Kult osobního růstu  Buďte sami sebou!

Sociolog a spisovatel Stanislav Biler si vzal na paškál osobní růst, který jako červená nit prorůstá veřejným prostorem. Lépe, rychleji, silněji a efektivněji, neustále. Proč člověk nemůže prostě jen být?

Narodíte se do světa, který už existuje, lidem, kteří mají před vámi pár desítek let náskok. Od té chvíle začíná výcvik v převzetí zodpovědnosti za něco, čemu vůbec nerozumíte, sebou počínaje. Abyste to dokázali, musíte růst. Rozvíjet se. Pracovat na sobě. Nestačí jen dýchat, leda uvědoměle dýchat a vnímat každý okamžik v práci, která nedává žádný smysl, jako by to, že tam jste, mělo skutečně význam. Musíte nést odpovědnost za vše a současně nemůžete nic změnit. Nic, kromě sebe. Nemůžete totiž být jen tak, musíte být lépe, rychleji, silněji a efektivněji.

Odpovědnost za svět se přijímá tak, že se absolutně přizpůsobíte a každý problém pochopíte jako své osobní selhání. Být osobně odpovědný znamená nerozporovat nic z toho, co se okolo vás děje. To by bylo dětinské. Osobní zodpovědnost je synonymem podřízenosti a kapitulace, přiznáním, že na světě neexistuje nic, co byste mohli skutečně ovlivnit. Kromě sebe.

Nedosažitelná dokonalost

Osobní odpovědnost je pojem, který je ve většině případů čistou fikcí. A protože je fikcí, je možné jej naplnit absolutně čímkoli. Pokud selháváte, je to tím, že na sobě málo pracujete, přičemž vždy na sobě pracujete málo bez ohledu na to, jak moc na sobě pracujete. Jelikož je konečným stavem nedosažitelná dokonalost, je aktuálním stavem vždy a za všech okolností nedokonalost, nedostatečnost a selhání. Osobní selhání je natolik tíživé a děsivé, že odvádí pozornost od metru, kterým se měří. Vůči čemu přesně selháváme? A pokud selháváme všichni a pořád, neselhávají náhodou spíše ona kritéria selhání, není prostě chyba náhodou někde jinde, zatímco my sami jsme úplně v pořádku? Pokud je principem světa umělost a jistá vylhanost, pak se mu lze přizpůsobit pouze stejnou cestou. Růst a rozvíjet se zcela vylhaně na základě hodnot a kritérií, na nichž nezáleží. Stát se dospělým znamená zahodit sám sebe a vytvořit místo sebe fejk, který zapadne do nahodilé konstrukce bližšího i vzdálenějšího okolí.

Po několika dekádách velmi důmyslné dekonstrukce a postmoderny jsme se jakýmsi kouzlem ocitli v situaci, kdy navzdory tomu, že víme zcela přesně, že vše okolo je důmyslně zkonstruovaná fikce s reálnými důsledky, kterou svým jednáním udržujeme v chodu, nedá se s touto fikcí vůbec nic dělat. Jedinou možností je přizpůsobit se a makat tak, abychom v krysím závodu vyhráli, nebo nezdechli jako první. Kdo vyhraje, nedostane nic. V tom jsou si všichni rovni.

Nejprve tedy svět

Fyzická realita samozřejmě existuje. Fyzickou realitou je třeba Země, rostliny, zvířata včetně lidí nebo pokračující destrukce klimatu, což je věc, kterou lze v posledních letech pozorovat obyčejným lidským zrakem nebo si na ni sáhnout holýma rukama. Lze ji dokonce i dýchat nebo se jí napít. Jediné, co není možné, je ji nevnímat. Přesto je na tomto základu vystavěna fikce, které dokáže realitu ohnout způsobem, jako by vůbec nebyla důležitá. Přednost dostala fikce ekonomického růstu, rozvoje a efektivity a jiné elementární jevy současného kapitalismu, který ničí biosféru planety, stejně jako ždíme každého z nás. Pokud nestíháte, je to vaše osobní selhání. Pokud se vám něco nezdá, je to osobní selhání. Pokud čtete tyto řádky, je to důkaz vašeho selhání. Máte se místo toho učit programovat v Pythonu nebo alespoň posilovat břišní svaly. Čím je budete mít silnější, tím déle vydržíte sedět před monitorem.

Místo opravy světa jsme se vrhli na opravu nás samých. Dokázali jsme stvořit jedince natolik jedinečného a individualizovaného, že je ve své křehkosti zcela bezbranným. Vytvořit ze společenského tvora osamocené individuum, které nese za vše osobní odpovědnost, je možná jeden z nejšílenějších aktů celé naší civilizace. Pokud se hroutíte nebo ležíte v klubíčku bez dechu, gratuluji, dosáhli jste mistrovství. Přizpůsobili jste se natolik, až z vás nic nezbylo. Už vás stačí jen zašlápnout a vyhodit.

