Život

Od mládí mi bylo protivné, když mě někdo na ulici otravoval. Ať už chtěl cigaretu, drobné nebo mi vnutit něco obzvlášť skvělého. Něco tak úžasného, že je vůbec s podivem, že bez toho mohu žít. Extrémem pak byli lidé, kteří se přede mnou usedavě rozplakali a položili si na mě hlavu. Dnes ještě nic neprodali, určitě zemřou hlady i s celou rodinou, jestliže jim právě já nepomohu. Mám rád právo volby, ne vydírání. A také mi vadí, když mám mokrá ramena.

Kdepak by mě napadlo, že budu jednou ve stejné situaci. Několik špatných rozhodnutí, rozpad rodiny a najednou jsem stál na ulici s batůžkem na zádech. Kapsy prázdné, dluhů plný vesmír.

Komu město patří?

Nebudu se nyní tolik zmiňovat o svých začátcích na ulici. Stereotypně jsem chodil na snídaně, obědy a večeře na charitu. Hledal místa na přespání. Ale hlavně jsem zpomalil. Naučil jsem se nikam nespěchat. Rozhlížím se kolem sebe a vidím krásu města, ve kterém žiji. Teď, bez střechy nad hlavou, mi patří více než ostatním. Více než těm, kteří si každý večer lehnou do své postele a před tím zamknou své dveře od svého bytu nebo svého domu.

Na jedné noclehárně jsem poznal jistého Láďu. Řekl mi, že prodává časopis Nový Prostor a že si docela slušně vydělá. Chodili jsme spolu ráno na nádraží dát si kávu. Když jsem mu půjčil stovku, už jsem ho neviděl. Časem jsem pochopil, že když člověk v nouzi poskytne někomu finanční výpomoc, není to půjčka, ale dar. U něj mi to nevadilo. Díky němu se ze mě stal prodejce street paperu.

Jsem moc rád, že tu práci mám. Opravdu mi hodně pomáhá. Nejen v příjmech, ale i proto, co jsem díky ní potkal za lidi. Trvalo mi několik měsíců, než jsem se uchytil na třetím nebo čtvrtém prodejním místě. Zakotvil jsem na náměstí Jiřího z Poděbrad v době konání farmářských trhů. A protože stojím na křižovatce, kde se sbíhají cesty, co vedou k metru, tramvaji, kostelu a ulicím v okolí náměstí, projde okolo mě většina návštěvníků trhu. Jak čas běžel, všiml jsem si, že lidé přede mnou nejčastěji vyndávají z tašek...hádejte co? Ano, správně! Peněženky. Bohužel asi jen 1 % z nich je vyndává kvůli mně. Ostatní chtějí být prostě v pohotovosti. Aby mohli u nejbližšího stánku nakoupit a samozřejmě zaplatit. Méně často se stane, že si zakoupené zboží ani neodnesou. Stačí ten pocit. Vybrat si a zaplatit. Vidím pak, jak prodejci hledají v davu zapomnětlivé kupující, aby jim mohli strčit do tašky to, co je již jejich.

Nestačím být ani zklamaný

A právě tito zákazníci u mě vzbuzují radost až euforii. No přece když někdo před vámi vyndá peněženku, proč asi? Někteří dokonce přepočítávají drobné. Podívají se na mě, na časopis, většinou se usmějí a jdou s plnou hrstí ke stánku s pivem nebo pro sekanou v housce. Nestačím být ani zklamaný, protože už ke mně míří další člověk a vytahuje peněženku. Radost se stupňuje, až už mám pocit, že jí víc přijmout nedokážu. Mýlím se. Po životních zkušenostech na ulici toho unesu mnohem, mnohem více. Často se mi stane, že ze samé radosti a vřelých úsměvů odcházím z práce vyčerpaný, jako kdybych fáral v dolech.

Mirek, jeden místní bezdomovec se u mě zastavil.

„Tak jak to jde, Zdeňku?“ zeptal se.
„Moc ne, dnes jsem prodal dva časopisy,“ odpovídám.
„To já jsem měl docela dobrej měsíc. Našel jsem sedm zlatejch prstenů, třináct mobilů a jeden noťas. Dostal jsem za to čtyřicet tisíc. A to jsem ještě zapomněl na zastávce obraz, za kterej bych dostal dvacet pět tisíc. Říkal mi to antikvář, když jsem mu ten obraz popsal!“

Nejsem závistivý, každému přeji jen to nejlepší. Ta informace mi ale vystřelila oči téměř z hlavy.

„Kudy, Míro, chodíš? Nevezmeš mě s sebou?“
„Chodím všude. Tak čau.“

Mirek odchází a já si vzpomenu na svých sedm let, kdy mi jako prvňáčkovi přilétla k nohám, zpod zaparkovaného auta, tehdy ještě papírová pětikoruna. Běžel jsem s ní hned do drogerie a mamince tam koupil mýdlo Věra za čtyři koruny. Bylo krátce po Vánocích, a tak jsem si ho nechal svátečně zabalit. Doma jsem dárek strčil pod zvolna opadající smrček. Od té doby chodím s hlavou v mírném předklonu. Sice jsem pár drobných za ta léta našel, ale za prášky na bolest krční páteře a zad jsem v lékárně nechal nepoměrně více.

Teď ale zpátky k prodeji. Rozklepala se mi kolena. Z radosti. Na mé křižovatce se potkali tři lidé a všichni se zastavili. Loví něco v tašce. Že by teď?