Říkáte si „utopický politický magazín“. Co si pod tím máme představit?

K utopii jsme trochu sprostí, protože žádné bláznivé vzdušné zámky nestavíme. Jde nám o skutečně politické záležitosti. Nebo o věci, které někde jinde už skvěle fungují. Jedním z mých nejoblíbenějších příkladů je Costa Rica. Tam zrušili armádu a ušetřené peníze z rozpočtu šly na vzdělávání a péči o zdraví. Nyní má Costa Rica na celém americkém kontinentě – severním i jižním – ten nejlepší vzdělávací a zdravotnický systém. To si člověk nejdříve pomyslí: „To je přece na hlavu!“ Ale pak vidíte, že to opravdu funguje. Nebo hovoříme s odborníky, kteří mají drsné utopie, například základní bezpodmínečný příjem. To byla velká utopie v našem druhém vydání na téma „práce“.

V každé vydání časopisu „Kater Demos“ se věnujete nějakému tématu. V aktuálním třetím vydání jsou to média.

Vydání o médiích dopadlo poněkud dystopičtěji. Média se ocitají v hluboké krizi. Vládne krize financování, k níž došlo skrze digitalizaci. Vládne krize věrohodnosti. Ale taky krize globalizace, protože mediální trhy čím dál více přesahují národní hranice. Vládne krize nové generace novinářů, protože se psaním nedokážou uživit. Hodně novinářů proto přešlo do sféry PR, což je vlastně naprostý opak žurnalistiky. Nebo dělají SEO. Ponoří se do kaše obsahového marketingu a musí psát tisíce textů o šroubovácích a tmelu. A to je drsné, protože žurnalistiku, globálně propojenou žurnalistiku, potřebujeme mnohem naléhavěji než kdy v historii.

Skýtáte k tomu nějaké řešení, o kterém si v novém čísle můžeme přečíst?

Ano, žurnalistika by například mohla být označena za obecně prospěšnou činnost. Byla by to jen malá změna zákona. Člověk může mít kočky nebo hrách na balkoně. To je všechno považované za obecně prospěšné, ale žurnalistika, takzvaná čtvrtá velmoc, zásadní pilíř demokracie, tento status nemá.

Nemyslím si však, že každá žurnalistika by měla být považována za obecně prospěšnou. Ale když rezignuju na reklamu, nevedu bulvární nebo inzertní časopis, ale konstruktivní nebo investigativní médium – tak to nejspíš lze definovat – pak existuje snad také možnost být obecně prospěšný.

Ale to neřeší problém věrohodnosti, s nímž se žurnalistika potýká…

Věříme, že krize věrohodnosti v žurnalistice pochází ze všeho nejvíce z chybějícího uznání, za což je mimo jiné zodpovědná kultura toho, že všechno na internetu je zadarmo. Člověk si nárokuje obsah ve smyslu: „Nic za to neplatím, ale přesto to musí být vysoce kvalitní. Ale vlastně chci klikat na kočičí videa.“ Chceme, aby to čtenáři reflektovali, přičemž ale věříme, že naši čtenáři už tak mají větší sebereflexi.

Ale poskytujeme jim taky argumenty, když se třeba na rodinné sešlosti diskutuje a někdo řekne: „Všechna ta média ale lžou!“ Pro naše poslední číslo redaktoři týden četli jen propagandistická média jako Compact nebo RT Deutsch a snažili se dekódovat, jak fungují. Jak píší? Proč mají tak podivnou představu o světě? Kdo je financuje?

Veřejnoprávní média přece jen dělají seriózní žurnalistiku, mají na to taky extrémně hodně peněz. Otázka je, jestli je opravdu nutné shlédnout všechny ty pořady ze zoo a seriál Lindenstraße a jiné zbytečnosti a jestli by nemělo více peněz téct do informací, politiky a vzdělávání: o tom se můžeme a musíme hádat a to také činíme.

Vy sami jste vlastně utopií. Tištěná média jsou už citelnou věčnost prohlášena za mrtvá, ale „Kater Demos“ je přesto čistě tištěný časopis. Není to trochu praštěný nápad?

Totálně. Ale stačí se podívat, jaký vliv má celá ta hysterie, která je v komunikaci na internetu všudypřítomná, na výsledky voleb. Věříme, že od toho se dá oprostit jedině tím, že si člověk udělá čas na dobré a velké myšlenky. Texty v našem časopise jsou dlouhé, máme skvělé rozhovory. Ale něco takového nemůžete konzumovat během 30 vteřin, jako když třeba přeletíte nadpisy článků na Spiegel Online. Někdy si říkám, že se dnes znovu musíme naučit, jak se stáhnout do ústraní, lehnout si na gauč a pak sáhnout po časopise, cítit vůni papíru a zcela se oddat nějakému tématu… To prostě má něco do sebe a blíží se to našemu konceptu žurnalistiky více než jakákoli online platforma.

A tím evidentně zasahujete citlivý aspekt současnosti...

Bláznivé je to, že za ty dva roky, co časopis děláme, z našeho týmu ještě nikdo nezmizel. Nabalují se na nás neustále noví lidé, co chtějí spolupracovat. Bohužel nikdy někdo, kdo by chtěl dělat marketing nebo fundraising. [směje se] Ale na reakcích je poznat, že naše nasazení v době AfD a tak dále rezonuje. Prozatím je to více než 50 lidí, kteří někde působí pro náš „Katerkosmos“. To je už absurdní. A neukazuje to, že chceme, aby nás někdo rád četl, ale že hodně z nás taky chce být součástí tohoto politického hnutí.

A všichni to navíc dělají na dobrovolnické bázi. Jak naivní člověk musí být, aby něco takového dělal?

Velmi! Naivita a optimismus jsou dva nosné pilíře pro založení něčeho takového … a u nás v redakci jsou to ještě: wasabi oříšky.