Zastavte osobní rozvoj

Protože jedinou posvátnou podstatou světa je fikce a víra, že jej není možné změnit, vybudovali jsme postupně celý aparát, který má vadného jedince, nás všechny, opravit. Normalitou se přitom rozumí podoba člověka, která je zcela smyšlená, násilná a nelidská, a proto se neustále hroutí a vyžaduje další a další opravy až do úplného konce a definitivního rozbití, tedy smrti. Mimochodem, také smrt je selháním. Osobní prohrou s nemocí nebo s nárazem třítunového auta.

Byť souhlasím s tezí, že člověk je něco, co je třeba vymyslet, marně už hledám zdůvodnění pro otázku: proč zrovna takto? Proč se zrovna z celé té řady nekonečných možností stal ideálem upracovaný bezduchý osamělý vyhořelý robot? Bohužel pouze tato podoba je užitečná v celém tom pracovním soukolí, které pro svůj věčný růst potřebuje věčný růst všech, nicméně každého zvlášť. Pokud souhlasíme s tezí, že nekonečný růst na konečné planetě je nemožný, pak je možné růst ukončit přímo u sebe. Přestaňte růst. Zastavte osobní rozvoj. Nepracujte. Nicméně i tento osobní a řízený kolaps vyžaduje dost práce. Musíte si totiž dávat pozor na všechny nástrahy, které jsou tak přirozenou součástí našeho světa, že si jich nejspíš ani nevšimnete.

Buďte sami sebou

Psa nebo křečka nejspíš otázka, jak být sám sebou, netrápí. Křeček ani pes nemají příliš na výběr. Nejspíš netrpí touhou na sobě pracovat, růst, zlepšovat se, být lepším psem nebo křečkem. Ale možná je to jen má lidská arogance, která to předpokládá. Ostatně jsme to my lidé, kdo je nenechají na pokoji, aby byli čím a jak chtějí. Nebo aby prostě vůbec nebyli.

Člověk nemůže být sám sebou jen tak. Problémem člověka je, že sám sebou jen tak není. Musí se nejprve vymyslet. Ať už nám imperativ „buď sám sebou“ sděluje kultura, takzvaná rodina nebo kdokoli jiný, vždy je za tím schovaný předpoklad, že někdo ví, jací máte být, protože tak, jak jste teď, to nestojí úplně za to.

Pokud jste depresivní, obvykle vám zmíněnou větou nikdo neříká, abyste byli ještě víc depresivní, neurotičtí nebo úzkostní nebo snad šílení. Sám sebou můžete být jedině v pohodě, tak, aby to nikoho neobtěžovalo. Abyste byli sami sebou zábavní a příjemní, nevytvářeli žádné problémy ani požadavky. A hlavně nechtěli změnit nic, kromě vás samých.

Ve světě práce je to snad ještě horší. Málokdo vás povzbudí, abyste byli sami sebou spící pod stolem nebo chodící všude pozdě. Nikdo nechce, abyste kladli odpor, vzdor, a hádali se s kolegy a nadřízenými. Sami sebou můžete být jen tak, že si vezmete něco hezkého na sebe a zajdete si k holiči, aby měli zákazníci z této vaší podoby, která vůbec není vaše, radost. Sami sebou jste nejlépe po dvanácti hodinách ve špatně placené práci, z níž vás může kdokoli kdykoli vyhodit, aby před vás postavil novou výzvu a příležitost být sám sebou úplně zoufalý.

Rozviňte svůj potenciál

Podobně se to má s potenciálem. Věřte mi, že málokdo vás podpoří v rozvíjení sebedestrukce, navzdory tomu, že je to vaše nejsilnější stránka. Pokud máte potenciál kohokoli rozplakat, nikdo o něj stát nebude. O žádný váš potenciál nikdo nestojí.

Když se mluví o potenciálu, který se má rozvíjet, má se na mysli několik konkrétních verzí. Vesměs všechny se týkají práce. Všechny se týkají toho, jak byste měli dřít rychleji a efektivněji a méně si u toho na cokoli stěžovat. Potenciálem se myslí potenciál pro dokonalé využití na pracovním trhu.

Pokud se vám stane, že vás pracovní trh nechce, vyplivne, nepřijme anebo vám dává málo peněz, je to pouze důkaz toho, že nerozvíjíte svůj potenciál správným směrem. Ne každý potenciál je totiž dobré rozvíjet, určitě ne ty, které se vám líbí. Kouzlo vašeho potenciálu je totiž v tom, že především není váš a nemá s vámi nic společného. Je to potenciál, který lze prodat a jeho hodnotu tak určují ekonomické imperativy doby. Ty stejné, které určují, že nejvýhodnější je spálit planetu na prach. Nerozvíjíte proto nikdy žádný svůj potenciál, ale pouze potenciál sebe coby amorfní komodity určené k podpoře ekonomického růstu. Váš potenciál je zajímavý pouze, pokud je hladce zaměnitelný za potenciál kohokoli jiného.

