Jaro 1990  „Najednou jsou všichni zase tady“

Rok poté, co Berlíňané tančí na zdi, je Německo opět jednou zemí. Ale jak prožíval znovusjednocení bývalý vězeň z věznice Hohenschönhausen? O argentinském steaku v sídle Stasi, neočekávaném shledání a berlínských klubech.

„Najednou jsou všichni zase tady“

Nebe je zatažené. Tam, kde se jinak osaměle zdvihají koně ze sousoší kvadrigy, tančí v mlze ohňostrojů radosti – stejně jako již 9. listopadu – siluety rozjařených lidí z Východního a Západního Berlína. Vylezli na Braniborskou bránu, kterou od 22. prosince lemují dva dodatečné hraniční přechody. Vedou z jednoho německého státu do druhého. Berlíňané slaví tak nevázaně, že kvadriga poté musí projít nákladnou rekonstrukcí. 

Vánoce byly teprve před několika dny. Z rodinné slavnosti se v roce 1989 stalo symbolické datum, neboť od teď mohou občané překročit hranici bez víza. Do poloviny února se v Berlíně otevře třicet nových hraničních přechodů.

Zatímco jiní oslavují, přemýšlí vedení SED již o tom, jak lze se ziskem využít zbytky zdi. | Dagmar Lipper © wir-waren-so-frei.de

Mario Röllig slaví Vánoce po více než jednom roce odloučení opět se svými rodiči. V roce 1985 se mezi obláčky páry v termálních lázních během cesty do Maďarska zamiloval – do politika ze Západního Berlína. Dva roky se opakovaně scházejí ve Východním Berlíně. Jejich láska je neustále pod dohledem Stasi. Nakonec sebere veškerou odvahu a pokusí se uprchnout přes zelenou hranici v jižním Maďarsku přes Jugoslávii do Západního Berlína. Neúspěšně. Ve vyšetřovací vazbě v Hohenschönhausenu se dny plné psychického týrání nekonečně vlečou. V roce 1988 smí opustit NDR. Pád berlínské zdi a obzvláště pestrý a hlasitý Silvestr 1989/90 u něj vyvolává rozporuplné pocity.

„U mě bylo zajímavé, že jsem několik dní z pádu zdi vůbec neměl radost, protože najednou zde byli opět všichni ti, kteří mi tehdy tak ztěžovali život. V noci, kdy padla zeď, jsem prostě neměl vůbec radost. Z Východního Berlína mi zavolal otec a povídal: 'Chlapče, zeď padla.' Měl jsem za sebou těžký den v práci, zrovna jsem spal. Nejprve jsem mu odvětil: 'Jste snad všichni opilí? O tom se nežertuje!' a zavěsil jsem.“ Otec Maria Rölliga volá ještě jednou: „Chlapče, zeď padla. Zapni si televizi!“ „A pak jsem zapnul televizi, a ačkoliv jsem ještě tu noc jel na hraniční přechod v Bornholmské ulici a po téměř dvou letech objal své rodiče, neměl jsem prostě během prvních okamžiků nikterak dobré pocity. Jednoduše proto, že zeď mě nejenom oddělovala od rodiny, ale proto, že mě také chránila před lidmi, kteří mi v NDR tak ztěžovali život.“ Na Silvestra stojí Mario Röllig u Braniborské brány a oslavuje.

Televizní stanice z NDR a SRN ten večer spolupracují: Střídavě informují z obou stran Braniborské brány. Na obrazovce neustále vlají černo-červeno-zlaté vlajky. Historici proto mluví o „Druhé revoluci“, během které se prosazuje přání na opětovné sjednocení obou německých států.


Bourání Berlínské zdi. | Monika Waack © wir-waren-so-frei.de Mezitím vedení NDR již vymýšlí, jak zeď komerčně využít. Od 31. ledna začíná prodávat jednotlivé části zdi za devizy. Dnes jsou k vidění v muzeích nejen v Německu, byly rozdrceny na suvenýry s kousíčky zdi. Zároveň ale spojují ve formě stavebního materiálu na silnice a dálnice místa, která dříve rozdělovala.

