Reportáž z tak trochu jiné basy  Taková malá věznička

Další z gonzo reportáží Báry Bažantové, tentokrát z věznice Odolov, kde autorka kromě dřevo-modelářské dílny nachází světově unikátní hudebniny, houslové virtuózy, těžko uvěřitelné příběhy a především naději přesahující brány věznice.  

„Tohle je černá turistická,“ vysvětluje Ondřej, když nás táhne téměř neprostupným houštím nahoru do kopce. Feny se rozutekly, nejspíš loví, z dálky se ozývá jejich štěkot. Narazíme na cestu (O. jí říká „panská“), ale dlouho se na ní nezdržíme, nemáme boty a jehličí je o tolik měkčí než udusaná zem. Jdeme nahoru, pořád nahoru, sami širým lesem, až vylezeme na louku a díváme se do krajiny. V dálce před námi stolová hora u polských hranic, luhy a háje, skály, nad hlavama nám krouží káně.

Feny se přiženou odněkud zespoda, jazyky vláčí po zemi. Díváme se do krajiny a nevidíme žádný domy, jen pár bunkrů, co prosvítají mezi stromama. Krutou lidskou historií poznamenaný kraj bývalých Sudet, nyní pohraničí východních Čech, se díky odsunu stal světem, kde moc převzala příroda, namísto člověka. Nebo si to aspoň myslím, dokud Ondřej nenadhodí že „tady za kopcem je taková malá věznička“. Tam se mi moc nechce. Nechce se mi vytrhnout se ze svobodné náruče lesů a luk do něčeho tak nekompromisního jako vězení. Jestli svoboda lidem vlastní není, pak nesvoboda rozhodně ano. Vítr se opírá do vysokých travin a ty se vlní, jako moře. Ještě chvíli se po něm plavíme, než se znovu zanoříme do houštiny.

Vězí mi v hlavě to vězení, jsem zvědavá. Nikdy jsem v žádným nebyla, ani na návštěvě, jen jednou nebo dvakrát na cépézetce po demonstracích, ale to pak na člověka nepadá žádná skutečná tíha. O pár dní později se tam vypravím. Tentokrát se mnou jde Monika, která bydlí na východní straně kopce. Vypráví mi, jak tam se ségrou chodily čumět přes plot a jak si vyhrnovala tričko, aby provokovala mukly. Obchází se mnou plot kolem dokola, tady je místnost pro návštěvy říká, byla tu jednou za kamarádem. Nesmí na sebe vůbec šahat, ty návštěvy. A jednou jí někdo z vězení volal, můžou zavolat úplně jen tak, když mají číslo, ale ty to můžeš a nemusíš přijmout, jestli ti to není příjemný. Monika to odmítla. Je dobrá průvodkyně, bohužel má i další věci na práci, tak mě po chvíli nechá bloumat kolem věznice samotnou.
Nepřestává mě udivovat, jak je věznice zapuštěná v srdci tak krásnýho kraje. Kolem ostnatých drátů roste kostival, nad vězením vede turistická stezka, hele, tak ne černá, ale zelená nakonec. Čekám do čtyř a půl odpoledne, což je čas kdy mají odsouzení povoleno blbnout hodinu venku na hřišti. Je teplo, slunečno, nevidím na ně, jsou daleko. „Hej, kočko,“ řve na mě někdo zpoza mříží. Na krátko ostříhaný hlavy, potetovaný ruce. Ptám se, jak se mají, a oni že to jde, prej se mám otočit, chtěj se podívat na můj zadek. Představím si Moniku, jak si zvedá tričko, napadne mě, že bych taky mohla, jen tak, klukům pro radost, ale jak se točím, vidím, že se blíží bachař. Chce po mě občanku, myslí si, že tam jdu za svým milým. Má hezký modrý oči, kterýma se dívá přímo do těch mejch, vůbec se teda nebojí a k mýmu údivu nazastrašuje ani on mě.

Ptám se, jak se mu tady pracuje a najednou si povídáme, ukáže se, že je to citlivý člověk. Říká, že když někdo vyrůstá v násilí, je potom těžší, možná i nemožný, žít bez něj. Řeknu mu, že tady chci natočit dokument. Nejdřív si asi myslí, že kecám, ale nakonec mi uvěří. Stojíme tam u plotu s ostnatým drátem nejmíň dvacet minut, potom mě doprovodí k bráně, potřese mi rukou a vypadá to, že jde, ale nakonec se na poslední chvíli před vstupem zpátky do basy otočí, vrátí a řekne, ať zavolám jejich tiskové mluvčí, to jako s tím natáčením.

