Umělecký aktivismus  Vyšívaná kronika odporu v Bělorusku

Když se v roce 2020 v Bělorusku vzedmul odpor proti režimu Alexandra Lukašenka, vyvolaný spornými prezidentskými volbami, které byly široce vnímány jako zfalšované, umělkyně Rufina Bazlova se tento historický okamžik a mnoho následujících rozhodla zvěčnit jazykem ornamentu. Pomocí výšivek vypráví příběhy politických vězňů a vězeňkyň, sportovců i lidí zabitých během protestů. Vytváří kolektivní vzpomínky a propojuje solidaritu v Bělorusku s mezinárodní scénou.

Proč ses v roce 2020 rozhodla pro vyšívání jako médium při zobrazení běloruského odporu proti tamnímu diktátorskému režimu v čele s Alexandrem Lukašenkem i zobrazení příběhů jednotlivých vězňů a vězeňkyň?

Abych ti odpověděla, musím jít o kousek dál do minulosti. K vyšívance jsem se nedostala v roce 2020. Už o deset let dříve jsem se začala zajímat o běloruské, obecně slovanské znaky a ornamenty. Četla jsem různé publikace, kde se psalo například to, že ornamenty mají zakódovaný význam. Nejen jednotlivé symboly, ale i samotná výšivka, kus oblečení nebo ručník nesly informaci, z jakého jsou regionu, při jaké příležitosti se používaly a podobně.

To, že ornament je kód, text, který lze číst, mě inspirovalo k mé vlastní tvorbě. Napadlo mě, že by bylo skvělé vyprávět příběhy přes ornamenty. V roce 2012 jsem pak vytvořila projekt Ženokol. Vyšila jsem takový komiks na šatech, který vyprávěl příběh o koloběhu života žen. První a poslední obrázek je stejný, díky tomu se příběh odehrává stále dokola jako zrození ženy. Zpočátku jsem pracovala s původními znaky, ale zjistila jsem, že ne každý tomu rozumí, protože ornament je specifický jazyk. Musela jsem ho tedy přizpůsobit a udělat srozumitelným pro současného diváka, ale zároveň jsem chtěla zachovat běloruskou nebo slovanskou estetiku, lidovost a folklor. To bylo důležité.
 

Takže jsi měla zájem o ornament a až pak jsi hledala téma, které by se k tomu hodilo?

Ano, jako první jsem měla instrument, tedy ornament a způsob vyprávění přes něj. Když jsem sledovala, co se dělo v Bělorusku kolem voleb 2020, přišlo mi to jako ideální kombinace formy a obsahu. Navíc jsem právě dostudovala, dodělala jsem divadlo a cítila jsem se volná. Měla jsem energii se do něčeho pustit samostatně.

Přemýšlela jsi také o dopadu, který by tvé vyšívanky mohly mít?

Chtěla jsem především vyprávět příběh současného Běloruska skrze běloruský ornament. Je to sice má verze ornamentu, ale pořád běloruská.

Sdílená solidarita

Do cyklu „The History of Belarusian Vyzhyvanka“ (česky „Historie běloruské vyžyvanky“, přičemž název vychází ze slovní hříčky mezi slovy vyšyvat – ⁠⁠⁠⁠⁠⁠vyšívát a vyžyvat –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ přežívat) spadají i série vyšívanek jako #FramedinBelarus. Povíš mi o ní víc?

Historie běloruské vyžyvanky zahrnuje, jak jsi už nakonec řekla na začátku, protesty od srpna 2020 do roku 2021, stejně tak další podsérie. Třeba o sportovcích a lidech zabitých během protestů nebo Saga of Protests, což je sedmimetrová výšivka, a tak dále.

Projekt #FramedinBelarus vedle nich stojí víc samostatně, je komplikovanější a ucelenější než ostatní série. V rámci projektu lidé vyšívají příběhy politických vězňů a vězeňkyň. Nabízím schémata pro vyšívání a lidé je vyšijí a pošlou hotová díla zpátky. Je to projev solidarity a způsob, jak poutat pozornost k situaci v Bělorusku. Společně s lidmi zapisujeme novodobé dějiny.
 

Název odkazuje k uvěznění?

„Framed in Belarus“ má dvojí význam. Rám jednak odkazuje na umělecký obraz v rámu, protože se jedná o umělecký projekt, ale „framed“ také v angličtině znamená někoho nespravedlivě obvinit, což odkazuje na osudy vězňů a vězenkyň. Anglický jazyk jsem zvolila proto, že můj záměr je, aby to byl projekt mezinárodní.

Je bezpečné se do projektu zapojit i pro někoho z Běloruska?

Teď už se nikdo z Běloruska neúčastní. Dříve se účastnili, ale kvůli bezpečnosti už to nedoporučujeme.

Odkud vlastně získáváš informace nebo příběhy, například o vězněných nebo o tom, co se děje během protestů?

Informace o uvězněných čerpám z otevřených zdrojů lidskoprávních organizací, které mapují situaci v Bělorusku. Mají seznamy, kde zveřejňují příběhy vězňů a vězeňkyň, pokud se k nim dostanou. Bohužel, soudy jsou teď zavřené a už se ani nezveřejňují informace, které byly dříve povinné. Pro obhájce lidských práv je dnes mnohem těžší získat informace, někdy ani neznají jména vězňů.
 

