Novinářky v Česku  Jak držet dva melouny v jedné ruce

Kniha „Novinářky“ Lindy Bartošové (Cpress, 2022) obsahuje devět rozhovorů s českými novinářkami. Výběr pokrývá různé generace, profese i média. Kniha skýtá vhled do vskutku smutné novinářské reality posledních třiceti let co se slaďování work/life balance týká.

Jsou tu zastoupeny matadorky žurnalistiky jako Petra Procházková, Daniela Drtinová, Světlana Witowská nebo Libuše Šmuclerová, mladé osobnosti jako Andrea Procházková, Hana Řičicová a Apolena Rychlíková, ale i méně známé tváře jako Jana Klímová a Barbora Černošková. A pro úplnost ještě také novinářka středního věku Lenka Kabrhelová.

Už při četbě úvodu, ve kterém novinářka Martina Riebauerová píše dopis svojí dceři, jsem prožila lehčí šok. Riebauerová líčí, jak v devadesátkách jako začínající novinářka vychovávala děti. Sice píše, že „měla celý život na šéfy štěstí“, okamžitě však dodává: „učila [jsem] se od nich, respektovala je, moc neodmlouvala a oni mně umožnili růst“. Evidentně „moc neodmlouvat“ je taková mantra většiny českých žen ve věku 40+.

Riebauerová vzápětí líčí, jaké to bylo žít v tomto maskulinním světě – musela se naučit „nebát se střetů“. Součástí tohoto seberozvoje bylo s kolegy-muži, kteří si z ní mnohdy utahovali, že všechno chce vidět sluníčkově, nebojovat. Protože „v této hře nemůžu vyhrát – prostě z biologické podstaty“. Riebauerová to nejspíš takzvaně myslela dobře, ale vyznění je děsivé. Vzápětí totiž svojí dceři vysvětluje svět takto: Muži si v něm podle ní hrají svoje hry a je lepší je jen pozorovat. Esencialismus v praxi.

© CPRESS | Albatrosmedia a.s.

Internalizovaná misogynie

Pak přichází na řadu konkrétní rady. Zaplakala jsem hned u čtvrté rady: „Nikdy před muži nebreč, nejsou-li to slzy z radosti či dojetí, třeba nad zvýšením platu. Nepochopí je, budou zmatení. Najdi si své místo pro tyhle tajné chvilky, třeba na sklopeném záchodovém prkénku jako já. Stačí pár minut a pak vymačkat slzy, otřít toaletním papírem a jde se zpátky na scénu. Klidně a s úsměvem.“ Ano, takhle v praxi funguje vytěsňování. Může vést k psychickým potížím a třeba i vyhoření.

Velice podivná rada dceři zaznívá později. Když bude někdo hodnotit její vzhled, má opáčit výrokem svojí prababičky: „Mužský tělo by se nemělo ukazovat nahatý, protože je vohavný.“ A já myslím, že vohavný je reagovat na bodyshaming bodyshamingem!

Vrchol všeho je pak tvrzení v závěru dopisu, kde Riebauerová konstatuje: „Muži píší lepší komentáře, ale ženy dělají lepší rozhovory.“ Řekla bych, že čistě statisticky to je skutečně tak, že muži píší více komentářů než ženy a ženy dělají více rozhovorů než muži. A pojďme se zamyslet nad tím, proč to tak je? Protože rozhovory jsou časově náročné a ženy-pracovité včelky tuhle práci oddřou. Protože ke psaní komentářů je extrémně těžké se dostat, tyto pozice jsou tradičně zastoupené spíše muži, protože komentářovým sekcím často šéfují muži. Tohle je internalizovaná misogynie. Ach jo.

Vrchol antifeministického smýšlení

Sportovní novinářka Barbora Černošková tak popisuje, že startovní čára je pro oboje pohlaví stejná, ale ženy to „převálcuje“. Je zajímavé, že rétorika spojená s ženskou kariérou oplývá metaforami něčeho agresivního. Dále líčí: „Musíte si v určité fázi vybrat, jestli se budete věnovat rodině, nebo jestli budete pokračovat v kariéře, a je to složité. Bez nastavení, že to člověk urve, se to urvat nedá.“

Na otázku, zda je možné mít všechno (myšleno rodinu i kariéru), Lenka Kabrhelová smutně odpovídá: „Myslím, že ne.“ Zároveň dodává osvícenou odpověď, která vypovídá o sebereflexi a především pozorování odlišnosti mužské a ženské pracovní reality: „Je taky otázka, jestli jsou na vás kladeny stejné nároky, když jste muž nebo žena. Jestli jako žena náhodou nemusíte prokazovat mnohem víc. (…) Nebo že musíte překonávat více překážek.“ Musíte, a ne náhodou, protože novinařina it‘s a man‘s world.