Útok na sídlo Stasi

V Erfurtu stoupají již v prosinci k nebi tmavé mraky kouře. Nejsou to však ohňostroje radosti. Proudí z komína v sídle Stasi. Dlouhá léta zde probíhaly životy mnoha občanů NDR v bizarní smyčce: Pracovníci Stasi zapisovali jejich zvyky, poltické názory, pocity, vztahy, nejintimnější detaily. Podstrčili nebo pošeptali jim je možná také sousedi, kamarádi, příbuzní. Nebo je zaznamenali na základě náhodných setkání. Stasi využívala svoje znalosti k nátlaku vůči vlastnímu obyvatelstvu.


Útok na sídlo Stasi | © Jan Kornas Hněv a zoufalství vůči pachatelům, kteří se snaží zahladit stopy, pohánějí občanky a bojovnice za lidská práva Gabriele Stötzer, Claudia Bogenhardt, Sabine Fabian, Tely Büchner a Kerstin Schön. Vedou obsazení sídla Stasi v Erfurtu, následují Rostock a Lipsko.

O šest týdnů později, 15. 1. 1990, otevírají brány nejspíše bezpečnostní síly Ministerstva pro státní bezpečnost v Berlíně, které se nyní nazývá Úřad pro národní bezpečnost. Po schodech klapou boty, o několik minut později víří spisy po schodištích z patra do patra, plachtí před očima občanů kritických vůči režimu k zemi. To vše se strachem před násilným zásahem ze strany Stasi a s pocitem bezmoci. Za tento obrat z bezmoci ve zmocnění vděčíme především mladým ženám z Erfurtu, které zapříčinily konec moci Stasi pomocí tajných policejních spisů.
Maso nalezené v sídle Stasi | picture-alliance/ ZB | Thomas Uhlemann Díky nim a okupantům v Rostocku, Lipsku a nyní také v Berlíně nekončí spisy během těchto zimních dnů ve skartovačce nebo v plamenech, jak již 6. listopadu nařídil šéf Stasi Erich Mielke. Spisy jsou dokladem násilí a kontroly, zároveň však také nástrojem Stasi k ponižování. V okamžiku, kdy by se z těchto dokumentů byla bývala stala pouhá písmena a proužky papíru, došlo by nejen k zahalení systematiky a metodiky státu vedeného SED, ale i ke zproštění viny pachatelů.

Nálezy v ústředí Stasi | picture-alliance/ ZB | Thomas Uhlemann V sídle Stasi otevírají okupanti plné pytle a nalézají hromady papírů. Poté, co museli dlouhé roky stát ve frontách, aby dostali maso, ovoce, cukr a výrobky běžné spotřeby, objevují zde luxusní zboží jako argentinské hovězí a soukromý kadeřnický salón Stasi. Mezi ukrytými delikatesami a rozpaky vzniká pocit nové doby.

Obsazení ministerstva v Berlíně je závěrečným bodem tohoto velkolepého vývoje, který začal v Erfurtu. Svět se v tomto okamžiku otočil zásadním způsobem – a jak rychle se situace mohla změnit, ukazuje jediná oběť útoku: Zoufalý důstojník Stasi v Suhlu se během okupace zastřelil.

Kadeřnický salón v ústředí Stasi | © picture-alliance/ ZB | Thomas Uhlemann Také občanské výbory, které nyní kontrolují sídla Stasi, přesně neví, co bude se spisy. I nadále dochází k jejich skartování. Díky přijetí zákona o dokumentech Stasi na konci roku 1991 je konečně jasné, že spisy mají být dostupné v archivu. Oběti Stasi do nich mohou nahlédnout, vědci v nich mohou bádat.


Lidé proudí do sídla Stasi | © Jan Kornas Zpřístupnění spisů dělá jasno. Pochyby, komu lze věřit a komu nikoliv, se rozpouštějí v úlevu, nebo zklamání. Krátce před revolucí měla Stasi 190 000 „neoficiálních zaměstnanců“: lidí, kteří Stasi předávali osobní informace o svých kamarádech, sousedech nebo spolužácích.

Poté, co nadšené shledání v říjnu spustilo pocity svobody, otevírají nyní některá setkání opět staré rány. „Lidé, kteří byli stoprocentně věrní SED, byli první, kteří si na přepážkách v bankách vyzvedávali sto marek na přivítanou“, vzpomíná Mario Röllig.

