Spoluzakladatel studentských stávek za klima v Česku a student gymnázia Petr Doubravský během koronakrize propadl úzkosti ohledně budoucnosti a díky tomu si uvědomil, jak důležité je spolu s ostatními přemýšlet o lepším světě.
V současném světě sužovaném pandemií, nehledě na klimatickou krizi a snahy o rozvrat demokracie, se zdá být těžké mít vize a ideály a představovat si lepší svět. Pozitivní se nezdá vůbec nic a mnohé, včetně mě, to občas vrhá do náruče úzkosti. Budoucnost, jako by neexistovala. Natož pak budoucnost pozitivní.I já sám jsem propadl pocitu bezmoci. Zdálo se mi, že kolem nás dochází k naplnění dystopických představ – třeba úplný rozvrat demokracie v Maďarsku, rezignování na politiku ochrany klimatu nebo přepočítávání lidských životů na peníze. Současná situace mě ale dovedla k přehodnocení toho, proč jsou pozitivní vize důležité. Ideály jsou totiž pro můj život nezbytné. Život bez vizí (které jsem na chvíli ztratil) je prostě jako úzkostlivé hledění do šedivé propasti.
Cena všeho živého
„Když si uvědomíme cenu všeho živého, budeme méně lpět na minulosti a můžeme se tak více soustředit na záchranu budoucnosti.“ Tak zní deníkový záznam známé ochránkyně goril horských Dian Fossey, který si zapsala těsně před svou smrtí. V České republice řešíme minulost téměř pořád. S traumaty z minulosti se musíme vyrovnávat přece jenom pro to, abychom v budoucnosti neopakovali stejné chyby. My ale přes řešení minulosti na budoucnost velmi často zapomínáme. Lidé se možná často bojí pozitivních vizí proto, co přinesly některé vlády, které za „lepší zítřky“ schovávaly své zrůdné kroky, případně považovaly svou nadvládu a jimi prováděné kroky za jakési naplnění těchto utopických vizí, ke kterým měla realita často daleko. Abychom slyšeli podobné výroky, nemusíme se vracet padesát let nazpět.I dnes slýcháme, že žijeme v nejlepším světě, že lepší svět neexistuje. I vládní činitelé české současnosti se prohlašují za spasitele, jako by přinášeli ráj na zem. Jako by lidé po celém světě netrpěli, nehladověli a neumírali. Jako by příroda a krajina nebyly stále více devastované. Máme až cynickou tendenci prohlašovat věci za nejlepší nebo nejhorší – věci vždy mohou být horší stejně jako lepší. A tím nemyslím zaslepený tlak na zvyšování výkonnosti ekonomik, plnění plánů výroby a zvyšování produkce, jako spíš vývoj k lepšímu.
Lepší svět existuje
Co je nejlepší svět? To nevíme. Každopádně lepší svět nevymyslí člověk sám – když se o to v historii někteří jednotlivci pokoušeli, nedopadlo to nikdy dobře. Pokud lepší svět chceme, musíme si ho představovat, takové představy spolu sdílet, navzájem se inspirovat a nezapomínat na neustálou (sebe)reflexi. Jak si představuji svět já? Představuji si svět, ve kterém si lidé představují svět.Tváří v tvář všem krizím – pandemické, klimatické i demokratické, potřebujeme společně vytvářet představu o budoucnosti a o světě. Potřebujeme posunout hranice naší imaginace a učinit ji radikálnější. Lepší svět si lze nejen představit, ale jak praví antiglobalizačním hnutím často skloňované heslo, lepší svět je i možný. Jistě, naše představy nikdy nebudou plně realizovány – do světa neustále přicházejí nové podněty, rodí se noví lidé i nové neřesti. Diskuse o lepším světě nám však dává jistou pozitivní perspektivu, díky které můžeme takové novoty přijmout.
Hranice možné a nemožného se mění v našich hlavách. Sám jsem se ideálům dlouho bránil. Pak jsem si uvědomil, že ze mě dělají lepšího člověka. Ideály lepšího světa nejsou šílené ani špatné, pokud si dokážeme navzájem naslouchat. Pokud je dokážeme formulovat a pokud dokážeme náš svět utvářet společně. Svět se na různé lidi a různé myšlenky nedělí, svět se z nich skládá.
