Německá zahraniční a bezpečnostní politika  Jak válka mění identitu Německa

Němci dodávají zbraně, mají strach o své bezpečí a uvolňují obrovské finanční prostředky na zbrojení. Od počátku války na Ukrajině vidí Němci leccos v novém světle. Mění se díky tomu německá identita?

Státy jsou jako lidé – vyznačují se individuálními povahovými rysy a mají vztahy s jinými. Kdyby státy byly skupina kamarádů/ek, USA by převzaly roli velitele skupiny: rozhodovaly by o tom, v jakém baru se sejít, protože pivo pro všechny jde většinou na jejich účet. Rusko by bylo kámoš, kterému v jeho očích vlastně náleží role šéfa. Protože se necítí brán vážně, je často uražený a USA pomlouvá. Polsko by v této partě mohlo být kámoš, který se často postaví na hlavu, když někdo přivede nové lidi. A konečně Německo: kámoška, která se vždycky chce všem zavděčit a tím i naráží, protože nikdy jasně nezaujme stanovisko.

Tato metafora je samozřejmě přemrštěná a příliš generalizující. Ale jedna z odnoží výzkumu zahraniční politiky se skutečně zabývá identitou států – tedy tím, jak státy vnímají samy sebe.
  Toto sebevnímání určuje, jak se daná země chová na mezinárodním poli – přinejmenším podle zahraničně politických „teorií identity“. Při důkazu z opaku (argumentum a contrario) může vláda vůči vlastnímu obyvatelstvu hájit pouze ta rozhodnutí, která se pohybují v rámci tohoto pojetí sama sebe.

Atypické chování by narazilo na silnou reakci.
  Externí šoky – jako například válka v přímém sousedství – mohou identitu státu ale také měnit.

Takový šok Evropa prodělala ruskými invazemi na Ukrajinu. Měly za důsledek řadu přelomových změn v politických rozhodnutích evropských zemích. Tyto změny se projevují mimo jiné tím, jakým způsobem se na veřejnosti – v debatách, novinových článcích nebo vyjádřeních politiků/ček – hovoří o zbrojení, dodávkách zbraní a národní bezpečnosti.

Zabývala jsem se do hloubky novými argumenty a debatami, které válka v Německu – a podobným způsobem i ve vícero zemích EU – vyvolala. Zajímá mě: Jak se proměňuje veřejné mínění na téma bezpečnost? A co to celé dělá s identitou Německa? Vyvíjí se ta zdrženlivá kámoška, co se neustále snaží hledat kompromisy, v jinou osobu? A pokud ano, v jakou?

Když paciista najednou přemýšlí o lekcích karate

Mnoho evropských zemí právě zaujímá nové stanovisko k tématu bezpečnosti a otázce, jak zajistit její zachování. Nedávno Evropa odpověděla: bezpečí a mír lze zachovat především skrze blahobyt, diplomacii a spolupráci. Zbraně a armáda nyní v myšlení evropských vlád zaujímají opět více místa.

To se ukazuje třeba na příkladu Finska a Švédska: tyto dvě země, které doposud nepatřili do žádné vojenské aliance, aby vyjádřili svoji „neutralitu“, v květnu oficiálně podali žádost o vstup do NATO.

Finská premiérka Sanna Marin chce, aby její země vstoupila do NATO. | Foto: Laura Kotila | Finnish Government, CC BY 3.0 Zpátky k naší partě. Jak USA tak Rusko byly vždycky spíše skeptičtí kumpáni. Aby se cítili bezpečně, oba se od mala učili karate, aby byli připravení, pokud by na ně někdo z party zaútočil.

Ostatní ze skupiny, jako například Finsko a Švédsko, v konfliktech sází naproti tomu na pacifismus a neutralitu. Nestaví se na žádnou stranu, místo toho se snaží konflikt překonat dialogem. Hodiny karate zanedbávají, protože vychází z toho, že je nebudou nikdy potřebovat. Nyní ale obě tyto kamarádky překvapila agresivita Ruska, a tak prosí USA, jestli by se k hodinám karate, na kterých už dlouho nebyly, přece jenom nemohly přidat.

I Německo momentálně zpochybňuje svoji dosavadní zahraničně politickou a bezpečnostní politiku. Veřejnost zase diskutuje jen o válce a míru. O tom, zda Německo má morální povinnost dodávat zbraně do jiné země, na Ukrajinu. Nebo jak smysluplné je dát více prostředků na armádu. Spolkový kancléř Olaf Scholz označil změnu tohoto myšlení „časový milník“.
  Kdy ale proměnu prodělá společnost? Kdy se lenoch Finsko stane šampionem bojového umění?