Odchody a zajištění

Zeď je nadále otevřená. Nad zimní krajinou se rozprostírá směs loučení a nového začátku. Do doby krátce před Vánoci se stěhuje 200 000 občanů NDR na Západ. Sedí těsně vedle sebe například v nouzovém přijímacím táboře Marienfelde v Berlíně. Všem přítomným je jasné, že tábor je beznadějně přeplněný – a pravděpodobně také to, že situace v NDR je čím dál tím složitější. Chybí 250 000 pracovních sil. Zdravotní sestry a doktoři jsou schopni pečovat o pacienty pouze nouzově.

Když několik dní uprostřed února svítí slunce jako v létě, vyráží mnoho západních Němců na místa, která znají jenom z románů Theodora Fontaneho. Podnikají toulky braniborskou markou v duševním doprovodu pana Ribbecka z Ribbecku v kraji Havelland (dle Fontaneho románu Wanderungen durch die Mark Brandenburg a balady Herr von Ribbeck auf Ribbeck im Havelland, pozn. překladatele). Spolujezdci hledají v mapách názvy měst, které zní téměř magicky: Stralsund a Wismar pro fanoušky piráta Klause Störtebekera, Quedlinburg a Görlitz pro přátele historie a samozřejmě také Lipsko a Drážďany. Země mnohým připomíná 50. léta 20. století, kdy se čeká na novou dobu, která již dávno začala. Brány kasáren Národní lidové armády jsou již dávno otevřené, vojáci rybaří – ani stopa po obvykle přísných pohledech „ozbrojených orgánů“. Turisté ze Západu odjíždí domů s kručícím žaludkem, neboť několik málo kaváren, restaurací a hostinců totálně nezvládá nápor víkendových hostů, pokud vůbec mají v zimě otevřeno.

„Ostrov Západní Berlín se mi tehdy docela líbil. V prvním okamžiku jsem měl těžké a melancholické pocity – teď přichází nová doba. Zároveň se však bez velkých závěrů během velmi krátké doby mnoho věcí změnilo.“ V rozpadlých domech uprostřed východního Berlína vznikají první kluby. „Mnohé bylo možné bez velkých povolení. Po 28 letech nečinnosti – také v Západním Berlíně – šlo o to oslavit svobodu. V Západním Berlíně jsme se dusili ve vlastní šťávě. Na Východě to bylo ještě mnohem horší. To vše najednou prasklo! Šlo o to vzít život do vlastních rukou.“ 

Zatímco předtím hráli lidé v jednom státě Monopoly a v druhém Bürokratopoly, konají se po krátkou dobu v klubech jako Tresor party bez hromad dokumentů a komerce. Hospody vznikají ad hoc v bytech, obyvatelé prodávají lahvové pivo z oken v přízemí. Nové desetiletí opět oživuje rozpadlé domy v centru východního Berlína. Pouhých pár kroků od bývalé hranice se mění ruiny a zpustlé budovy ze symbolů nečinnosti na místa, kde se dá experimentovat. „Na klubové scéně tehdy nešlo o ekonomiku nebo konzum ani o rychle vydělané peníze, ale o to prostě vyzkoušet nové věci a oslavovat svobodu.“

Zatímco se NDR pomalu rozpadá, rozrůstá se v Berlíně klubová scéna. | © picture-alliance ZB Manfred Uhlenhut Mario Röllig byl pro znovusjednocení. „Kvůli nepovedenému útěku z NDR a pobytu ve vězení Stasi v Hohenschönhausenu jsem si pomyslel: Systém se konečně zhroutil.“ Přesto vypráví, že pocit sounáležitosti z Východního Berlína toto jaro již neexistuje – a že už se ani nevrátí. Navzdory smíšeným pocitům má Mario Röllig pořád ještě radost ze svého nového začátku v Západním Berlíně. I po pádu zdi se soustředil na svůj soukromý život a pokrok. „Každý se musel nejprve postarat o sebe a o to, jak bude pokračovat dál.“

