Virus HIV v Namibii  S jehlou a nití zpátky do života

I přes onemocnění virem HIV nebo tuberkulózu vzít osud do vlastních rukou: to je pro spoustu žen v Namibii pouhým snem. Pro některé se tento sen díky české iniciativě naplnil.

Memory sedí u elektrického šicího stroje tradiční značky Singer. Od té doby, co se namibijská vláda roku 2018 usnesla, že školní uniformy už nebude objednávat v zahraničí, šije kromě pestrobarevných svátečních šatů také žluté košile pro místní Primary School.

Memory se narodila v Tseiblaagte, černé čtvrti ve městě Keetmanshoop v jižní Namibii. Žije v jedné z boud z vlněného plechu, které jsou v létě rozpálené a v zimě chladné. Už léta pracuje ve Wake Centre, zařízení, které založila česká nevládní organizace Člověk v tísni.

Memory za pracovní místo platí nízký nájem, látky si obstarává sama a z peněz, které vydělá, žije ona i její děti. Tato práce jí skýtá jistotu v nejistém světě.

Ženy mají získat sebedůvěru a samostatnost

V roce 2002 Člověk v tísni do Windhoeku, hlavního města Namibie, poslal jednu českou pracovnici. Ta spolu s tamními zástupci vlády naplánovala zřízení keetmanshoopské dílny v někdejší pivnici, tu město poskytlo k využívání zdarma. Jeden v mnoha částech světa kýžený účel „empowerment of women“ („zmocnění žen“) byl také zčásti cílem tohoto projektu.

Výrobou a prodejem uměleckých výrobků a oblečení mají ženy získat sebedůvěru a především samostatnost, aby byly dlouhodobě schopné svůj život aktivně utvářet. Produkty Člověka v tísni se prodávaly na místních trzích. Šlo je koupit v Keetmanshoopu, ale i Arts and Crafts Centre ve Windhoeku, Swakopmundu či Lüderitzu. Když jsem Wake Center roku 2007 poprvé navštívil, pracovali tam dvě české sociální pracovnice a pět místních žen, které platilo město Keetmanshoop.

Přístup nejchudších k životu

Zatímco pro většinu PIN znamená přístup k mobilnímu telefonu nebo bankovnímu kontu, v Namibii, ale i jinde po světě je PIN (People in Need – Člověk v tísni) přístupem k nejchudším z chudých k životu. V Tseiblaagte se pomoc zaměřovala nejdříve výhradně na ženy. Hodně z nich bylo HIV pozitivních, jiné měly tuberkulózu, často neměly kde bydlet a musely se starat nejen o své vlastní děti, ale také o vnoučata a děti jiných.

Problémy s alkoholem a s ním spojená apatie místní poměry jen zhoršují. Levné pivo Tombo (pět litrů koupíte zhruba za cenu bochníku chleba) se vaří z afrického obilí sorghumu, vody, hnědého cukru, sušeného droždí a chmelu. Na každém rohu je takzvaný shebeen, hodně z nich je otevřených 24 hodin a týdenní výplatu tam lze utratit během jedné noci v omámení právě Tombem. Znovu a znovu se stává, že muži číhají na své ženy, aby je obrali o jejich vydělané peníze.

Nemělo by se však pomáhat jen ženám, ale i dětem. Proto Člověk v tísni krátce po otevření dílny ve Wake Center zřídil také školku. Tam děti, které v mezičase šly do školy, mohou poobědvat jídlo připravené učitelkou školky.

Ve Wakecenteru se šijí mimo jiné žluté košile pro místní Primary School. | Foto: © Wolfgang Sréter

Malé, ale důležité cíle

To i dnes platí pro děti Memory, ale také pro trojčata Hope, Faith a Given. Jejich matka Josephine už vzhledem ke svému onemocnění nebyla schopná uživit své děti, a tak se staly částí ženské komunity v centru. Jejich fotografie se dnes nachází v informační brožuře a bez přehánění lze tvrdit, že česká iniciativa jim zachránila život.

Byly to malé, ale důležité kroky, které si pracovníci Člověka v tísni dali jako cíl: každodenní program, jehož součástí je pravidelná práce a pravidelná strava, mají být cestou k rovněž pravidelně nutnému příjmu léků. Velký krok pro nemocné HIV i tuberkulózou, který nemohl učinit každý z nich.

Proto byla intenzivní spolupráce Wake Centera s ošetřujícími lékaři, zdravotními sestrami a lékárnami místní nemocnice, která sahá daleko mimo pracovní povinnosti, tak důležitá. Jeden pracovník byl speciálně vyškolen pro vedení terapeutického programu určeného pro nemocné tuberkulózou. V programu DOTS (directly observed treatments) proběhla snaha skrze příjem léků pod dozorem počet nemocných tuberkulózou snížit.

Konec a nový start

V každém rozhovoru spolupracovníci při mých prvních návštěvách poukazovali na to, jak důležitá je kvalifikace a zaměstnání místních žen, aby takový projekt mohl fungovat dlouhodobě bez zahraniční pomoci, neboť roku 2012 česká pomoc centru v Keetmanshoopu měla dle smlouvy vypršet.

Projekt čekaly tvrdé časy a v letech 2014 až 2016 se zařízení z nedostatku financí skutečně muselo zavřít. Protože ale městská správa dbala na to, aby budova nezpustla, po dvou letech se mohlo centrum opět otevřít, neboť stále ještě 14 % obyvatelstva v Namibii trpí onemocněním HIV.

Dnes už ženy nedostávají každý pátek výplatu, ale pronajímají si, jako právě Memory, pracoviště a jsou zodpovědné sami za sebe. Šicí stroje tu jsou ještě z dob české podpory. Ida, aktivistka pracující pro město Keetmanshoop má na starosti lékařské zaopatření žen a Courtney, mladá Američanka, která v Kalifornii studovala obchodní administrativu, je zodpovědná za finance. Školí a pomáhá ženám také v nutných ekonomických a účetnických problémech.

Catholic Aids Action, která se stará také o sirotky, daruje jídlo, jiná organizace se stará o to, aby matky po dobu dvou let pro své děti dostávaly mléko. Kromě toho dostávají vazelínu a mýdlo. Kromě toho děti mohou chodit do místní školky a školáci chodí po výuce za svými matkami.

„Je to HIV/AIDS, kvůli kterému trpíme, ne kvůli lidem, kteří jsou nakaženi.“ | Foto: © Wolfgang Sréter

Česko-namibijský příběh úspěchu

Centrum dostalo nové jméno. Jmenuje se nyín Karas Huizen Crafts a nedávno získalo ocenění na lokálním festivalu. Zde vzniklé produkty se pravidelně prodávají také na akcích jako Nama Cultural Festival a Agricultural, Industrial and Tourism Expo.

Jde tedy o česko-namibijský příběh úspěchu, byť dnes centrum musí vyjít s menšími prostředky. Člověk v tísni k tomu dal popud před šestnácti lety a pokud v roce 2019 Evropská unie v rámci pomoci Africe poskytne centru dotaci, bude Kara Huizen Crafts ve Wake Centeru své pomocné programy opět moci rozšířit.

Memory, která stejně jako všechny ženy má i africké jméno, a jmenuje se Tsakakos, „cítím to“, tam bude moci nadále pracovat a patřit k těm, kteří si ještě velmi dobře pamatují české pracovníky.

prosinec 2018