Aby se Finsko rozhodlo zase chodit na karate, musí se v jeho „vnitřním monologu“ začít dominovat nový hodnotový kánon, který zajistí, že se nově interpretují vnější okolnosti a vyvozuje z nich jiné závěry než dříve.

Zkrátka: v zemi se musí proměnit diskurs. Co to přesně znamená?

Ve „vnitřním“ monologu země

Diskursy jsou politické debaty, ve kterých se diskutuje určité téma. Výše zmíněné debaty o dodávkách zbraní se například točí kolem tématu bezpečnost a lze je proto shrnout jako „diskurs o bezpečnosti“.

Diskurs vždy spočívá v různých postojích, které téma interpretují jinak. Postoj v diskursu vzniká konkrétně tím, že se argumenty zapletou s určitými hodnotami, které zaujímá stát.

To, že diskursy vždy spočívají v hodnotách a jejich různých interpretacích, ukazují různé argument, které se v Německu často pronášejí na téma bezpečnostní politiky. Například: „My (jakožto liberální demokracie, která podporuje lidská práva) máme morální povinnost zmírnit utrpení Ukrajinců/ek. Musíme proto do této země dodávat zbraně, aby se mohli bránit.“ – Zde se hodnota morální zodpovědnosti spojuje s vojenskými prostředky.

Druhý postoj by mohl znít takto: „Válka a zbraně zapříčiňují čím dál více utrpení. Máme morální povinnost toto utrpení zmírnit, a proto bychom neměli dodávat žádné zbraně“ – v tomto postoji se morální zodpovědnost interpretuje jinak a podporuje argument pacifismu.

Badatelé zabývajíc se diskursem tyto různé postoje nazývají „diskursní formace“.

Podle jedné studie v německém diskursu existují 4 formace k zahraniční a bezpečností politice.
 

• Diskursní formace „bezpodmínečné zdrženlivosti“: zástupci/kyně tohoto názorového proudu mají morální zodpovědnost rozhodně odmítnout dodávání vojenských prostředků a intervenování v zahraničí. Doporučují tedy spoléhat vykonávat výlučně diplomacii.
• Diskursní formace „podmínečné zdrženlivosti“: tato skupina argumentuje tím, že morální zodpovědnost musí mít za cíl zachovat mezinárodní právo. Pokud je porušeno, je násilí ospravedlněné, byť jakožto poslední možný prostředek.
• Diskursní formace „západní normalizace“: pro tuto formaci znamená být dobrým partnerem západních spojenectví. Zástupci/kyně této pozice se zasazují za to přizpůsobovat se rozhodnutím NATO.
• Diskursní formace „autonomní normalizace“: tato pozice zdůrazňuje zodpovědnost Německa jakožto „zralé“ demokracie. Jejím zástupcům/kyním připadá v pořádku, když Německo tu a tam převezme vůdčí roli a neodmítají v tomto smyslu bezpodmínečně ani vojenská nasazení v zahraničí na vlastní pěst.

Jakmile ve veřejném diskursu nějaká nová diskursní formace zaujme dominantní postavení, hovoří se o proměně diskursu.
  Když se vrátíme k tomu příměru party kamarádů, můžeme hovořit také o něčem jako „vnitřním monologu“ země. Finsko se například ptá samo sebe: jsem skutečně stoprocentní pacifista? Nebo nemělo bych radši chodit na hodiny karate, abych se distancoval od agresora a nevystavil sám sebe jako terč agrese? Jakmile Finsko dojde k novému přesvědčení, tedy že karate zachová klid v partě lépe než komunikace, mění se jeho vnitřní monolog. Následkem toho se může proměnit také jeho identita a jednání.

Takovou proměnu v Německu vyvolala například v roce 2011 havárie jaderné elektrárny ve Fukušimě. Tehdejší německá vláda poté najednou o jaderné energii hovořila jinak a z velké části proměnila energetickou politiku. Od obyvatelstva dostali za rozhodnutí odstoupit od jaderné energie ve velké míře podporu. Bez tohoto externího šoku by vláda Angely Markel (CDU) tento krok jen stěží mohla obhájit.

To je důležitý důsledek proměny diskursu: jakmile se posune diskurs nebo identita státu, posouvá se i okno možných rozhodnutí, které stát může učinit, aniž by ze strany obyvatelstva došlo k povyku.

