Film „Národní třída“  Rváč novým národním hrdinou?

Do českých kin jde film Národní třída. Scénář vznikl jako adaptace stejnojmenné novely Jaroslava Rudiše (2013). Je jeho hlavní postava Vandam novým národním hrdinou, novým Švejkem?

Není sporu o tom, že z českých autorů má právě Jaroslav Rudiš největší věhlas v Německu. Jeho příběhy se hemží německými postavami i reáliemi, mnohdy se tam také odehrávají. Režisérem a spoluautorem scénáře se stal Štěpán Altrichter, známý díky svému debutu Schmitke. Předchozí tvorba obou z nich se vyznačuje inklinací k česko-německým tématům. Právě tato okolnost nejspíš vedla k jejich spolupráci, byť je Národní třída o něčem úplně jiném.

Hlavním hrdinou Národní třídy je Vandam (Hynek Čermák). Říká se mu tak, protože dělá kliky, rád se pere a sleduje akční filmy s tímto hercem [Jean-Claude Van Damme] na starých VHS kazetách. Jedná se o zástupce nižší sociální vrstvy, který žije v pražském Jižním městě, tedy té odloučenější části Prahy známé jako neudržované, depresivně vyhlížející sídliště. Vandam na základě fyzické síly a chlapáckých rad, které mu v dětství kladl na srdce otec, funguje jako jakýsi mstitel bezpráví. Bezprávím však není myšlen zákon. Vandam má svoji verzi chápání světa plnou hodnot, které za žádných okolností nehodlá zradit.

Jak v knize, tak i filmové adaptaci jde o romantizovaného drsňáka. Ačkoli je ve své podstatě zkrachovalou existencí, kterou opustila rodina, má hluboko do kapsy, pije a nezapře drogovou minulost, některé jeho zásady vzbuzují sympatie. Například to, že skutečně nesnáší násilí na ženách. Přestože nemá zrovna galantní vystupování, chová k nim úctu, občas dokonce ukáže určitou plachost. Na druhou stranu se často chová rasisticky, nezapře sympatie s nacistickými symboly a názory typu „mně nevaděj bezdomáči“ vyvrací svým chování, jež vypovídá o opaku.
 

Věčné téma: kniha versus film

Převádět literaturu, která navíc dosáhla čtenářského úspěchu, do audiovizuálního média bývá pokaždé ošemetné. Sám Rudiš tvrdí, že psát začal na popud brněnských divadelníků, kteří z relativně krátké novely skládající se v podstatě z monologu Vandama plánovali vytvořit komorní divadelní představení. To se skutečně v divadle Feste dodnes uvádí. Rudišův text teče jako rozvodněný potok: Vandam chrlí svá moudra, má svůj slovník, používá refrény, které u čtenářů zlidověly.

Autoři scénáře Rudiš a Altrichter našli dvě řešení, jak Vandamovy promluvy převést na plátno. Vandam je buď vypráví staticky stylem mluvící hlavy do kamery, nebo Psychovi, pohublému narkomanovi, který hrdinovi nahrazuje syna. Jedná se o protichůdné postavy fyzicky i duševně. Právě tento vztah je velmi originální a komický. Jeho zařazení je odklon od předlohy, ale rozhodně zdařilý a funkční. Kdyby se mu autoři věnovali ještě více, vůbec by to nebylo na škodu.

Větší pole působnosti dostala i barmanka Lucka, z jejíchž problémů a vztahu s Vandamem se nenápadně vybuduje hlavní konflikt příběhu. Tyto a další postavy mají za úkol v audiovizuálním médiu posílit vnější akci, kterou kniha nedisponuje. Zfilmování literární předlohy si to žádá, bohužel se tím částečně vytrácí jedinečná Rudišova poetika. Například Vandam čas od času zmlátí někoho, kdo se mu nelíbí. V těchto vtipně udělaných scénách už ovšem chybí Vandamova filozofie s „poučením o životě,“ tedy rozbití nosu, které pro oběť znamená významný milník. Vandamovo vkládání hlubšího smyslu do činů, u kterých by jej nikdo jiný nehledal, je zásadním motivem předlohy. A její čtenář potvrdí, že se většina z nich vytratila, nebo jsou jen naznačeny, ale většina diváků je nerozklíčuje.
 

Spíš Chuck Norris než Švejk

Národní třída. Události Sametové revoluce se dotkly i Vandama. Dokonce mu přiřkly kultovní status. Až poněkud cimrmanovský. V případě Vandama se jedná možná spíš o kult bližší Chucku Norrisovi. Právě v historce o tom, jak to tehdy na Národní s hrdinou bylo, se skrývá jeden z klíčů k příběhu. Jeho tragikomičnost, drsnost, tajemství i ztráta iluzí. Několik málo narážek vyznívá do prázdna, ve filmu se toho o revoluci příliš nedozvíme. Z její reflexe tak zůstává vlastně jen atraktivní název a dobré načasování k třicetiletému výročí událostí listopadu 1989.

Pomineme-li rovinu hlubšího významu a zaměříme se na Vandamovy činy na Národní třídě v rovině vyprávění, tvůrci zbytečně velice brzo vyzradí pointu a zpětně ji vcelku mdle reflektují, namísto toho aby došlo k silnější gradaci. Příležitost k výraznější reflexi doby by mohli poskytnout Vandamovi přátelé, hospodští štamgasté, kteří docela nápadně připomínají styl Big Lebowského bratří Coenů. Vandam jako Dude Lebowski, průšvihu přihlížející a nakonec na něj doplativší Psycho coby tichý Donny, nebo Mrazák, drsný hubatý muž à la Walter.

Vandam v nás

Vandam by mohl být jakýmsi agresívním Švejkem 21. století. Je velice zajímavé si představovat, jak se Vandam čas od času zjeví a hodnotí společnost. Zcela se totiž vymyká zažitým literárním a filmovým typům, které se s českou kulturou nejčastěji spojují. Nepoužívá příliš ironii a chybí mu pud sebezáchovy. Je to drsný a nesmlouvavý, umíněný člověk. Jsme-li národ Švejků, určitě jsme i národ Vandamů. Teoreticky by mohl svým konáním trochu umírnit český komplex neschopnosti jednat na přímo.

Vandam ale ukazuje další nepříjemnou stránku naší národní povahy, a to fakt, že nadává na poměry a politiky, které do značné míry utvořila jeho sociální vrstva. Akorát v tomto ohledu film zůstává pouze na povrchu, je to prostě „jen“ takový chytrý a kultivovaný film s dobrými nápady. Literární hloubku Vandamovy duše a jeho života mi však zprostředkovat nedokázal.
 

listopad 2019