Teprve pozdější setkání s bývalými spolužáky a lidmi, kteří zažili v polovině 80. let 20. století jeho homosexuální coming out ve Východním Berlíně, tento pocit oživila. „Setkáváme se a v pořadech, při čteních, pódiových diskusích a filmech opět vyprávíme, jaké to tehdy bylo. Kvůli situaci ve firmách se mnohým mým kamarádům a jejich rodinám rozpadla struktura. Museli se postarat o svůj vlastní život. Pro mnohé z nich to byl velmi namáhavý a smutný proces, protože pocítili také temné stránky nové společnosti.“

Mario Röllig popisuje, jak se tyto pocity u mnohých lidí změnily v nenávist vůči cizincům. „Měli strach, že by se lidem z Vietnamu, kteří se chtěli v Německu usadit, mohlo najednou v porovnání s Němci přilepšovat.“ O několik let později proběhnou tiskem nejsmutnější obrázky ze sjednoceného Německa: na titulních stránkách novin jsou vidět hořící azylové domy.

Nové kariéry a staré zátěže

Bývalí sousedé rodičů Maria Rölliga, pracovníci na úřadech SED, se najednou stali nadřízenými a vedoucími oddělení. „Žena, která na Ministerstvu vnitra zamítala žádosti o vycestování, najednou byla vedoucí Úřadu práce v Treptowě-Köpenicku. Naštěstí ji mnoho lidí poznalo a musela tuto pozici opustit. Ale mnozí jiní měli díky konexím a kontaktům snadný vstup do nové země a stali se zastupiteli nebo dokonce poslanci ve Spolkovém sněmu – a to byli udavači Stasi!“

Na začátku 90. let 20. století se soustředí sám na sebe. Od poloviny 90. let pracuje jako obchodník v oddělení cigaret v obchodním domě Kaufhaus des Westens v Berlíně. „Svět byl vlastně v pořádku. Tehdy jsem se sociálně angažoval v berlínském spolku Aidshilfe (pomoc osobám s AIDS, poznámka překladatele), byl jsem ještě v závodní radě, ale jinak jsem nebyl politicky aktivní. Také po roce 1989/90 jsem se mnoho let nezajímal o to, který z těchto vzorných komunistů buduje ve sjednoceném Německu kariéru.“ To si měl ještě bolestivě uvědomit.

Na období, než pro lásku a kvůli stísněnosti a maloměšťáctví utíká z NDR, si přesto dobře pamatuje. Mnoho vzpomínek na vězení, které jsou stále živé, v tomto okamžiku vytěsnil. „Ještě teď si dobře vzpomínám, že 17. ledna 1999 jsem ráno přišel do práce: šesté patro, obchodní dům KaDeWe, postavil jsem svůj stánek s cigaretami. Najednou se přede mnou objevil muž kolem pětačtyřiceti, v tmavém obleku, opálený dohněda. Nejprve jsem si myslel, že je to nějaký prominent. Najednou se mi rozsvítilo: Toho přece znám. Ihned jsem si vzpomněl: Je to důstojník Stasi, který mě o dvanáct let dříve, v roce 1987, dlouhé měsíce šikanoval, vyslýchal a psychicky týral ve vězení Stasi v Hohenschönhausenu! Jakmile jsem ho poznal, zbledl jsem jako stěna a začal koktat.“ Bývalý důstojník Stasi Maria Rölliga nepoznává. „Bylo to pro mě, jako bych se díval ďáblovi do očí. Předtím jsem často přemýšlel o tom, kam přiložit pistoli, když potkám někoho, jako je on. O tom člověk sice může snít nebo přemýšlet, ale samozřejmě to nemůže udělat.“ Když tato situace opravdu nastane, honí se Mariu Rölligovi hlavou jiné myšlenky: „Dám mu jednu pěstí do obličeje, protože by si to přece zasloužil? Na druhou stranu jsem si říkal: Ne, pak přijdu o místo a rána do obličeje přinese zadostiučinění pouze na okamžik a nepomůže mi vypořádat se s minulostí.“ Přesto chce Mario Röllig vědět, „jak důstojník teď smýšlí. Dosud jsem se tímto tématem vůbec nezabýval a neznal jsem nikoho, kdo by se svým obětem omluvil.“

