Pohraničí  Zanechat stopu

Místo, které má složitou minulost, a neméně komplikovanou současnost. Obec Prameny je jednou z nejzadluženějších v České republice a už řadu let se potýká s výraznými problémy. Pražského studenta architektury Jana Lebla do ní, jak sám s lehkou nadsázkou říká, přivedl osud. Od dětství sem jezdil na chalupu a k místu si tak vytvořil silný osobní vztah.

Jaké historické momenty byly podle tebe vzhledem k současné situaci v Pramenech stěžejní?

Nejpodstatnější je podle mě to, co postihlo celé Sudety – tedy odsun německého obyvatelstva. V Pramenech to bylo celé ještě znásobené tím, že tam vznikl vojenský výcvikový prostor, a skoro 90 procent vesnice tak zaniklo. Dřív to bývalo poměrně prosperující lázeňské městečko, ve kterém žilo kolem 2.500 obyvatel, zatímco dneska jich je tam jen kolem stovky. Po té lepší minulosti před rokem 1945 je možné v Pramenech pořád najít nějaké pozůstatky a dá se říct, že právě ty vybudily moji snahu do něčeho se pustit. Viděl jsem, že tam dřív něco bylo a je potenciál to obnovit a připomenout.

Co jsou ty pozitivní aspekty, které se dají v obci zachytit?

Určitě to, že tam vznikla Chráněná krajinná oblast Slavkovský les, což bylo částečně způsobeno právě vlivem vojenského prostoru a celkového pustnutí. Nebylo tam moc lidí, takže si místo žilo svým vlastním životem. Příroda je tedy tou hlavní pozitivní věcí jak v obci, tak v okolí. A pak historie, která sice není přímo vidět, ale když někdo chce hledat, tak ji nachází.

Když mluvíme o historii, tak jednou z tvých prvních aktivit v Pramenech bylo to, že jsi u vás v domě vybudoval malé muzeum, které se minulosti obce věnovalo.

Byl to takový první pokus a vlastně už ani nevím, proč jsem měl tendenci se do toho pustit. Člověk to asi musí mít v sobě. Zkrátka jsem si řekl, že v jedné místnosti u nás v baráku shromáždím různé předměty, co se našly, a dám tam panely s textem. Zní to sice dost absurdně, každopádně dva roky bylo muzeum otevřené a občas opravdu někdo přišel.

Ty jsi do Pramenů jezdil od dětství. Jak na tebe v té době místo působilo? A kdy jsi začal registrovat, že má určité problémy, ať už finanční nebo i jiné?

Tím, že jsme tam jezdili jen na chalupu, tak jsme nikdy hospodaření obce nijak zvlášť neřešili. On o něm vlastně v 90. letech ani nikdo moc nemluvil, jako velký problém se to začalo otevírat až tak před deseti lety. Velká potíž ale byla v tom, že se s obcí nic nedělo a neinvestovalo se do žádného veřejného prostoru. Všechno pustlo, chátralo, infrastruktura byla rozpadlá. A to byl pro mě možná právě ten impuls začít s tím něco dělat. Pamatuju si, že když jsem poprvé pracoval na něčem mimo náš rodinný majetek, byly všechny obecní pozemky v exekuci. Nikdo se o nic nestaral a člověk si tam v podstatě mohl dělat, co chtěl, což zní podivně. Jinde by lidi řešili, co děláš, jak a proč, ale v Pramenech byli buď lhostejní, nebo byli rádi, že se něco děje.

Už jsme zmiňovali muzeum, které stálo někde na počátku tvých aktivit. Když se ohlédneš, jaké další výsledky je možné v obci vidět?

Když se na to teď dívám, měl jsem asi dost dobrodružnou duši. Pustili jsme se do renovace lázeňského parku, kde vyvěraly dva léčivé prameny – Rudolfův a Giselin. Místo bylo totálně zarostlé, protože se o něj čtyřicet let nikdo nestaral. Pokud jde o kvalitu provedených prací, tak výsledek z mého dnešního pohledu architekta není úplně dobrý, ale to je podružné. Prostor funguje, každý se může k pramenům přijít napít, je tam altán a taky lavičky. Dělali jsme to v roce 2013 a dneska už to místní berou jako součást vesnice, a dokonce se tam našli takoví, kteří se o to místo sami starají. Přitom na začátku byli lidé hodně skeptičtí a říkali nám, že máme radši udělat něco na návsi, že tohle nikoho nebude zajímat. Zpětně ale vidíme, že to mělo smysl.
 