Jak se z „Už nikdy válka“ stalo „Už nikdy na špatné straně“

Takové přeorientování obyvatelstva se ukazuje i po ruském vpádu na Ukrajinu. Tentokrát na téma zbrojení, jak ukazují data veřejného mínění: přes 65 procent dotazovaných považuje za správné vzít si půjčku na 100 miliard eur na zbrojení německé armády, které oznámil Olaf Scholz. Rovněž dodávky zbraní na Ukrajinu se setkaly s velkým souhlasem. Počátkem února – tedy před ruskou invazí na Ukrajině – se jen 20 procent obyvatelstva vyslovovalo pro, nyní toto rozhodnutí považuje 61 procent za správné.

Sebastian Glassner už létá zkoumá posuny diskursu. Pedagog a doktorand na Katedře mezinárodní politiky na Univerzitě v Pasově říká k současnému vývoji v Německu toto: „V německé bezpečnostní politice vždy existovala strana, která hájila větší zbrojení. Podlehla však velmi dominantnímu pacifistickému názorovému proudu.“

Z historického pohled tento pacifistický narativ v Německu dlouho převládal. „Už nikdy válka“ byl požadavek mírového hnutí po první světové válce, které se vymezovalo proti nasazení a šíření zbraní. Tento slogan proslavila především německá umělkyně a bojovnice za mír Käthe Kollwitz jedním ze svých nejznámějších uměleckých děl z roku 1924.

Jak se proměna diskursu ohledně zodpovědnosti a bezpečnosti mění, ukazuje příklad ze sociálních médií.

Německá ministryně zahraničí, napsala 8. května na Twitter, že Den výročí kapitulace nacistů a konce druhé světové války by měl připomínat, že „už nikdy nemáme být na špatné straně“ (#NieWieder). Tím zdůraznila především německou zodpovědnost spočívající v tom, že musíme udělat všechno pro to, abychom zamezili podobnému utrpení jako během holocaustu. Podle této logiky je tedy zodpovědností Německa Ukrajinu podporovat ve formě zbraní.
  Tento tweet ukazuje: diskursní formace absolutní zdrženlivosti a tedy i se souvisejícími argumenty a doporučeními, jak jednat („Už nikdy válka“) ustupuje do pozadí a nahrazuje ji argumentační vzorec podmíněné zdrženlivosti („Už nikdy nebýt na špatné straně“). Stejné hodnoty, a sice morální zodpovědnost Německa poučit se ze starých chyb, se interpretuje dvěma rozdílnými způsoby.

Plakát „Už nikdy válka“ namalovala německá umělkyně a bojovnice za mír Käthe Kollwitz v roce 1924. | Quelle: geautobalanced | Public domain Politolog Glassner vysvětluje: „Diskusní formaci podmínečné zdrženlivosti a také orientaci na Západ se momentálně lépe daří začlenit novou realitu ukrajinské války do argumentace a tím pádem poskytnout logická doporučení, jak jednat.“

Obyvatelstvo v Německu proto čím dál více souhlasí s dodávkami zbraní a zbrojením. To vysvětluje, proč velké množství Němců považuje za legitimní, že armáda má dostat 100 miliard eur a na Ukrajinu se mají dodávat zbraně.

Glassner poukazuje na podobný posun v diskursu o bezpečnosti jako v roce 1999, kdy se Německo rozhodlo poslat armádu do Kosova, což byl rovněž konflikt odehrávající se nedaleko. „Čím blíž se konflikt odehrává, o to intenzivněji se mění naše vnímání ohrožení. A to nás vede k tomu, že se mění náš diskurs o nebezpečí a o tom, jak mu čelit.“

Německo: Navždy nová „osobnost“?

Změní se aktuální debaty o bezpečnostní politice identitu Německa? Tím si Glassner není jistý: „Myslím, že pozornost, který se Ukrajině právě věnuje, v dlouhodobém horizontu opadne. Válka tak v argumentacích už nebude hrát nadřazenou roli, proto aktuálně dominující doporučení, jak jednat, jako například zbrojení, budou opět požadována intenzivněji.“ To bude mít za následek to, že diskurs bude oplývat větší kontroverzností.

Glassnerovi připadá dobré, že lidé právě hodně hovoří o bezpečnosti a zahraniční politice – téma, které se dříve přenechávalo politické elitě. „V mých očích to vede k větší demokratizaci zahraničně politického rozhodovacího procesu,“ konstatuje politolog. Neboť když si lidé udělají sami obrázek o globální situaci, musí vlády více slyšet na to, co si obyvatelstvo žádá.

Zkoumat diskurs nás vyzývá k tomu přemýšlet, proč vidíme svět tak, jak ho vidíme – a k tomu ptát se: proč svět najednou vidím jinak? 

To, co se v jednom okamžiku prezentuje jako nepopiratelně správné rozhodnutí, je vždy jen jednou z mnoha možných interpretací nějaké danosti.

červen 2022