Umělecká svoboda pod politickým tlakem  Tak rychle umění nezanikne

Svoboda umění a kultury v Německu už není tak samozřejmá, jak jsme si mysleli. Autorka JÁDU Norma Schneider prosí umělce, aby ani tváří v tvář vzestupu extrémní pravice neschovávali hlavu do písku – a inspirovali se těmi, kdo v našem evropském sousedství zažili represe.

Krása umění spočívá v tom, že se nenechá porazit. Je jedno, jak moc jsou okolnosti nepříznivé, jak velké hrozí nebezpečí cenzury a represe v autoritářských režimech – všude existují umělci, kteří dál tvoří, odolávají cenzuře, zákazům a zastrašování, vytvářejí protinarativy a svobodný prostor, přestože situace se zdá beznadějná a nebezpečná: filmy kritické vůči režimu v Íránu, punkové koncerty a politické divadlo, které pořádají v Uzbekistánu navzdory autoritativnímu režimu, drag shows a queer umění v Gruzii, kde právě vláda zakázala šíření queer obsahů, nebo knihy vznikající v Rusku, které jsou otevřeně proti ruské válce v Ukrajině a vznikají v naději, že je ruské úřady nezabaví – umění, které v těchto podmínkách vzniká a musí si svůj prostor vybojovat proti odporu, vyžaduje odvahu a znamená pro zúčastněné velké riziko. V Německu se takové okolnosti vzniku umění pro umění zdají být vzdálené; vždyť kultura v této zemi dostává ročně více než deset miliard eur, svobodu umění chrání ústava a kontroverzní obsah se v nejhorším případě vyvolává trochou rozruchu v médiích namísto cenzury a trestů. Zvykli jsme si myslet, že represe, útoky a cenzura, které jsou v mnoha zemích součástí každodenního života umělců*kyň, jsou u nás minulostí. Není to však tak samozřejmé, jak se v posledních letech stále zřetelněji ukazuje s ohledem posilování pravice po celé Evropě. Se změnou politické situace se mění i prostor pro umění, míra jeho svobody.

Když bylo na konci roku 2022 v Rusku zcela zakázáno šíření queer obsahu, bylo snadné to odmítnout jako další z mnoha absurdních chování státu teroru, jako něco, co se děje daleko od nás. I na útoky na drag shows pro děti v USA a zákazy knih pro mládež, které konzervativci považují za příliš queer nebo příliš frivolní, má člověk tendenci reagovat stejně bezmocným, ustaraným kroucením hlavou jako na zvolení Donalda Trumpa: děsivé, strašné, ale naštěstí na druhé straně Atlantiku.

Útoky na kulturu se stále více přibližují

Ale nemusíme se dívat tak daleko: Podobné útoky na svobodu umění a kultury lze pozorovat i v EU, a to nejen od včerejška. V Maďarsku je od roku 2021 nezákonné zpřístupňovat queer obsah osobám mladším 18 let, zatímco Slovensko v současnosti zažívá bezprecedentní útok na kulturu: ministryně kultury Martina Šimkovičová se domnívá, že LGBTQ lidé „mohou za vymírání bílé rasy“, a v tomto duchu realizuje svou nacionalistickou kulturní politiku. Došlo k výměně vedení kulturních institucí a bylo pozastaveno financování některých institucí, jejichž programy neodpovídají představám populistické vlády.

