Lokální žurnalistika  Poločas nebo konec příběhu Sudet?

Leoš Kyša je český novinář, který si za svou kariéru vyzkoušel ledacos. Od psaní pro lokální magazín až po práci v největších českých vydavatelstvích. I přesto, že se z rodného Bruntálu nakonec řízením osudu dostal až do Prahy, se rád na venkov vrací. O tom, jaká je práce novináře v regionech a zda vůbec něco jako dobrá regionální žurnalistika může existovat, jsme si povídali nad Leošovou oblíbenou miskou okurkového salátu.

Jak se vlastně stane, že se z kluka z Bruntálu stane pražský novinář?

To je vlastně dost vtipná historka. Studoval jsem tehdy na Slezské univerzitě veřejnou správu a regionální rozvoj. A tam jsem se se spolužákem v roce 2001 přimotal k regionálním novinám Opavský inzert, což byl čtrnáctideník. Byla v něm i dvojstrana zpravodajství, aby tam nebyla jen samá inzerce. Bylo to takové poloprofesionální. Prodalo se toho tenkrát měsíčně tak 1500 kusů, což na regionální plátek bylo dobré. Tehdy se ještě noviny prodávaly.

Zjistili jsme ale, že lidé začali inzerci řešit spíš na internetu a baví je spíš to zpravodajství. Takže jsme to přejmenovali na Opavsko křížem krážem. Odkazovali jsme se tak na starý regionální deník Opavsko. Byly kolem toho soudní spory, proto jsme to nakonec přejmenovali na Opavskq. Toho malého ocásku u „Q“ si nikdo naštěstí moc nevšímal, takže byli všichni spokojení. Byli jsme ranaři, dneska by se řeklo zpravodajský bulvár, ale problém byl, že se to nikdy neetablovalo natolik, aby nás to uživilo. Nějaké honoráře byly, ale nebylo to nic moc. Po dvou letech projekt vydavatel z rodinných důvodů musel ukončit. Ale mě ta novinařina bavila, takže jsem dodělal školu a pokračoval jsem na Vysoké škole báňské. Moc jsem tam ale nechodil, byl jsem tam jen proto, abych nemusel na vojnu.
  Tehdy jsem začal psát externě pro Hospodářské noviny. Pak se mi ozvali z regionálního Práva, že hledají redaktora pro Opavsko a Bruntálsko. Měl jsem nahradit redaktora, který odešel do pražské redakce Práva. V pondělí jsem nastoupil a ve středu se ten redaktor vrátil s tím, že se mu v Praze nelíbí. Protože jim ale bylo hloupé, že se mnou tak vyběhli, řekli mi, abych zavolal vedoucímu do té Prahy, když je tam teď volné místo. Tehdy jsem se strašně opil, šel jsem na univerzitu, napsal do Prahy mail, pak ho zase smazal a šel spát. Ráno mi ale volali z Práva, že jsem v tom mailu pražského vedoucího strašně zaujal a že mě berou. Dodnes nevím, co v tom mailu bylo. Potom mi volal sám vedoucí z Prahy a řekl mi: „Přijeď v pondělí, čau.“ V té redakci jsem pracoval asi tři měsíce, když mě přeřadili do magazínu se slovy: „Tak se ukaž a když ti to nepůjde, tak tě prostě vyhodíme.“ A zůstal jsem tam pět let.

Za celou kariéru jsi prošel spoustu různých redakcí a vydavatelství. Co bys řekl, že se za těch 15 let v českých médiích nejvíc změnilo?

Nejvíc to celé ovlivnila rozhodně krize. Není byznys, a nejsou prachy. To, co dřív v redakci dělali tři lidi, dnes dělá jenom jeden a ten se sedře. Dřív bylo na práci spoustu času, dneska panuje bohužel tlak na nadprodukci. Tím pádem se děje něco jako inflace práce. Není dostatek času na ověřování informací, takže se na veřejnost často dostanou zprávy, ve kterých jsou chyby. Dneska bohužel v novinách nejde 14 dní pracovat na jedné kauze, mluvit s lidmi a dělat poctivé reportáže. Dneska se většinou všechno jen vytelefonuje a postaví na jednom výkřiku. Kvalita zákonitě šla do sraček.

Tradiční média bojují v poslední době s nedostatkem důvěry veřejnosti. Proč myslíš, že tomu tak je?

Za to nemůžou ta média, problém je někde jinde. Posledních 25 let jsme byli v nestandardní situaci, lidi měli vesměs poměrně konstantní názor a měli pocit, že všichni směřují ke společnému cíli. Dneska je to ale spíš jako za první republiky, společnost je rozdělená na spoustu různých proudů. Dnes není problém se na sociálních sítích obklopit jen zprávami s určitými informacemi. Například můžu sledovat jen konspirační weby, které tvrdí, že na nás letadla sypou chemtrails. Televize ale o chemtrails nemluví, takže si můžu začít myslet, že je zmanipulovaná a nechtějí mi o tom říct. Lidi věří těm, co si myslí to stejné jako oni. A ti, co říkají něco jiného, podle nich lžou. Takzvaná alternativní média jsou často nařčena z nepravd, ale nikoho to stejně nezajímá. Není to řešitelný problém, můžeme jako novináři jen dělat poctivou práci a přesvědčovat ty, co chtějí přemýšlet. Ta éra národní shody je mrtvá a už nikdy se nevrátí.