V obchodním domě KaDeWe se Mario Röllig setkává s důstojníkem Stasi, který ho ve vězení v Hohenschönhausenu psychicky týral. | © picture alliance / dpa | dpa Když chce odejít, zatáhne Mario Röllig svého trýznitele krátce za rukáv: „Promiňte, ale my se známe!“, řekl. „Ano, a odkud?“ „Byl jste důstojníkem Stasi ve vězení v Berlíně Hohenschönhausenu.“ Röllig si vybavuje: „Najednou byl jeho přátelský obličej zcela bledý a odvětil: 'No a, co tady po mě chcete?' Nikdo mi nepomohl, lidé v obchodním domě byli nejspíše sami zcela šokováni. Pověděl jsem mu, kdo jsem, že jsem se v roce 1978 kvůli pokusu o útěk dostal do vazby a že mě vyslýchal. Požadoval pro mě dva roky až osm let vězení, protože jsem svým pokusem o útěk údajně zradil svoji vlast. Najednou začal být hlasitý a křičel, jestli jsem nepochopil, že ve vězení jsem byl oprávněně. Za co by se měl omlouvat? Lítost je pro malé děti.“ Otočil se a šel.

V tom okamžiku vyplouvá na povrch vše, co Mario Röllig prožil a o čem si myslel, že to dokázal zpracovat: „Bylo to jen uloženo hluboko v duši.“ Jde na chodbu a křičí. Podniková zdravotní sestra mu dá uklidňující léky a posílá ho domů. „Doma jsem opravdu onemocněl. Předávkoval jsem se prášky na spaní. Kamarád, se kterým jsem měl na večer domluvenou schůzku, mě našel mezi prázdnými obaly od léků. V nemocnici mi zachránili život, ale už jsem vůbec neměl chuť do života. Ptal jsem se sám sebe, proč mají lidé jako tento důstojník Stasi tak dobrý život v našem sjednoceném Německu?“

Röllig nechce s doktory mluvit. Ti neví, co by pro něj mohli udělat, neboť soukromě a pracovně vypadá vše v pořádku. Při rozhovoru s rodiči se vedoucí lékař dozvídá, že jako mladý muž byl Mario Röllig vězněn ve vězení Stasi v Hohenschönhausenu jako „uprchlík“. „Věděl, že mám trauma a přišel k mé posteli s letákem tohoto památníku. 'Chlapče, pokud již nechceš žít, tak přeci jen dosáhli toho, co tehdy chtěli. Ne pro každého, ale pro tebe bude nejlepší, když tam půjdeš a budeš vyprávět, co jsi zažil. Pak se ti udělá lépe.' A to už nyní dělám více než dvacet let“, vypráví Röllig.

Západní výrobky

Zatímco stromy pomalu pučí a nad šedivými městy se rozprostírá jaro, je budoucnost NDR ještě nejasná. Má a může se NDR vydat „třetí cestou“ – tedy vytvořit lepší socialismus?

Jelikož na hranicích již neprobíhají kontroly, nakupuje mnoho západních Němců levně a bezpečně na Východě. Oficiálně mění návštěvníci západní marku za východní marku nadále v kurzu 1:1, později 1:3. Na černém trhu je však kurz 1:10 a má sestupnou tendenci. Také východní Němci se zásobují drahým spotřebním zbožím, ačkoliv je dražší než na Západě. Mají strach, že by jejich úspory z dlouholeté tvrdé práce mohly zcela ztratit svou hodnotu. Přichází západní zboží, tisíc variant jednoho výrobku od různých firem. Je to sice zbytečné, ale jedná se o protikladnou odpověď na dlouhá léta tužeb a čekání ve frontě. Touha po západním konzumním zboží je tak silná, že produkty vyrobené v NDR jsou považovány za podřadné a neatraktivní. V těchto dnech hrozí, že hospodářství NDR zkolabuje.

Po zrušení hraničních kontrol nakupuje mnoho západních Němců v NDR a mnoho východních Němců v SRN | © picture alliance / ddrbildarchiv | Manfred Uhlenhut Přechod se projevuje také v prostředí konzumu a peněz: Západoněmecké banky zřizují nové pobočky v provizorních kontejnerech. První obchodníci nabízí za západní peníze barevné tropické ovoce, uchází se o zákazníky ojetými auty, jejichž lak se leskne v jarním slunci a jejichž škrábance zdánlivě vypráví o dobrodružstvích a svobodě: Tužby mají najednou cenovky.