Vrcholem antifeministického smýšlení je v této knize pak Petra Procházková. Věřím, že spoustu výroků nemyslí tak hloupě, jak vyznívají,  prostě o feminismu nic moc neví a především si neuvědomuje, že právě díky aktivitě tolika feministek dnes může být vůbec novinářkou. Její výpovědi spíše ukazují, jaké je feministické smýšlení žen narozených v šedesátých letech: tristní. Procházková prostě tvrdí, že „feminismus žije a nedeklaruje ho“. Ovšem otázka je, zda ho správně pochopila, když vzápětí dodává: „Já jsem byla vždy živitelkou rodiny, kromě prvního manžela na mně byli mí dva další muži ekonomicky závislí. Ne vlastní vinou, byli to cizinci (…). Tím pádem mám obrovskou zodpovědnost a hraju ve vztahu mužskou roli. Proto mě deklarovaný feminismus štve, protože já na něj nemám čas.“ Proboha, prosím, tohle není feminismus!

Petra Procházková (* 1964) | Foto: Jindřich Nosek (NoJin) | CC BY-SA 4.0

„Masturboval u umyvadla“

Procházková vzápětí přiznává, že svého ženství ve zpravodajské kariéře musela využívat. „Oblékla jsem se žensky a věděla jsem, že je toho možné trochu využít.“ To zní sice hrozně, ale alespoň to vypovídá o nějaké sebereflexi.

Kromě toho Procházková jako jediná otevřela téma sexuálního obtěžování na pracovišti. „To bylo ale v devadesátkách běžné. (…) Zneužívání pozice mi vadí. My jsme se ale tehdy nemohly takhle ozývat. Musely jsme z té situace vyklouznout samy. Takže jsem naučená z takových problémů vyklouznout a něco vytěžit. Dneska to je jinak, já to chápu.“ Později dokonce líčí velmi nepříjemnou situaci, kterou zažila se svým někdejším šéfem Milanem Codrem: „Obnažoval se přede mnou. Úplně. Masturboval u umyvadla. Já jsem tam seděla a myslela si, že je kretén.“ Ve zbytku rozhovoru pak vychází najevo, že Procházková zastává feministické názory, jen je pro ni nereálné feminismus žít v praxi. A i v tomto rozhovoru zaznívá, že ženy prostě nemohou mít všechno a tak to je. Procházková to dokonce ilustruje afghánským příslovím: „Nemůžeš držet dva melouny v jedné ruce.“ A dodává: „A já myslím, že je to pravda. Že jeden meloun stačí. Třeba to jde i jinak, ale já to jinak neumím.“

Strašně často vypadávají ženské perspektivy

Trefně takzvané kloubení komentuje Apolena Rychlíková: „Dobré slaďování neexistuje. Buď jsi naštvaná ty, nebo rodina, nebo lidi v práci. Je to strašně vyčerpávající, to je pravda. Ale je otázka, proč to podstupujeme jen my jako ženy. Kdyby tuhle situaci museli nějakou dobu zažívat muži, tak se podmínky pro péči promění, protože oni by to v tomto nastavení dělat nechtěli.“

Rychlíková ostatně trefně komentuje i to, že novinařina je mužská záležitost. „Mužský gender je tu velmi dominantní poloha, i když v poslední době se poměry lepší a vznikají projekty, které se snaží je dorovnávat. (…) Když se u nás řekne investigativa, nevybavíš si Hanku Čápovou, ale Ondřeje Kundru. Je to i v komentářích, jak jsme říkaly – máme málo komentátorek, takže gender se tam propisuje i tematicky. Strašně často ze všeho vypadávají ženské zkušenostní perspektivy, to je stejné v politice i v médiích.“ Kromě toho Rychlíková zmiňuje důležitost tématu péče.

Netuší, co je to pay gap, nerovnoprávnost na pracovišti či fenomén skleněný strop

V případě rozhovoru s Libuší Šmuclerovou, která je nejvýše postavenou ženu v českých médiích a je považována jednu z nejvlivnějších žen Česka vůbec, jsem měla pocit, že čtu ódu na radost a spravedlnost. Ovšem jak se tyto propagované hodnoty konkrétně odrážejí v práci Libuše Šmuclerové? Je předsedkyní představenstva a CO CEO Czech News Center (dříve Ringier Axel Springer CZ a.s.), které vydává tituly jako Blesk, Reflex, E15, Aha! ad., což rozhodně nejsou žádná progresivní média prosazující (mimo jiné i genderovou) rovnost a spravedlnost.

