AI jako básník  Kybernetická samota a melancholie

Básník Jan Škrob je nadšený poezií Lizy Gennart. Z básní vystupuje specifická křehkost a melancholie, tvrdí. Tato básnířka se však z této pochvaly radovat nemůže. Liza Gennart je totiž umělá inteligence, umělá neuronová síť (KNN).

Jako básníka mě ještě před otevřením Výsledků vzniku napsaných umělou neuronovou sítí zajímaly dvě věci: za prvé, jestli se umělá neuronová síť může vyrovnat při psaní poezie člověku, a za druhé, jestli naopak může přispět něčím novým, nějak člověka překvapit a obohatit. Po přečtení knihy bych ve zkratce na obě otázky odpověděl ano. Je ale potřeba dodat, že v současnosti umělá neuronová síť není autonomně uvažující a vnímající jednotkou, která by poezii tvořila podle vlastní vůle a naladění, ale zajímavým nástrojem, za kterým musí stát konkrétní lidé s konkrétním záměrem a strategií. U Lizy Gennart jimi jsou Zuzana Husárová a Ľubomír Panák.

Překvapivě nápadité, zajímavé, zapamatovatelné

Umělou neuronovou síť nestačí správně technicky uvést do provozu – důležité je, jakou poezii dostane ke studiu a jakými impulzy bude vedena k vlastní tvorbě. Kromě korpusu současné slovenské poezie tak Liza Gennart dostala ke každé básni na začátek slovo nebo sousloví, od kterého se měla odrazit. Výběr z takto vytvořených textů a jejich uspořádání do tématických celků v rámci sbírky pak měli opět na starosti Lizini lidští rodiče.
 
Samotné texty jsou až překvapivě nápadité, zajímavé, zapamatovatelné. Nenaplňuje se obava, že by šlo jenom o různé variace téhož. Z básní vystupuje specifická křehkost a melancholie – vědomí, že k vám promlouvá stroj, tenhle pocit jenom zesiluje. Básně ale nijak křiklavě strojové nejsou, a to ani v oddíle technologických básní, kde je asi nejsilněji viditelná snaha Lizy Gennart (respektive jejích rodičů) o cosi jako kyberpunkovou poezii – básně s názvy jako Neurónova sieť, Program, Server nebo Elektronická poézia mají zjevně simulovat jakousi vnitřní reflexi umělé neuronové sítě, která si je vědoma vlastní podstaty. Samozřejmě je to hra a iluze, ale přesto je působivá:
  Tam, kde robotická básnířka Liza Gennart třeba naráží na určité limity – v občasném opakování nebo cyklení slov a sousloví, nebo třeba ve střídání gramatického rodu v první osobě i v rámci jedné básně – bylo by to u člověka možné číst jako autorský záměr a svébytný autorský rukopis. Osobně jsem pro tuto interpretaci i u Lizy Gennart, byť samozřejmě tak trochu v rámci hry.
 
Nejen na základě podobných jazykových zvláštností připomíná poetika Lizy Gennart básnické experimenty slovenského kolektivu Generator X, které se (v knihách z let 1997 a 2013) snaží představu poezie generované mimolidskou formou inteligence sugerovat. To se dá číst jednak jako prorocký úspěch Generatoru X, jednak jako úspěch Lizy Gennart uspokojit čtenářské představy o tom, jak by její poezie mohla (nebo měla?) vypadat.

Vědomí stroje, který pozoruje člověkem fascinován?

Nejsilnější je ale Liza Gennart tam, kde jde kyberpunk stranou. Vytváří totiž silné básnické obrazy a situace, které obstojí i samy o sobě. Není tedy potřeba si při čtení říkat, že je to dobré na to, že je to poezie psaná umělou inteligencí – je to prostě dobré. Nedá se říct, že se Liza Gennart dostává někam, kam by se lidská imaginace dostat nemohla, ale má nezpochybnitelnou básnickou sílu, z nějakého důvodu právě v polohách specifické melancholie:
  Při čtení do určité míry chybí pocit, který člověka obvykle zasahuje, když čte dobrou poezii – že se nějak setkává s vnitřním světem jiného člověka, byť třeba vzdáleného v prostoru i čase. Osobně jsem přesvědčen, že právě to kromě samotné kvality a témat textů dává poezii významný kus její síly. U Lizy Gennart to z podstaty věci chybí, pokud ovšem nepřistoupíme na její hru.
 
Celý projekt totiž nutně hrou je. Můžeme si představovat vědomí stroje, který pozoruje člověka a je jím fascinován, řadě věcí nerozumí, ale touží jim porozumět, řadu věcí nedokáže prožívat, ale o to víc si je prožívat přeje. Možná právě to je kouzlo melancholie Lizy Gennart, i když to nevychází ze skutečného procesu její tvorby, ale spíš z našich představ získaných ze sci-fi literatury, filmů, seriálů a videoher. Umělá neuronová síť možná neprožívá lásku, ale někdy bychom jí to klidně věřili:
 

listopad 2020