Mario Röllig chápe konzumní chování v prvních měsících po pádu zdi také jako výraz politiky. Chtějí západní systém. Touha a bolest jsou omámeny nákupní horečkou. To je v konzumních společnostech běžné – například ve Spolkové republice Německo od 50. let 20. století.
Mnoho občanů NDR protestovalo za měnovou unii. | © picture alliance Wolfgang Weihs | Wolfgang Weihs
Obyvatelé na Východě i na Západě se snažili něco vytěžit z nejasné situace, ve které byla státní exekutiva bezmocná. Na „Polském trhu“ staví již několik měsíců prodejci z Polska svoje stánky, obyvatelé Západního Berlína využívají výhodný kurz na černém trhu k nákupům ve Východním Berlíně. Protože se lidé u benzínových pump a v obchodech najednou ocitají před prázdnými regály, vychází nové nařízení: Občané Spolkové republiky Německo smí odteď nakupovat zboží pouze za západní peníze, svobodné podnikání bylo zavedeno již v lednu a je založeno ručení. Má udělat ze státem řízeného hospodářství tržní, například zprivatizovat nebo zavřít podniky. Dodnes je tento krok vnímán rozporuplně, možná je dokonce příčinou sociálních rozdílů a problémů, které přetrvávají do současnosti. Spolková vláda naopak sází na měnovou unii, která má zastavit odliv peněz a stěhování lidí na Západ. Transparenty s heslem „Přijde-li západní marka, zůstaneme, nepřijde-li, půjdeme za ní“, které se objevovaly na pondělních demonstracích, se nyní ukazují jako realistické. Touha po konzumu urychluje politický vývoj – míříme k jednotnému státu.

Nadbytek polévek: Pro některé východní Němce byl výběr v západoněmeckých supermarketech ohromující. | © picture alliance ZB ddrbildarchiv

Společná věc

Ve víru změn se ukazuje, jak realita, myšlenky a všední den lidí přerůstají spektrum politických stran. Skupiny a instituce na Východě a na Západě spolu chtějí diskutovat. Strany mají různé vize budoucnosti obou německých států: PDS (Strana demokratického socialismu) jako nástupnická strana SED (Sjednocená socialistická strana Německa) trvá na samostatnosti NDR, požaduje pro NDR „třetí cestu“. Vedle ní působily v NDR strany Národní fronty, které se sice lidem snažily namluvit, že existuje pluralita politických stran, samy však nemohly v parlamentech vykonávat žádnou moc. Rychle nachází na Západě strany, se kterými chtějí spolupracovat jako s partnery. FDP (Svobodná demokratická strana) podporuje obě liberální strany, východoněmecká CDU (Křesťanskodemokratická unie Německa) spolupracuje se západoněmeckou CDU. V únoru 1990 zakládají stoupenci občanského hnutí stranu Bündnis 90 (Svaz 90). Jsou plní nadějí, na základě svých velkých zásluh na odporu proti systému SED věří v demokratický vývoj NDR jako samostatného státu. Samozřejmě kvůli tomu vědomě opomíjí partnery ze Západu.

V březnu roku 1990 se v NDR konají první demokratické volby. | © picture alliance / zb | Eberhard Klöppel Již několik měsíců stíhá jedna událost druhou: pád Berlínské zdi, rozhovory dva plus čtyři, rychlé znehodnocení východoněmecké marky. Zdá se, že čas najednou plyne dvakrát až třikrát rychleji než v minulých desetiletích, aby dohnal nečinnost a to, co bylo zanedbáno na obou stranách zdi; dokonce dochází k posunu voleb do Lidové sněmovny na dřívější termín (18. března 1990). Nakonec se jedná o první a poslední volby, které v NDR probíhají na základě demokratických principů: Voliči měli tehdy poprvé opravdovou volbu; neexistovaly společné kandidátky, kandidáti soutěžili proti sobě. Volební účast činící 93,4 % působí dnes téměř utopicky – je totiž spíše typická pro státy, kde jsou volby pouze zástěrkou. Tentokrát však proudí lidé k urnám z přesvědčení nebo alespoň s touhou spolupodílet se na chodu země.

