Křesťanští youtubeři  V sítích víry

„Kdybychom si stoupli v obleku a kravatě před kameru a začali důstojně vysvětlovat Genesis, asi by to moc nefungovalo. Navíc, co by mohlo zvlášť švejkovské Čechy zaujmout víc než to, že si ze sebe umíme udělat srandu,“ říkají dva mladí evangeličtí faráři Jakub Malý a Karel Müller. Ti jako Pastoral Brothers natáčejí videa o křesťanských tématech, kterým nechybí nadsázka, humor, ale zároveň i potřebná hloubka.

Čím se Pastoral Brothers odlišují od toho, co doposud na internetu v rámci osvěty týkající se víry a náboženství existovalo?

Jakub: Hlavní rozdíl vidím v tom, že se snažíme sdělit svoji víru, ale zároveň reflektujeme i chyby, které jako lidi v rámci své víry děláme. Je to něco podobného jako třeba ukazují Simpsonovi prostřednictvím Flanderse. Zároveň se v našich videích snažíme poukázat i na nějaké biblické texty, které nejsou až tak populární.

Karel: My Bibli známe a víme, co v ní je za hrozné věci. Proto nic nelakujeme na růžovo a snažíme se to ukázat v nějaké pravdě. Ani sami sebe nechceme vykreslovat v ideálním světle. Dokážeme si ze sebe udělat legraci, ale je to v podstatě sranda zevnitř, nejde o nic škodolibého zvenku.

Jak těžké je pro vás najít hranici mezi legrací, nadsázkou a tím, co by mohli někteří lidé vnímat jako zesměšnění nebo znevažování?

Jakub: My zesměšňujeme to, jak lidi dokážou absurdně věřit v Boha a svou víru různými způsoby projevovat. Ale že bychom znevažovali Boha tak, jako třeba Charlie Hebdo, kteří udělali karikaturu sexu Svaté trojice, to je taková legrace, kdy si člověk říká, proč?

Karel: To je právě zesměšnění zvenku, kdy jim na tom vlastně nezáleží. Nám na obsazích víry záleží. Víru sami žijeme a je pro nás důležitá, ale zároveň nám nevadí si z ní udělat legraci. Každopádně ale nechceme prostřednictvím našeho humoru nikomu uškodit.
 

Oba patříte do generace, kterou éra youtuberů minula. Proč jste si ze všech platforem nakonec zvolili právě Youtube?

Jakub: My jsme vlastně hrozná generace. Generace, která youtubery nesledovala, a zároveň jsme moc staří na to jimi být.

Karel: Pamatuju si, že když jsem měl na starosti přípravu náctiletých, občas jsem jim pouštěl videa z Youtube. Zároveň jsem si ale říkal, proč jim pouštím Kovyho, když probíráme „Nevydáš křivého svědectví nebo „Nebudeš lhát“. Napadlo mě, že by bylo dobré, aby o tomhle existovalo video, které bude křesťansky zpracované. Tam je možná začátek našeho projektu – chuť udělat pro puberťáky to, co je baví. Jak se říká, rybu totiž ulovíš na to, co chutná rybě, a ne na to, co rybáři.

Vaše práce na videích s sebou nese psaní scénáře, natáčení, vystupování před kamerou, střihání videí… Jsou to všechno dovednosti, které jste se postupně učili až za pochodu?

Jakub: Je to tak. Na fakultě jsme řešili jenom teologické otázky, ale jejich praktickou aplikaci vůbec. Jenže pak jsme absolvovali roční praxi, tzv. vikariát, a tam jsme najednou narazili. Teorii, kterou jsme se naučili ve škole, jsme teď chtěli tím naším teologickým jazykem předat a viděli jsme jenom skelné pohledy a lidi, kteří absolutně nevěděli, o čem mluvíme. Museli jsme se tedy vlastně teprve naučit s nimi komunikovat. No a tvorba videí, to byla úplná novinka. Přijít na to, jak naše názory a to, co chceme sdělit, dostat do pěti nebo deseti minut.

Karel: Ono je mnohdy jednoduší napsat dlouhý teologický text. Ve videích ale řešíme každou větu, jestli není náhodou navíc. V současnosti taky experimentujeme s minutovým kázáním, při kterém je potřeba jít totálně na dřeň.
 

Rozumím tedy správně, že po dobu studia fungujete v jakési vlastní bublině a potřeba naučit se srozumitelně sdělovat lidem obsahy přichází až při střetu s praxí?

Karel: Řekl bych, že ta bublina je prostupná tak, jak studenti sami chtějí. Obecně jsou ale na teologii všichni hodně chytří, používají speciální jazyk a slovní obraty a já jsem se popravdě i docela bál dávat do svých textů během studia něco ze sebe. Učili nás tam objektivní vědu a objektivní porozumění textu, za což jsem samozřejmě rád. Pak ale přijde člověk do farářské reality a zjistí, že je tam sám za sebe, a ne za objektivní vědu.

Jakub: U nás je navíc to specifikum, že my jsme s Karlem oba mimocírkevní. Myslím, že děti, které jsou z farářské rodiny nebo církve, mají katechetickou průpravu už od dětství a můžou mít představu, jak to dělat a jak s nimi faráři mluvili.