Může podle tebe v Česku fungovat dobrá lokální novinařina? A jak by vlastně měla vypadat?

Může a částečně se to už děje, pokouší se o to například Hlídací pes v Olomouci a Ústí nad Labem. Staví na lidech, kteří odtamtud pochází, ale mají zkušenost z pražské novinařiny. A ti se o to snaží. Problém je v tom, že investigativní novinařina stojí peníze. V regionech ale často nejsou peníze, takže vydavatelé musí hlavně dělat byznys a plnit internet, aby se vůbec uživili. Dále na takovou práci je často jen málo lidí, protože ti, co mají potenciál, většinou z regionů odchází do měst. Pokud by to někdo zasponzoroval nebo vymyslel dobrý obchodní model, tak by to mohlo fungovat. Týdeník Region Opava to teď zvládá, prodají 20.000 výtisků. Chce to ale schopné lidi, kteří zvládnou být nezávislí na lokálních velkopodnikatelích a politicích.

Jak ty sám vnímáš „návraty domů“? Jak se změnil Bruntál za tu dobu, co jsi byl pryč?

Bruntálsko umírá, to je to největší selhání nás jako Čechů. Můj děda byl osidlovací komisař a prováděl odsun Němců, takže naše rodina je s tím spojená osudově. Nebyl ale komunista, ale pravičák. Děda měl na starost hlavně přísun nového obyvatelstva a věřil, že zvládneme ze Sudet udělat dobré místo k žití. Ale šli tam hlavně dobrodruzi, zločinci a idealisti. Pak ale v 1948 přišli komunisti a ti měli se Sudetami jiné plány. Drželo se to na určité úrovni uměle a nebyl tam žádný byznys. Obyvatelé si nevytvořili vztah k místu, neměli pocit, že to je jejich země a musí se o to starat. Děda se tenkrát scházel s bývalým řezníkem a ostatními sudeťáky ve sklepě, byl s nimi taky doktor Bayer, což byl antifašista, a vyčítal dědovi: „Ty kreténe, proč jsi mě taky neodsunul? Mohl jsem mít v Bavorsku kliniku a místo toho tu léčím komunisty!“ Tohle všechno se na dnešní podobě Bruntálska dost projevilo. Dvorce na Moravě, odkud pocházím, měly dřív 15.000 obyvatel, dneska mají 13.000 obyvatel. A vylidňování pokračuje.
Leoš Kyša: „Bruntálsko umírá, to je to největší selhání nás jako Čechů.“ | Foto: © privat

Jaké problémy vnímáš pro Bruntálsko jako nejpalčivější?

Populace zestárla, kdokoliv vzdělaný odtamtud odejde a stěhují se tam hlavně vyhnanci – Romové, sociálně slabí, vznikají tam ghetta. To pochopitelně vede k napětí. Ta obec brutálně upadá. Není řešení a nikoho nezajímá, co se bude dít. Takže dědův sen o krásných Sudetech šel do háje, protože spousta lidí musí odejít do měst, aby se vůbec uživili. To místo se nejen vylidňuje, ono umírá i emocionálně. Ta nálada přechází i na lidi, je to vidět také na volebních výsledcích, které inklinují k různým extremistickým směrům. O staré se nikdo nepostará, obyvatelé často umí sotva číst a psát navzdory povinné školní docházce. Sudety budou umírat. Takže tam asi budou jenom lesy, medvědi a vlci. Bez Němců se o to neumíme postarat.
 

Myslíš, že je situace na Bruntálsku opravdu tak beznadějná, nebo existuje i důvod k optimismu? Stojí Bruntálsko jako místo k životu za to?

Věřím, že lidi jako já se tam jednou vrátí. Ta třetí generace, co tam vyrostla a musela kvůli prachům nebo práci odejít, se snad pokusí s tím něco udělat. Je ale potřeba vytvořit celospolečenské podmínky. Že třeba půjde pracovat přes internet z domova a lidé nebudou muset sedět v Praze v kanclu, ale budou moct pracovat třeba v sudetském mlýně. Jinak budou města vzkvétat, budou moderní a úspěšná a budou tam žít úspěšní lidé, ale pod tlakem a v neustálém stresu. A vedle toho budou umírající vesnice v pohraničí, kde to bude levné, ale nebude tam co dělat. Jestli se to ale opravdu stane, nikdo netuší. Možná jsme v poločase příběhu Sudet, ale možná taky na jeho konci.

červen 2018