Smlouva „dva plus čtyři“

Přeložení voleb do Lidové komory signalizuje vítězným mocnostem, že se patrně blíží znovusjednocení Německa. Kromě USA jsou vítězné mocnosti druhé světové války skeptické – mělo by se Německo opět stát mocenským blokem uprostřed Evropy? Margaret Thatcherová se vyjadřuje takto: „Znovusjednocené Německo je prostě příliš velké a silné.“ Již krátce po pádu Berlínské zdi vyjadřuje francouzský prezident François Mitterrand svoje pochyby, když znovusjednocení popisuje jako „právně a politicky nemožné“. V těchto dnech se tedy nad Berlínem nerozprostírá pouze optimistická nálada, ale i vědomí mocenské změny, neboť oba německé státy jsou součástí systému studené války. Sovětský svaz kritizuje obzvláště myšlenku, že by jednotné Německo mělo vstoupit do NATO. Vše se nakonec změní 10. února 1990: Michail Gorbačov odsouhlasil znovusjednocení Německa během rozhovoru s Helmutem Kohlem.

O mnoho měsíců dříve, 7. října 1989, vkládali demonstranti do Gorbačova naděje, že by mohl zahájit změnu kurzu také v NDR. Volají „Gorbi, Gorbi, pomoz nám!“ Když však Gorbačov odjede, je demonstrace brutálně potlačena. Ale nyní, o několik měsíců později, je cesta volná, aby mohly začít rozhovory ve formátu dva (dva německé státy) plus čtyři (čtyři vítězné mocnosti druhé světové války).

Smlouva, která z rozhovorů vzniká, zajišťuje Německu plnou solidaritu, vítězné mocnosti se vzdávají svých zvláštních práv ve sjednocené zemi. Oba německé státy uznávají hranici z roku 1945. Především obyvatelé Západního Berlína si mohou oddychnout. Neustále měli před očima například mocenský prostředek západních a východních mocností – rakety středního doletu umístěné jak na Západě, tak na Východě. 
Pro mnoho občanů NDR znamenalo znovusjednocení blahobyt, ale ekonomické změny s sebou přinášely také mnoho výzev. | © picture alliance/ dpa | dpa Na začátku června dochází také k formálnímu zrušení osobních kontrol na vnitroněmecké hranici. Mnoho lidí si hranici 45 let spojovalo s přísliby, zákazy a utrpením. Nyní představuje postupující proces otevírání NDR. Událost jde ruku v ruce s hospodářskou, měnovou a sociální unií. Poté už to jde rychle: NDR přebírá velkou část západoněmeckého ekonomického a právního řádu včetně systému sociálního pojištění, jediným platidlem se stává německá marka, na konci září vystupuje Německo z Varšavské smlouvy, vojenského svazku Sovětského svazu, a následuje Smlouva o sjednocení. Nové spolkové země přijímají ústavu zhruba dva týdny před tím, než politici podepíšou Smlouvu dva plus čtyři.

Krátce před oficiálním znovusjednocením se 2. října 1990 naposledy schází Lidová sněmovna. Na jednotě Německa se aktivně podílela pouhých 181 dnů. Je uznávaná, charakterizuje ji převážně pozitivní pohled na budoucnost. Šíří se úleva, i když práce ještě není dokončena.

Ke znovusjednocení Německa dochází 3. října.

Země nyní musí bojovat především s ekonomickými, sociálními a ekologickými výzvami, jejichž zvládnutí si především občané z východního Německa představovali jinak. Toho večera na začátku října jsou však pochyby odsunuty do pozadí.

Znovusjednocení jako moment úlevy je také výchozím bodem pro novou ekonomickou dynamiku moci v rámci Německa, při níž dochází k jinému výkladu a zpracování biografií, jako je ta Rölligova. Společnost musí hledat nové společné hodnoty.

Když mluví Mario Röllig o své práci svědka času, říká: „Mezitím hodně cestuji: s přednáškami po univerzitách, školách ale také různých nadacích. To je, abych tak řekl, moje pomsta za bezpráví, které se mi tehdy přihodilo: Měním svůj dobrý život dnes za tyto hrozné vzpomínky.“ Po krátké pauze k tomu připojuje: „Ne však příliš často, jinak by moje hlava vězení nikdy neopustila.“

září 2020