Karel: Kdežto my to naše rodinné církevní stříbro necháme za vitrínou a jdeme se ven podívat, jak to ve světě vypadá. Jsme za to stříbro rádi, vážíme si ho, ale musíme být taky mezi lidmi tady a teď, jinak nám doba uteče. Někdo se nás jednou ptal, jestli si myslíme, že Youtube je budoucnost církve. My si myslíme, že je to přítomnost.

Když se podíváte zpátky, které z témat pro vás bylo při zpracování zatím vůbec nejnáročnější?

Jakub: Asi přikázání „Nezabiješ“, tam jsme si i řekli, že ho musíme rozkouskovat na více videí. Konkrétně pak bylo nejnáročnější téma sebevraždy a taky potratu.

Karel: Bál jsem se hlavně, co nám lidi napíšou, až videa zveřejníme. Snažili jsme se celkově ukázat, že to jsou kontextuální problémy, které nemůžeme vyřešit jednoznačnou poučkou, a zároveň vnést do tématu citlivost. Spousta křesťanů nám navíc může vyčítat, že se nedržíme striktně biblických pravd a textů a že koketujeme s psychologií, sociologií a dalšími obory. Trochu se bojím, že jsme jako církve ztratily ve společnosti pozici právě kvůli tomu, že si hrajeme na drsňáka, který jasně ví, jak to je, a zároveň se nedívá na kontext jednotlivých lidí.
 

Uvažujete jako Pastoral Brothers i o dalších možnostech, kam se v rámci tvorby posunout?

Jakub: Karel je vizionář a já jsem taková brzda, která ho občas musí zpomalit. Přemýšleli jsme ale nad podcasty a možná o nějaké katechetické pomůcce k našim videím, která by dala návod, jak je zpracovat do biblické hodiny pro děti nebo puberťáky. Jinak si ale myslím, že bychom od formátu, který děláme, neměli uhnout, protože je to právě to, co lidi nejvíc zajímá.

Karel: Máme teď nový formát minutových kázání, o kterých už jsme trochu mluvili, a kvůli koronavirové krizi děláme taky živé streamy bohoslužeb. Já jsem ještě zkusil rozjet živý stream Karel ve zdi, což je někde na pomezí videorozhovoru a bohoslužby.

Zmiňujete online bohoslužby, které pořádáte v reakci na situaci kolem epidemie koronaviru. Vlivem přijatých opatření se mnoha lidem výrazně změnil život. Jak to ovlivnilo vás a vaši práci?

Jakub: Zpočátku karantény jsme měli víc práce než bez ní. Hlavně proto, že jsme se v rámci online přenosů museli naučit spoustu nových věcí. Přecházíme pomalu i na virtuální setkávání s lidmi přes různé platformy a někteří kolegové navíc ještě dělají to, že seniorům, kteří na internetu nejsou, telefonují.

Karel: Myslím si, že se k tomu může člověk celkově postavit dvěma způsoby. Že je omezený, nic nemůže, a tak to tedy i přijme. Nebo se rozhlédne a řekne si „Co můžu dělat a co se musím naučit, abych mohl pokračovat v práci?“ My se k tomu snažíme stavět tak, že chceme do virtuálního světa přinést co nejvíce a nechceme se nechat omezit tím, že nejsme fyzicky spolu.

V rámci svého mimořádného požehnání Urbi et Orbi mluvil papež František o tom, že současná epidemie může poukázat na to podstatné, co jsme dříve zanedbávali a čeho jsme si nevážili. Jak vy sami nastalou situaci vnímáte? Myslíte si, že z ní pro nás může vzejít nějaké poučení?

Karel: Samozřejmě bych byl radši, kdyby ta nemoc nebyla a lidi neumírali. Když se na ni ale podívám ze širšího pohledu, tak je to příležitost, jak přehodnotit, jak člověk žije, co od něj společnost očekává a co on se svým životem chce dál dělat. Já teď sám procházím vlastním hodnocením, jestli všechny aktivity, které mi momentálně odpadly, chci po návratu do normálu zachovat.

Jakub: Občas slýchám názory, že je tahle krize boží trest za naši domýšlivost, za hříšný Západ a podobně. Nemoc se zkrátka šíří a teď jde o to, jestli společnost, ale i já jako jednotlivec s tím něco udělám. Říká se, že spousta vztahů na to zařve, protože lidé musejí být spolu 24 hodin denně, ale jiné to naopak semkne. Kolik lidí teď začalo péct, učí se vařit, šít nebo spolu komunikovat a je to skvělý. Rozhodně bych to ale nebral jako boží trest. Je to jako, když se ptají Ježíše na slepého kluka, proč je slepý a chtějí vědět, jestli je to kvůli hříchu jeho rodičů, nebo z jakého důvodu. A on jim říká, na to se vykašlete, jestli chcete znát důvod, proč je slepý, tak právě kvůli vašemu milosrdenství. Že vy se teď máte chovat dobře a pomoct mu, když to bude potřebovat.
 

duben 2020