V době, kdy byla výkonnou ředitelkou televize Nova, se jí narodilo dítě, ale do práce se vrátila už po dvou a půl měsících. Nakonec při práci za pomoci chůvy zvládla kojit šest měsíců. „Až před Vánoci, kdy přišla na Novu z hodiny na hodinu policejní prohlídka, už všeho bylo moc. Nikdo další z vedení na místě nebyl, paparazzi na střeše protější budovy, já měla kojit, policistka na stráži vedle. To už jsem pak ztratila mlíko.“

Šmuclerová mimoto tvrdí, že ženství vždy vnímala spíše jako výhodu, s nerovností se nesetkávala. Jeden si skoro říká, že tato žena, která patří mezi nejvlivnější ženy Česka, prostě úplně neví, kde žije a netuší, co je to pay gap, nerovnoprávnost na pracovišti či fenomén skleněný strop.

„Tohle ale chlapi asi nikdy nepochopí, protože nejsou mámy“

Světlana Witowská (narozena 1973) sice vnímá, že systém je nastaven nerovnoprávně, ale neočekává, že by to mělo být jinak: „Je pravda, že když jsem byla poprvé máma, tak jsem neměla pocit, že mi někdo chce vyjít vstříc. To bylo prostě takhle – vybrala sis dítě, je to tvoje věc.“ Podle ní je mateřství prostě volba. Otcovství však evidentně nikoli. „Já po šéfech zase nemůžu chtít, aby mi ustupovali a dávali mi jen dobré služby, protože mám dítě. To nejde. Je potřeba se s tím vnitřně hodnotově vyrovnat. A já s tím nemám problém, že žena má míň příležitostí. Mně spíš vadí, že pohled na to, jak se zpravodajství vytváří, a co nakonec vysíláme, je hodně mužský. Chybí mi ženský element. Právě proto mají tohle dělat ženy, které už mají odrostlé děti a jsou v klidu, že jim nic neutíká.“ To je vskutku zajímavá logika.

Witowská komentuje i svoji epizodu na TV Prima, kde dle svých slov měla „hodně peněz a málo práce“. To, zda se na ni okolí za přestup z prestižní pozice v ČT do komerční televize, dívalo s despektem, popisuje takto: „Vím, že současný ředitel zpravodajství Zdeněk Šámal o mně tehdy někde v Blesku nemluvil moc hezky. Ale já jsem ho vlastně chápala. Bylo jim to líto. Tohle ale chlapi asi nikdy nepochopí, protože nejsou mámy. Ten pocit, že práce je zajímavá a důležitá, ale není nejdůležitější. Nechci dopadnout jako bezdětná stará bába, která bude plakat nad tím, co prošvihla.“ Uf. Zdravím všechny bezdětné spokojené báby, které ničeho nelitují. Vím, že existujete.

Světlana Witowská (* 1973) | Foto: Jindřich Nosek (NoJin) | CC BY-SA 4.0

Nejvíce zaznívají ti, kteří dotazováni nebyli

Toť výpisky, které mě praštily do očí v souvislosti s feminismem a slaďováním pracovního a rodinného života. Nutno dodat, že kniha cenným způsobem otevírá i mnoho jiných důležitých témat: jak čelit tlaku okolí, jak se vyrovnávat s kritikou, jak zvládat extrémní pracovní nasazení, jak promýšlet profesní růst nebo jak budovat sebevědomí. Na ta jsem se však ve výpiscích nezaměřila, přestože by pozornost zasloužila.

Jedná se o rozhovory vedené upřímně, přičemž autorka naštěstí nezvolila jeden otázkový mustr pro každou dotazovanou. Otázky přizpůsobuje životnímu příběhu každé z nich, což je dobře. Nejvíce tu však zaznívají ti, kteří dotazováni nebyli. A to šéfové ve všech těch mediálních domech, kteří až na výjimky evidentně nemuseli činit volbu: otcovství nebo kariéra? Ale prostě vysedávali v kanclíku až do uzávěrky (a všichni víme, že i když jste na pracovišti 11 hodin, celých 11 hodin prostě produktivně nepracujete), aniž by měli pocit, že jim něco utíká, nebo že nestíhají druhou šichtu doma. A nenapadlo je, že někdo to má jinak. A ti, co to mají jinak, jim to buď dostatečně důrazně nesdělili nebo se o to ani nepokusili.