Za zrcadlem

Mám víkend na to přemýšlet, co jí řeknu. Nemůžeme se dohnat, protože kromě tiskové mluvčí je Gabriela Šafářová taky vězeňskou psycholožkou, pokaždé se mi podaří zavolat jí doprostřed sezení. Nakonec se ale spojíme a dohodneme datum, kdy bych měla přijít představit svůj projekt vedení věznice. Čas proteče mezi prstama raz dva. Stojím jakoby v předsíni, v místě, co funguje jako přetlaková komora; prostor mezi realitou vně a uvnitř, kde člověk odevzdává nárok na svobodné spojení s okolním světem. Telefon zamykám ve skříňce, nemám povolení nechat si ho u sebe.

Dostanu návštěvnickou visačku, zapíšou si občanku a pak poslušně čekám na svůj doprovod. Za chvíli mě vyzvedne charismatická žena, je to psycholožka/tisková mluvčí, má rovná záda a v očích život. Vede mě k řediteli; na stole jsou chlebíčky a zákusky, v kanceláři je kromě ředitele ještě jeho zástupce. Jsem nesvá, snažím se nic si nemyslet, ale chtě nechtě se mi vybavují večery psaní dopisů politickým vězňů, nálepky Anarchist Black Cross, moje nová přítelkyně, která seděla v Maroku – bylo jich patnáct žen v cele pro sedm, patnáct neustále švitořících žen. Ředitel naštěstí brzo vypálí otázku a uzemní mě v přítomnosti.
Jsou ze mě nejspíš nejistí stejně jako já z nich, prohlíží si tetování, díry na punčocháčích, okousaný nehty, vidí mi až do žaludku, až ředitel nakonec údiv nad kontrastem mého vzhledu a zaujetím vězeňským systémem vysloví nahlas, ale ne, nechce mě zpochybnit a nejspíš ani kompromitovat, asi ho vážně zajímá, o co mi jde. Nikdo z nás necouvá, proč já; to je jasný, chci svůj film, ale co v tom je pro ně? Nechápu to, potí se mi dlaně. 

Položí přede mě desky s vytisknutýma fotkama, něco jako rodinné album. Na fotkách jsou housle a violy, co tady vyrábí odsouzení. Mluví o lidech ve výkonu trestu jako o odsouzených, skoro nikdy nepoužívají slovo vězeň. Cely pojmenovávají jako ložnice. Tvrdí, že jeden z místních dozorců se předtím živil jako houslista. I pan vedoucí prý hraje. Jsem Alenka v říši divů, na čaji u šíleného kloboučníka. Mám co dělat, abych zachovala profesní dekórum, když zástupce navrhne, abychom si před prohlídkou dali chlebíček. Samozřejmě se zdráhám, ale nakonec si vezmu a ačkoli se narozdíl od Alenky nezačnu nezadržitelně zvětšovat, moje cesta do říše divů pokračuje.

Uvnitř matrjošky

Je to jako matrjoška - vězení je do značné míry svět sám pro sebe a uvnitř toho světa ve světě je tady ještě jeden menší svět; dřevomodelářská dílna, samostatná realita vězeňského života v Odolově. Dílna voní dřevem, jsou tu čtyři klienti, dílenský mistr a pedagog volného času (jak má napsáno na dveřích) pan Zdeněk Hetflejš a ještě jeden muž v uniformě, je to Pavel Staněk, bývalý filharmonik. Mistr i houslista mají svérázné vystupování, očividně jsou přátelé a atmosféra je natolik uvolněná, že skoro zapomenu, že jsem ve vězení. Mluvíme o řemesle a hudbě, pánové mi vysvětlují, jak dílna funguje.

Pan Hetflejš ji založil bezmála třicet let nazpátek, víceméně ve stejné době, kdy se z bývalého černouhelného dolu stalo vězení. Dostali se k těm houslím tak, že sem jednou jeden jehovista donesl kdysi jedny na opravu. Pan Hetflejš nastudoval jak, opravili je, a tím to začalo. Oprava i výroba houslí je složitá, precizní práce, jemná a citlivá. Člověk u ní musí nejen myslet, ale taky vnímat. Mistr mluví o tom, že nic není nemožné, když člověk chce, když neustrne nejen v uvažování, ale i v praktickém uvádění oněch myšlenek do chodu. Staněk připomíná, že to, o co tu ale v první řadě jde, je najít, kudy vede cesta z vězení, ze začarovaných kruhů recidivy. Pan Hetflejš našel výrobu smyčcových nástrojů; není to stoprocentní, ale většina těch, kteří projdou dílnou, se prý do osidel vězeňských systémů nenavrátí.