Na renovaci lázeňského parku navázalo také každoroční slavnostní otevírání pramenů.

Akce se koná každý rok koncem května, a to už posledních pět nebo šest let. Stala se z toho docela tradiční událost, kdy se lidi sejdou, zahraje kapela a kněz nebo jiný církevní hodnostář prameny posvětí. Celkově je obnova pramenů podle mého projekt, který je nejvíc vidět, dokázal něco změnit a byl poměrně velkolepý.

Vznikl kromě obnovy pramenů nějaký jiný projekt, který možná nebyl tak velkolepý, ale měl svůj význam?

Byla to akce úplně jiná a možná ještě velkolepější, a to týdenní festival Oživme Prameny v roce 2016. Se spolužačkou z architektury jsme se domluvili, že bychom mohli uspořádat architektonický workshop, který jsem dělal už rok předtím v městečku Krásno nedaleko Pramenů. V té době nás štvalo, že jsme jako architekti osamocení a nespolupracujeme s dalšími profesemi. Pozvali jsme proto studenty různých oborů, např. antropology, sociology, umělce, a pak i odborníky, kteří byli v pozici vedoucích. Bydleli jsme v bývalé radnici a přes den pracovali venku na návsi, čímž jsme oživili prostor, který je jinak úplně prázdný. Zároveň jsme to doprovázeli koncerty, autorským čtením a dalším programem.

Účastníci na to dodnes moc rádi vzpomínají, utvořila se přátelství mezi obory, takže v tomhle směru to přesah mělo skvělý. V Pramenech díky této akci právě vzniká křížová cesta.

Hodně mi v tom, co zmiňuješ, rezonuje odhodlání věci měnit, často bez ohledu na náročnost. Aby se v městech nebo vesnicích dokázalo něco změnit, je podle tebe potřeba koncepční práce větší skupiny lidí nebo stačí nadšený jednotlivec?

Záleží podle mě, jak je to sídlo veliké, protože když je tam třeba sto lidí, tak i jeden člověk toho hodně dokáže. A právě tohle mě motivovalo – že i malý krok vyvolá velkou změnu a to, co zvládne jednotlivec, může vesnici utvářet. Samozřejmě by bylo dobré pracovat koncepčně a mít jasnou vizi, aby to vedlo výraznějšímu výsledku než k útržkovitým akcím a mělo to pozitivní dopad. Vždycky je ale potřeba tahoun, který druhé lidi nadchne, a pak to může dopadnout dobře.

Přijde ti organizování workshopů a festivalů v daném místě jako vhodná cesta, která by se v rámci rozvoje dala aplikovat i na více obcí a měst?

Odvíjí se to od toho, co je cílem. Pro místní je samozřejmě trochu podivné, když jim tam na týden přijede banda Pražáků a ukazuje lidem, kteří v obci žijí celý život, jak se to má dělat. Hodně mě ale třeba překvapilo, že když v rámci našeho festivalu chodili studenti antropologie a sociologie dělat výzkum mezi občany a ptát se jich, tak k nim většina místních byla naprosto otevřená a přátelská. Takové akce asi nemají šanci přímo něco změnit, ale rozhodně je to fajn oživení prostoru a zábava, tak proč to neudělat.

Projekty, kterým ses věnoval a věnuješ, se v zásadě snaží o určitou kultivaci veřejného prostoru. Proč je právě tahle oblast pro tebe důležitá?

Mě na tom baví hlavně to, že jde o projekty a aktivity užitečné pro velkou skupinu lidí, kterou to nějak ovlivní. Něco pocítí, uvidí nebo budou moct nově využívat. Vždycky mě taky těšilo vytvářet něco fyzického, což se nám minimálně v Pramenech dařilo. Je skvělý, když si pak srovnáš, jak to vypadalo předtím a jak teď. Potěší tě, že máš za sebou nějakou stopu, což nějakým způsobem ve svém životě potřebuju – zanechávat viditelné stopy.
   

červen 2018