I singlové či bezdětní po práci přece vedou život

Ženám (a potažmo jejich kolegům toužícím po lepší work/life balance), které/ří pod těmito šéfy pracovali, můžeme vyčíst, že se nepokusili pracovním podmínkám špatně slučitelným s rodinným životem vzdorovat. Jenže bořte patriarchát, když jste na to sami. Witowská zmiňuje příklad se zápasem svého syna, který nechtěla promeškat. Možná kdyby se více otců zajímalo o zápasy (konkrétně i metaforicky) svých dětí, média by tím nijak neutrpěla a rodina třeba pookřála.

Máme přece zkušenost covidu, kdy i na pracovní úrovni šlo nemyslitelné a zcela zřetelně se ukázalo, kolik hodin v kanceláři vysedáváme zcela zbytečně. Ruku na srdce, 40-hodinový pracovní týden strávený na pracovišti je prostě pro velkou řadu zaměstnání přežitek. Akorát že většina institucí a firem si to nechce uvědomit. Tuším, že za tím budou muži, kteří nemají důvod z kanceláře nikam spěchat: do školky, do družiny, na hřiště, do kroužků, na nákup, za koníčky? A abych nebyla zaměřená pouze rodičovsky, i singlové či bezdětní po práci přece vedou život. Úprava pracovních podmínek směrem k větší flexibilitě by tedy mohla pomoci celé společnosti a work/life balance každé/ho z nás.

Feminismus je buď minul, nebo jej špatně pochopily

Z četby této knihy ve mně zůstal nevysvětlitelný smutek. Smutek nad tím, že tyto „bojovnice“ (kterým je kniha věnovaná) musí budovat kariéru v tak pro rodinný život nepřátelském prostředí, a to úplně zbytečně. Hlavně že všechny píchačky pečlivě uschované ve všech pořadačích evidují správnou hodinu příchodu a odchodu na pracoviště.

Zarážející je, že u novinářek 40+ zaznívá, že ani nečekají, že jim někdo vyjde vstříc. Naučily se prostě pohybovat v mantinelech této „mužské“ profese a často díky svojí expertíze a síle osobnosti v profesi obstát. A nějak stíhat i tu druhou šichtu. Například Procházková přiznává citelný dopad kariéry na její osobní život: lituje, že dítě neměla dřív a také že během pobytů v zahraničí nevěděla, že její matka má rakovinu. Zároveň u Procházkové, Witowské nebo i Drtinové je evidentní, že feminismus je buď minul, nebo jej špatně pochopily. Procházková feminismus v praxi dokonce chápe tak, že žena převezme mužskou roli a stává se hlavní živitelkou rodiny. Je to překvapivé především s ohledem na to, že taková dezinformovanost panuje u osob, které se živí zprostředkováváním informací.

„Dobré slaďování neexistuje“

Jako jediné family friendly pracoviště z celé knihy totiž vychází A2larm, kde pracuje Rychlíková: „Nezvládla bych pracovat ve velkém mediálním domě. Důvod, proč jsem ještě nesekla s novinařinou, je to, že A2larm je safe space.“ Ostatní novinářky v době výchovy velmi malého dítěte buď byly na rodičovské dovolené nebo v šéfovské pozici, kde si do jisté míry podmínky mohly diktovat samy. Aneb vytvořily si svůj safe space.

Jiná tendence smýšlení o feminismu a určitá naděje je cítit z rozhovoru s Andreou Procházkovou a Řičicovou, které hovoří o přepracovanosti, hrozbě vyhoření a odvaze odejít z dobré pracovní pozice, když se necítíte dobře, přičemž Řičicová trefně dodává, že se takové jednání pojí i s jistou mírou privilegovanosti.

Riebauerová v úvodu knihy svojí dceři píše, že „s vědomím, že tu nejsi od toho, abys zvládla všechno, zvládneš nakonec většinu z toho“. Kniha je navíc věnovaná „všem bojovnicím“. A mně nějak přijde, že už bylo dost obhajování pozic před muži a nekonečného zvládání nezvladatelného. Pojďme prostě říct, že nezvládáme a přestaňme bojovat tento marný boj takzvaného kloubení práce a mateřství. Vždyť už jsme z toho úplně vykloubené. Jak trefně řekla Rychlíková: „Dobré slaďování neexistuje.“ V systému, který nepočítá s péčí o dítě, stárnoucí rodiče nebo nebezpečím vyhoření na základě špatné work/life balance, mohou obstát pouze ti, které svět ve skutečnosti ve svojí rozmanitosti moc nezajímá. Což není zrovna dobrý předpoklad pro novinařinu. Věřím totiž, že zkušenost rodičovství, pečovatelství a s lehkou nadsázkou i vyhoření může být dobrou možností vhledu pro každého novináře a novinářku.
 

leden 2023