O práci s odsouzenými přemýšlí ale mistr v první řadě individuálně; každému zadává takovou práci, na kterou stačí, ale ve které může zároveň růst. Je otevřený klientským návrhům, říká, že to jinak nejde, než aby spolu v dílně vedli dialog. Společně hledají nové formy a tvary, stejně jako uplatnění hotových nástrojů. Na návrh odsouzených (slyšeli to v rádiu) provázali místní zaměstnanci vězeňskou dílnu se sbírkou Českého rozhlasu Kdyby tisíc klarinetů, která pomáhá poskytnout hudební nástroje dětem v tíživých životních podmínkách. Předávání nástrojů probíhá většinou za přítomnosti a s drobnou performancí houslisty Pavla Staňka, a když je to možné, tak i za přítomnosti odsouzených.

Ve výkonu trestu

Pan Hetflejš to pojmenovává jako pedagogiku prožitku, metodu alternativního vzdělávání, jehož principy se inspiruje při práci se svými klienty. Kromě práce zabrousíme i k uzavření staré výrobny hudebních nástrojů, odkud místní dílna čerpá poměrnou část materiálu. Není to dobrá doba, říká mistr a popisuje, jak se velká část zbylého rezonančního dřeva prodala kvůli zisku na výrobu nábytku.

Že je pan Hetflejš skutečně dílenským mistrem a nejen volnočasovým pedagogem dokazuje mimo jiné nejen jeho vůle učit se nové věci, ale i schopnost nové poznatky použít v praxi. Vymyslel nový hudební nástroj (nikde jinde na světě se nevyrábí), kterému tu říkají violoid. Je to nástroj zvukem blíž viole, zato velikostí houslím - to aby se uzpůsobil menší ruce a každý tak mohl hrát na to, co mu sedí obtížností a zvukem a ne na to, do čeho mu dorostlo tělo.

Později se setkám ještě s vězeňským kaplanem a mám možnost poměrně osobně a bez pocitu, že nás někdo kontroluje mluvit s několika odsouzenými, nejvíc si toho ale vyměníme s psycholožkou Gabrielou Šafářovou. Ať už mluví o nedostatku prostoru, ve kterém by odsouzení měli možnost řešit to, co potřebují, o omezenosti strohosti a šedi, nebo o tom, jak složitý je kvůli častým předsudkům život po výkonu trestu, otevřenost jejich postojů mě překvapuje.

Dostaneme se nakonec i k problematice genderových identit a nutnosti neustále se učit, jak přistupovat k neznámým situacím spojených s nárůstem odsouzených osob procházejících tranzicí. To je rozhodně téma na samostatný článek, řekněme jenom, že pokud bych byla odsouzená trans žena, doufala bych, že mě do výkonu trestu pošlou právě sem.

Na Ostrově Aldouse Huxleyho

Po skoro dvouhodinové návštěvě odcházím s datem pro natáčení dokumentu. Jdu po panské tichým lesem, nedokážu tu návštěvu pořádně strávit, nevím si s tím rady. Přišla jsem poučená Foucaultem, omámená Jacquesem Mesrinem, se stereotypní představou o obušcích a násilí, o realitě spoutané nejen prostorem, časem a nehybnými pravidly, ale i zkostnatělým uvažováním, abych zjistila, že místní zaměstnanci mají mysl otevřenou víc než mnoho mých kolegů a přátel. A nejen mysl, totiž že svoje kritické uvažování proměňují v pozitivní praxi, totiž že tady probíhá proces, který marně hledám v akademických a intelektuálních kruzích, jež často (a celkem paradoxně) nedokážou vykračovat z mantinelů své vlastní žité skutečnosti ani vlastních institucí, nebo naopak u institucionálně nevzdělaných lidí, pracujících rukama, anebo nepracujících vůbec, u nichž převládá letargie a odevzdanost z nemožnosti podobu (oněch) institucí, na něž jsou odkázáni proměňovat.

Stále dokola přemítám o tom, do jaké míry je podoba vězení s lidskou tváří cestou k tomu nakonec žádné věznice a hlavně vězně nemít a do jaké míry je to pouze přijetí představy (a hele, to ten Foucault), že odchylky v chování mají být potrestány. Snažím se vymyslet jiný, lepší přístup, kritičtější, poctivější, snažím se najít skulinku, nechce se mi věřit, že jsou mně, anarchistce, sympatičtí lidé z vězeňské správy. Vzápětí se stydím za své vlastní předsudky. A i když pochybnosti se vynořují stále znovu, většinou se zase rozplynou ve vzpomínce na vůni dřeva, na mozolaté ruce, na Huxleyho Ostrov, jehož utopická představa se od přemýšlení pana Hetflejše, skromného génia skrytého v podhůří Krkonoš, zas tolik neliší.

říjen 2024