rodin už před vystěhováním z bytu z důvodu neplacení nájmu. Funguje to tak, že pokud člověk nebo rodina neuhradí třikrát za sebou nájem, okamžitě je navštíví sociální pracovníci. Ptají se na příčiny špatné rodinné situace, sestavují splátkový kalendář, hledají možnosti řešení. Takovým přístupem bychom se rozhodně měli inspirovat.

Můžete uvést, co vám vaše práce dala a co vám naopak vzala?

Dala mi nesmírné zkušenosti v jednání s lidmi, naučila mne radovat se z maličkostí a jít si za svým. Na druhou stranu jsem zhruba před sedmi lety zažila syndrom vyhoření, to nikomu nepřeji. Ale dá se z toho dostat. Musíte se naučit pracovat se svou energií, odlišovat pracovní čas a čas, který máte jen pro sebe, prostě dodržovat psychohygienu.

Nedávno vyhrál sázející z Česka v evropské loterii rekordní částku skoro 2,5 miliardy korun. Co by podle vás udělal bezdomovec, kdyby se dozvěděl, že tolik peněz vyhrál?

Myslím, že by reagoval jako každý průměrný Čech, který není nijak zvlášť finančně gramotný. Pokud by se o tom dozvědělo okolí, tak by se na něj navěsili různí „dobří rádcové“ a finanční poradci, kteří by z něj postupem času všechny peníze vytáhli.

Co pro bezdomovce znamenají peníze?

To samé, co pro lidi z většinové společnosti. Je to prostředek pro uspokojování životních potřeb.