Budoucnost školství  Škola jakožto prostor pro smysly a smysluplnost

Jak by mohlo vypadat vzdělávání za 10 let? Bez kotců a jatek, ale se spoustou pohybu a aktivními smysly, kdyby o tom rozhodovala Magdaléna Šipka z projektu Futuropolis.

České školství stojí před změnou, to je evidentní. Revizí prochází rámcový vzdělávací program, evropský parlament upozorňuje na diskriminaci romských žáků, o mnohém svědčí také nespokojenost mnohých vyučujících, jejich náchylnost ke stresu a depresím. Mezinárodní komise UNESCO pro budoucnost vzdělávání upozorňuje na to, že před nás proměna společnosti staví nové výzvy - naše planeta je v ohrožení a je třeba, aby vzdělání začalo plnit novou úlohu. Nová smlouva o vzdělávání má reagovat na postupující klimatickou katastrofu, má klást důraz na rozvíjení schopnosti studujících budovat demokratická společenství, udělat ve třídách místo pro transformaci a utváření nového světa. Bohužel tento důraz ze strany UNESCO je v rozporu se změnami, které byly nedávno provedeny v rámcovém vzdělávacím plánu. Při těchto změnách byly právě okruhy, které kladou důraz na klima vzdělávání nebo budování solidarity mezi lidmi vyškrtnuty.

Kotce a jatka

Celková proměna se týká jako obsahu tak formy vzdělávání. Vysokoškolský vyučující Radim Šíp ve svých knihách přirovnává sterilní školní prostředí k kotcům a jatkám. Přesně vyměřené místo pro jednotlivé žáky, časové ohraničení hodin měřené hodinami, neustálé sledování pohybu, povinnost „dozoru“ na chodbách. V anketě mezi studenstvem o výhledech na lepší školu se opakovaně objevovalo slovo vězení. Nemožnost odejít ze třídy před zvoněním, nutnost ptát se, jestli mohu jít na toaletu, občasná nemožnost pít nebo jíst, když potřebuji – to vše tento dojem vyvolává. Nejde jen o vnější podmínky, ale často také o hodnoty, na které škola odkazuje. Často je nezpochybnitelná hodnota poslušnosti ve stylu „protože jsem to řekla“.

V roce 2032 si představuji školu, ve které je ještě větší prostor pro pohyb studujících. Podobně jako už nyní na některých školách probíhají některé hodiny venku, na práci ve skupinách je možné využívat i jiné prostory než třídu. Těla nejsou přikovaná k židlím. Smysly jsou výukou aktivované a ne utlumené.

Jak píše moje kolegyně z projektu Futuropolis Eva Koťátková: S aktivací smyslů a zvýšením empatie se pojí čas věnovaný zkoumání lidských vztahů. Na školách se diskutuje o možnostech lidské spolupráce, o mírovém řešení konfliktů. Spolupráce napříč třídou rozvíjí naši imaginaci o jiném způsobu fungování i za zdmi školních budov.

Co si představuji

Představuji si, že v roce 2032 bychom mohli překonat nerovnosti v rámci našeho vzdělávacího systému. Například nedělit děti podle barvy kůže a neprohlubovat jejich sociální vyloučení. V roce 2032 by už žádné dítě nemuselo mít o obědové přestávce hlad. Mohlo by být umožněno si půjčit všechny důležité pomůcky ať už atletické obruče, kola, sešity, učebnice korálkování nebo atlas korálových útesů. Základ školní látky se stíhá probrat v hodinách, studující si nenosí práci domů a nejsou v získávání vědomostí odkázáni na vzdělání a volný čas svých rodičů. Díky menšímu počtu dětí ve třídě není nutné používat výchovné prostředky, které druhé ponižují. Když dochází k vyrušování nebo sporům, nejsou proti opatření jen opresivní, ale plní svůj účel a směřující k pohodě celé skupiny. Dynamika ve třídě je zaměřená na spolupráci a využívání jedinečných schopností a nadání jednotlivců, ne jen na vzájemnou soutěž ve známkovaných jednotlivostech. Vyučující otevřeně komunikují svoje rozhodnutí. Je brán v potaz zájem studujících a jejich současnou situaci. Projekty jsou propojené s tím, co třída momentálně prožívá.

Queer dospívající mohou být oslovováni jménem a rodem, který si sami zvolí bez toho, aby museli volbu dlouze obhajovat nebo podstupovat chirurgický zákrok. Otevřeně se mluví o jiných vztazích, než jsou ty heterosexuální, a rodina se stejnopohlavním párem je vnímaná jako stejně legitimní jako ta tvořená mužem a ženou. Studující, kteří aktuálně trpí duševními obtížemi mohou svoji situaci s někým probrat a uzpůsobit jí svůj studijní program.

Čtení, počty, emoce

Hodnocení je srozumitelné a směřuje k rozvoji studujícího. Je v kontaktu s jeho nově nabytými schopnosti i oblastmi vyžadujícími určitý posun nebo změnu. Je používán co nejpopisnější jazyk, který konkrétně pojmenovává jednotlivé úkony jako – čtení, sčítání, vyjadřování pocitů, naslouchání zpěvu ptáků. Nakonec je každý studující schopen sám sebe ohodnotit a podívat se na svůj výkon z odstupu. Získává tak schopnost řídit své vlastní vzdělávání, volit si oblasti, ve kterých se chce ještě rozvinout. Spoluúčast na vzdělání tak studující především drží u jejich vlastních závazků, předsevzetí, rozvíjí a „imaginuje“.

Školní prostředí a témata, která se v něm probírají nevrhají zúčastnění lidi do schizofrenní situace, ve které musí popírat okolní dění. Škola je propojená s životem, s živými tématy jako je klimatická krize, zdraví nebo transformace společnosti udržitelnější směrem. Je propojená s lokálním životem, na školním pozemku se pěstuje zelenina. Škola se svým fungováním snaží modelovat fungování v demokratické společnosti. Školní parlamenty jsou brané skutečně vážně a jejich nápadům vedení i vyučující naslouchají. Samotní učitelé a učitelky jsou vedeny k vzájemné podpoře, sdílení zkušeností radostí i těžkostí s výukou. Požadavky kurikula jsou uzpůsobené aktuálním možnostem jednotlivých tříd a jednotlivců.

Každý má právo na rozvoj

Zda-li jsou tyto plány uskutečnitelné je zapeklitá otázka. Už v této chvíli se mnoho dětí učí za některých z výše popsaných podmínek v alternativních školách, u osvícených vyučujících nebo třeba v domácím vzdělávání. I školy hlavního proudu se pomalu posouvají. Pokud ale chceme, aby naše civilizace přežila, budeme muset projít transformací, a pokud má být tato transformace demokratická, musíme svoji schopnost spolupráce mnohonásobně posílit. Školství je jednou z oblastí, kde by bylo záhodno začít a porušit tento cyklus potměšilého útlaku a drezůry lámající vzpurného ducha.

Tento potřebný velký pohyb směrem od poslušnosti k tvořivosti, od konzumu ke vztahům, od oddělení k setkávání zatím nacházím ve školství a v celé společnosti jen po kapkách. Vyučující jsou často vlivem různých krizí vystaveni ještě většímu tlaku a nezbývá jim potřebný prostor, aby se spolupodíleli na proměně. Pokud chceme ustanovit novou smlouvu o vzdělávání mezi školou a společností, je třeba nejprve slevit z té stávající. Vložit do celé proměny více důvěry, vidět děti jako lidi a ne budoucí továrny na peníze. Je třeba předpokládat, že každý má právo na rozvoj.
 

srpen 2022