(Sub)kultura války  Efekt přifrontového města

Jak je to s kulturou za války? Básník Oleh Kocarev se vydal do ulic Charkivu a zjistil, že je tam hodně živo. Zahlédl třeba maturanty tančící valčík, do kterého zní protiletadlová siréna. Možná vás také překvapí, že sem nadále jezdí zahraniční umělci a umělkyně.

Něco takového se mohlo stát jedině v Charkivě, odkud pocházím. Ve všech ostatních ukrajinských městech byla kniha překladů Williama Blakea Zpěvy nevinnosti a zkušenosti dávno vyprodaná a jen v jednom z charkivských knihkupectví se daly sehnat poslední dva výtisky.

Že by obyčejná zpráva ze života milovníků specifické literatury? Možná, kdyby tu nebylo jedno ale – stalo se to v zemi, která je ve válce, ve městě, které se nachází pod neustálou palbou raket S-300 a jiného smrtonosného ruského harampádí. Je to s podivem, ale Charkiv, který leží 40 kilometrů od ruských hranic, stále pulzuje kulturním životem, pravda, šmrncnutým kapkou absurdity.
 

Největší náměstí v Evropě

Jednou z hlavních ulic města je Sumská. Ta je plná paradoxů, stejně jako veškerý současný ukrajinský život. Domy poničené v následku leteckých útoků s okny zatlučenými dřevěnými prkny se tu střídají se záblesky plnými života: hospody s vtipnými nebo patetickými vlasteneckými nápisy, pouliční muzikanti, hloučky mládeže. Od Sumské na západ se rozprostírá náměstí Svobody. Charkivané s oblibou říkají, že se jedná o největší náměstí v Evropě. Na jedné straně stojí řádně poškozená budova okresní správy, druhá strana tolik neutrpěla. Když sem člověk zavítá poprvé, překvapí ho, jak je náměstí města v těsné blízkosti fronty takřka zaplněné auty (obecně lze říct, že v porovnání s dobou před 24. únorem 2022 v ulicích výrazně ubylo kolemjdoucích, zato aut je znovu spousta, ne-li víc než chodců).

V dálce zní hudba: nedaleko památky konstruktivistické architektury nesoucí název Deržprom (budova Státního průmyslu) maturanti v odpovídajícím oblečení tančí závěrečný valčík. Popravdě hudba ani moc tradiční valčík nepřipomíná, ale o to nejde – zničehonic se k ní přidává zvuk protiletadlové sirény.

Studenti přesto tančí dál a video „absolventský valčík během leteckého poplachu“ se stává v ukrajinských sociálních sítích virální. Umění ale není protivzdušná obrana a riziko je reálné, a tak studenti během chvilky náměstí opouští. Tentokrát to „přilítne“ daleko od centra, nejspíš někam na severní předměstí, které je blíž k hranicím.  

Ironické puzzle

Ještě jedním příkladem takového spojení životaschopnosti a černé ironie ve válečné (sub)kultuře Charkiva poslouží puzzle, které nedávno v tomto městě vytvořili. Je třeba poskládat komplikovaný obraz: fotografii šestnáctipatrového panelového domu z části shořelého po raketovém útoku na Severní Saltivku (předměstí, které bylo ruskými útoky nejvíce zasaženo).

Když kráčím dál Sumskou směrem do historického centra, pokaždé se zamyšleně zahledím na budovu Historického muzea. Před více než deseti lety kolem něj postavili skleněnou konstrukci, která překvapivě (ťuk, ťuk, ťuk) stále drží. Ačkoli by člověk řekl, co může být během války méně praktické a odolné než „skleněná architektura“? Kousek odtud se v uličkách starého města připojuju k exkurzi, kterou vede místní historik. Je věnována výročí otevření charkivské konzervatoře a končí klasickým koncertem v této instituci.

Koncert na konzervatoři | Foto: © Oleksandr Kotsarev Skutečně, ve městě se pořádají koncerty klasické i současné hudby, ačkoli ne vždy je snadné pro ně najít vhodné prostory – měly by být něčím mezi běžným koncertním sálem a krytem. Ale ono se nakonec vždycky něco vhodného najde: koncert hudby charkivských skladatelů konce 20. a začátku 21. století v rámci festivalu „Kharkiv Music Fest“ se uskutečňuje v malém art klubu a studenti uměleckých škol vystupují v obřím obchodním centru.

V daném kontextu vzbuzuje údiv patetická výstava malovaných portrétů současných ukrajinských vojevůdců a státních představitelů v jednom z muzeí. Realistická a socrealistická tradice tu získávají naprosto nový rozměr a perspektivu a stávají se podnětem nejen pro vtipy, ale i rozjímání.

„My se nevzdáme!“

Říkáte si, jestli jsou jen Charkivané takoví art-šílenci? Kdepak. Zanedlouho tu proběhne choreografická performance Sashi Waltz z Německa. A na pozvání Literárního muzea přijel český básník Jaromír Typlt. Dojmy z Charkiva ho inspirovaly k napsání nové básně, navíc tu pro sebe objevil literaturu ukrajinské avantgardy desátých a třicátých let 20. století, která je za hranicemi Ukrajiny prakticky neznámá.
Streetart umělce Hamleta Žinkovského | Foto: © Oleksandr Kotsarev Takový čilý ruch ale popravdě neprodchnul celé město. Čím dál od centra se nacházíme, tím víc se lidé zajímají o bezpečnost, možnosti, jak víc vydělávat a míň utrácet, sledují varování před odstřelováním. S rodinou a blízkými, kteří opustili město i zemi, diskutují o vyhlídkách na návrat (moji sousedé se chystají vrátit z Německa už teď, zato příbuzní podle všeho počkají na konec války). Jediným náznakem umění je sice efektní, ale poněkud jednotvárný streetart...

A přesto se právě kultura stala symbolem raněného, ale stále aktivního přifrontového města. Jestliže koncerty na pozadí ruin nebo představení v metru byly během prvních měsíců války výzvou ruskému agresorovi, gestem „My se nevzdáme!“, pak nyní jsou znakem, že město přežilo a nadále žije, uchovalo si svého ducha i na pokraji propasti. Právě v tom tkví zdroj jak současného patosu, estetiky-navzdory-všemu i děsivé ironie.

červen 2023