Kouzlení na téma osobnosti a nezaměnitelné individuality má pouze zakrýt vaši reálnou bezvýznamnost a znemožnit vám pochopit, že jako osamělý člověk nehrajete žádnou roli a nepředstavujete žádné nebezpečí. V tom je váš potenciál největší. V rozvinutí potenciálu bezbrannosti.

Věřte sami sobě

Věřit sám sobě je podvod. Je to možná ta nejzáludnější lest. Nikdo nevěří sám sobě. Není nic šílenějšího než skutečně věřit pouze sám sobě. Je to jen taková berlička, která dovoluje každému uvěřit světu okolo způsobem, jako by to byl všechno jeho nápad. Nemůžete věřit sami sobě, protože sami o sobě neexistujete. S ohledem na století, ve kterém zrovna čtete tyto řádky, věříte v hodnoty země a doby, v níž se zrovna pohybujete. Pokud si myslíte, že je to reprezentace vás samých, obracíte svět na hlavu. Ale to vůbec nevadí. Nevěříte sami sobě, ale zvnitřněným normám a výchově rodičů, které jsou zalité omáčkou osobních dispozic, traumat a narušených neuronových spojů.

Všechny tyto hodnoty, které vám mají pomáhat být lépe sami sebou, se kupodivu již po dekády daří skvěle monetizovat. Jako by všechny shodou okolností zcela přesně zapadaly do ekonomického systému, který požaduje, aby dnes pracoval každý více než včera.

Marně budete hledat předražené kurzy, konference, webináře a e-booky, které by vás učily nedělat vůbec nic, nikam nerůst a spokojit se s málem. To proto, že růst můžete jen určitým směrem a ten směr nespočívá v subverzi a pokusech o revoluci všedního dne.

Celý rostoucí žánr všech self-help knih a kurzů je toxický a nebezpečný více než heroin. Ten na rozdíl od nich totiž skutečně funguje. Manuály pro osobní změnu a růst naopak nabízí návody, jak můžete sami sebe snadno a rychle zničit, tedy přizpůsobit potřebám světa. Tvrdí, že problém není venku, ale ve vás, a co je ve vás, je ve vaší moci.

Víra v racionalitu vítězí

Svět kolabuje pod tíhou víry v racionalitu, která je mimo naše možnosti. Přesto si můžete listovat bezpočtem návodů na rozvoj kritického myšlení, které vás mají naučit hledat flexibilně důvody, proč je svět okolo vás v pořádku. Kritickým se zde myslí vždy jen omezeně kritickým. Tak akorát, abyste pobavili na večírku nebo sociálních sítích, ale nevzbudili pohoršení. Drobné pravdy, které neurazí. K nim přidat zdravý životní styl a schopnost sám sebe dokonale organizovat. Disciplinovat se lépe, než by to zvládli v pracovním táboře. Nic neodkládat a bušit kladivem do kamene už od ranního kuropění. Osobní rozvoj má i svou duchovní rovinu v podobě ezo literatury a ezo kurzů. Sociální sítě přetékají kněžkami, bohyněmi a vědomými – nejen – ženami, které nabízí zkratku do světa vnitřní hojnosti. Poskytují různě pokroucené návody, jak dostat do souladu vlastní přirozenost, sexualitu a ego s tím, co je v “duchovním světě” absolutně nejpodstatnější: s penězi.

Oblouk počátku modernity k současnosti dotáhly nejdále. Z různých variací boha a duchovna stvořily peníze, které se vyjeví a člověk se v nich začne topit ve chvílích, kdy je v souladu sám se sebou a vstoupí do stavu hojnosti. Pokud jste chudý či chudá, vaše duše pláče, bohyně teskní a bůh je smutný.

Ezo podnikatelky předávají učení, že klidu v duši dosáhnete skrze zneužívání druhých. Vyčerpaným bytostem, ponejvíce ženám, tvrdí, že klidu dosáhnou, když si koupí jejich kurz a pomoci něj vymyslí, jak vysát někoho jiného. Všichni jsou přitom produktem stejného zoufalství, které staví všechny proti všem. Základem je se u toho usmívat.

Odpor je takřka nemožný, ale přesto nutný. Rozvíjejte v sobě pouze věci, které jsou úplně k ničemu. Pokud se dá nějaká dovednost zpeněžit, jste na špatné cestě. Hrozí vám selhání, selhání v tom, že uspějete. Pokud lze něco odložit, udělejte to. A pak znovu. Jedině věc, která nebude nikdy vykonána, zabrání dalšímu růstu. Každá pochvala je jako rakovina, která z vás dělá pouhou simulaci existence. Jediný udržitelný rozvoj nabízí entropie, radost z vlastního rozpadu. Více na mém webináři a v e-booku.

říjen 2022