Naivní představy realitou
Před dvěma lety bych nevěřil tomu, že statisíce lidí po celém světě budou pochodovat ulicemi za spravedlivé řešení klimatické krize. Představa, že se k nim přidá i několik tisíc lidí v České republice, se mi zdála více než naivní. Jako naivní se mi toho jevilo i mnohem více – že bude existovat návrh evropského zákona s širokou politickou oporou, který si vezme za cíl uhlíkovou neutralitu v roce 2050. Nebo že se diskuse, zda končit či nekončit se spalováním uhlí, promění v diskuse o termínu konce.Ano, tohle všechno mnozí aktivisté kdysi považovali za naivní představy. Jak se ale naivní představy staly realitou? Naivní představy můžeme ponechat v našich hlavách a smířit se s jejich nerealizovatelností, nebo můžeme naivitu proměnit v odhodlání. To první by v případě klimatického hnutí znamenalo jistou prohru a rezignaci. Mnohým z nás tak nezbylo než zvednout se z gauče a odhodlaně bojovat za to, aby se naivní představy staly skutečnými. Mít ideály znamená převzít zodpovědnost za stav světa.
Představy nepřestanou být představami, pokud je neproměníme v činy. Nepřestanou být naivní, dokud budeme sedět a čekat, až je za nás vybojuje někdo jiný. Nebudou jinde než v našich hlavách, dokud si budeme myslet, že je tu někdo lepší, chytřejší a hezčí, kdo to udělá za nás.Je až úzkostlivé přemýšlet o tom, jak bojovat za lepší svět v době, kdy všichni nuceně sedíme doma. Věřím ale, že i tento čas lze využít produktivně. Žádná energie se neztratí. Ať už budete číst o různých problémech, psát o nich, volat si s přáteli, nebo si jen představovat a utvářet vlastní vidinu lepšího světa, má to svůj smysl.Společnost taky žila na internetu mnohem dříve, než přišla současná karanténa – sociální sítě a online média se staly jakýmsi veřejným prostorem. I v tom lze působit a i zde se lze dovolávat spravedlivějšího světa. Přidejte se k nějaké vám blízké organizaci – mnohé jsou novým členům a členkám otevřeny a fungují i přes internet.
Křísit mrtvého
Bystrá občanská společnost teď bude potřeba víc než kdy dřív. Napříč Evropou sledujeme pokusy o rozvrat demokracie a někteří politici nyní vyzývají k odstupování od politiky ochrany klimatu, třeba od návrhu Zelené dohody pro Evropu, který je plánem a nadějí na bezemisní svět. Obojí, demokracie i dosažené úspěchy v politice ochrany klimatu, jsou moc cenné na to, abychom o ně přišli. Přeci jen nejsou něčím, co bychom dostali zadarmo, je za nimi úsilí a odvážný boj mnoha lidí.Nadcházející ekonomická krize nás také staví na pomyslný rozcestník řešení. Můžeme se snažit vzkřísit starou ekonomiku založenou na spalování fosilních paliv a ničení naší budoucnosti, ale bylo by to asi jako křísit mrtvého jen proto, aby si smrtí prošel znovu. Krize nám však poskytuje i příležitost. Mají-li současné vlády vynakládat veřejné prostředky na podporu ekonomiky, mohou a musí být tyto prostředky využívány ve veřejném zájmu – v zájmu udržitelného a sociálního světa.
Jako rozumná se jeví samozřejmě ta druhá cesta. Uvědomme si ale, že jsou zde tací, kteří nechtějí slyšet umíráček zvonící jejich starému způsobu získávání peněz a moci na základě drancování lidí a přírody. Organizovaná síla peněz v podobě fosilní lobby v těchto dnech možná není tolik znatelná, stále však má prostředky a moc k prosazování svých cílů a zajištění své pohodlné budoucnosti. Je proto potřeba vynakládat sílu k organizaci lidí a mobilizaci občanské společnosti. Naše budoucnost a ideály lepšího světa svou cenu neztrácejí. Jak říkal už Martin Luther King: „Čas je sám o sobě neutrální a lze ho využít konstruktivně i destruktivně.“ Každá minuta našich životů rozhoduje – a v současnosti jde skutečně o mnoho.
květen 2020