Takový scénář je v Německu také na hony vzdálený, říkáte si možná, přitom AfD je stranou, která se netají tím, že aktivně zasahuje do financování kultury a nechce podporovat „ideologické otázky, jako je ‚gender‘, ‚ochrana klimatu‘ nebo ‚rozmanitost‘“ (jak je uvedeno ve volebním programu strany do Zemského sněmu v souvislosti s financováním filmů). Politik AfD Hans-Thomas Tillschneider věnující se rezortu kultury požaduje, aby přidělování finančních prostředků bylo vázáno na „sebevědomé přihlášení se k německé identitě“. Raději ale nemyslet na to, jaké by to bylo, kdyby AfD v blízké budoucnosti skutečně zasedla ve vládě. V některých regionech je přitom tato strana již tak silná, že má vliv na rozhodování o komunální politiku a tedy i rezort kultury. A i bez většiny v parlamentu je nebezpečí zprava velmi reálné: pravicoví extremisté ve shitstormech podněcují proti událostem, vytvářejí tlak a zastrašují. Často se zaměřují na queer problematiku nebo projekty s uprchlickou tématikou. Divadelní kritik Peter Laudenbach ve své knize Volkstheater. Der rechte Angriff auf die Kunstfreiheit píše o různých pravicových útocích na kulturní instituce a tvůrcovstvo v posledních letech. Kromě toho kultura v době krize nebývá pro politiky prioritou. Oblíbený postoj k masivnímu snižování finančních prostředků na kulturu ve spolkových a zemských rozpočtech shrnul Tobias Rapp v časopise Der Spiegel: „Kultura může rozdmýchávat ohnivé společenské debaty, ale hasiči stále hasí požáry.“ I když však lze se škrty vzhledem k ekonomické situaci sympatizovat, problém spočívá také v přerozdělování finančních prostředků: nezávislá kulturní scéna bude v budoucnu podporována méně, více peněz se plánuje například pro Nadaci Pruské kulturní dědictví (Stiftung Preußischer Kulturbesitz), která spravuje rozsáhlé sbírky muzeí, knihoven a archivů v Německu, především v Berlíně. Namísto podpory nových hlasů a marginalizovaných perspektiv se již nyní klade důraz na tradici a uchování stávající kultury.

Přesto právě kultura mimo velká muzea, divadla a koncertní síně hraje důležitou roli pro marginalizované skupiny. Malé kulturní projekty, nekomerční prostory, v nichž lze realizovat výstavy, představení a koncerty, nabízejí queer lidem nebo obětem rasismu bezpečný prostor a možnosti vyjádření, které na velkých scénách nemají. Pokud na to nelze čerpat dotace a zvyšuje se závislost na vstupném nebo donátorství od soukromých subjektů, roste riziko, že některé projekty prostě přestanou vznikat a existovat a některé perspektivy se stanou méně viditelnými.

Učit se od těch, kteří se brání represi

Pokud se však můžeme něco naučit od umělců*kyň v zemích, kde politické umění není podporováno, ale trestáno, pak je to nevzdávat se a bránit svobodu a podporu, kterou máme. Ano, i umělci*kyně v Německu musí být připraveni na další protivenství. Ale stále je toho zatraceně hodně možné a není důvod ztrácet naději. Máme ve svých rukou, abychom zabránili tomu, že se situace v Německu zhorší tak, jak se už zhoršila v mnoha jiných zemích. Můžeme a musíme se bránit proti vzestupu krajní pravice, nesmíme se smířit s tím, když jsou umělci*kyně napadáni, musíme se spojit a chránit je. A i kdyby se situace zhoršila a AfD získala větší moc – a jak rychle se něco takového může stát, vidíme na příkladu Rakouska – nesmíme se přesto vzdát. Musíme být připraveni. Čím nesvobodnější jsou politické poměry, tím důležitější je pokračovat, tím důležitější se stává nezávislé umění: možná nemá velký vliv na veřejnost, ale může skýtat ochranu a společenství těm, kteří se kvůli svému názoru nebo identitě staví proti většinové společnosti, jsou diskriminováni nebo pronásledováni. A vždy je tu malá šance, že nějaká myšlenka lidi zasáhne a přiměje je k zamyšlení nebo dokonce k přehodnocení.

Měli bychom navazovat kontakty a být v kontaktu s těmi, kteří již mají zkušenosti s uměleckou tvorbou v těch nejnepříznivějších podmínkách. Vědí, jak se chránit před útoky a věnovat se svému navzdory dominujícím pravicovým narativům, jaké strategie lze použít ke zviditelnění, aniž by se vystavili přílišnému nebezpečí. I v Německu jsou k tomu příležitosti – proč nenavštívit výstavu běloruských exilových umělců a neposlechnout si jejich vyprávění o tom, co zažili a jak se daří jejich přátelům, kteří zůstali ve své vlasti? Proč nepozvat queer performery*ky z Gruzie? Nebo se zeptat kolegů v Maďarsku, jaká je tam situace? Můžeme se od nich hodně naučit a hlavně se navzájem podpořit. Možná, že v budoucnu budou místo širokých otevřených prostor „kulturní krajiny“ v Německu jen ostrůvky, kde je možné provozovat politické umění, queer umění. Ale ani v rozbouřeném moři se ostrov tak rychle nepotopí.

únor 2025