Takže seznamy nejsou úplné?

Nejsou, podle dostupných seznamů je asi čtyři tisíce politických vězňů, ale ti, co byli propuštěni, říkají, že skutečné počty jsou mnohem vyšší. Mnozí lidé, kteří byli zatčeni z politických důvodů, nejsou v těch seznamech uvedeni.

Obáváš se nějakého osočování nebo útoku kvůli své práci?

Přímo já ne, ale neustále přemýšlím o tom, co mohu zveřejnit. Například na našem webu musíme pečlivě zvážit, která jména zveřejnit, aby neohrozila lidi v Bělorusku. Lidé někdy podepisují své výšivky jménem, ale když zveřejníme fotografie těchto děl, mohlo by to být nebezpečné.

Jak hodnotíš, co je ještě bezpečné a co už ne?

Sleduji, co se děje, a čtu zprávy. Například dříve lidé, kteří pomáhali politickým vězňům, nebyli zatýkáni. Teď jsou za takové aktivity jako posílání peněz nebo dopisů zatýkáni a odsuzováni i na několik let. Když to vidím, uvědomím si, že musíme být ještě opatrnější. Konzultuji to taky s lidskoprávními organizacemi a právníky. Doufám, že zatím je to dobře ošetřené. Lidé, kteří vyšívají, vědí, do čeho jdou, a mohou se podepsat pseudonymem. Ne vždy je jasné, jestli to jméno, které použili, je jejich pravé.

Role umění

Jaký typ veřejné podpory, ať už skrz protesty v ulicích, umění, psaní dopisů, výzvy politikům a političkám, podle tebe pomáhá vězněným lidem upoutat pozornost, ale především vede k jejich propuštění?

Co se týče propuštění, nevím přesně. Ale to, co skutečně funguje, což slyším často i od kolegů, jsou větší veřejné kampaně. Když o jednom politickém vězni mluví jen pár lidí, třeba jenom příbuzní, tak to není dostatečně medializované. Například když někdo z rodiny jde do médií a promluví o tom, může to vězni ještě uškodit. Snaha pomoct může ve skutečnosti situaci zhoršit. Ale když se k mamince přidá dalších sto nebo tisíc lidí, začne to mít efekt. Lidé začnou křičet o tom, co se děje, a režim si uvědomí, že je pod dohledem. V tu chvíli mohou přestat s tím, co vězni dělají. Není to jisté, ale často to funguje. Ovšem pomáhá pozornost ze strany zahraničních politiků.

Jak poznáte, že to fungovalo?

To se někdy ani nedozvíme. V Bělorusku je mnoho vězňů v režimu inkomunikádo, jako například Maryia Kalesnikava, Viktar Babaryka nebo Siarhei Cichanouski a jiní, o nichž nemáme informace už skoro dva roky. Nevíme ani, zda ještě žijí. Těch pár zpráv, co máme, přichází obvykle od lidí, kteří s nimi seděli ve stejném vězení.

Co to znamená „inkomunikádo“?

To znamená, že vězeň nemá žádný kontakt s okolním světem. Nedostává dopisy, nemůže komunikovat s rodinou ani s právníky. Dokonce i lidé, kteří jsou ve stejném vězení, jsou trestáni za jakýkoliv pokus o kontakt, i když jde jen o oční kontakt. Vězni jsou v naprosté izolaci.

Zní to hrozivě. Když se vrátím zpět k tvé práci, vězni či vězeňkyně ví o tom, že lidé vyšívají jejich příběhy?

Někteří o tom vědí, například Viktar Babaryka. Když ještě byla možná lepší komunikace, někteří účastníci psali vězňům dopisy. Někdo jim řekl o tom, co děláme. Jedna účastnice se například ptala dopisem své uvězněné kolegyně, jak ji má zobrazit. Odepsala jí, že i ve vězení “protestuje” – nosí červené pyžamo a leží na bílé posteli jako symbol protestu, napodobuje běloruskou bíločervenou vlajku. Vyšívankou to bohužel nejde zobrazit.
 

Máš zpětnou vazbu na to, jak reagovali, když zjistili, že zaznamenáváte jejich příběhy?

Je to většinou dojemné a jsou za to vděční. Snaží se jim totiž vtlouct do hlavy, že na ně nikdo nemyslí a všem je jedno, co se s nimi děje. Je to tvrdé. A navíc často nedostávají dopisy, i když jim lidi píšou. I proto je pro ně důležité, že je lidé podporují. Většinou se to ale dozví, až když vyjdou z vězení.

Jaké jsou ohlasy na historické vyšívanky u většinové společnosti v Bělorusku?

Ha, v Bělorusku se o tom moc nevědělo. Lidé, kteří odešli a žijí v jiných zemích, ano, ale v Bělorusku se staly moje vyžyvanky známější, až když si košili s mým ornamentem oblékl [ukrajinský prezident] Zelenskyj.

To musel být dobrý pocit vidět, že Zelenskyj nosí veřejně košili s tvojí výšivkou?

Byla to taková prestiž. Zároveň to bylo během období, kdy Ukrajinci, kteří nevěděli o běloruských protestech a represích, nechápali, proč Bělorusové neprotestují, když se z jejich zemi bombarduje Ukrajina a často se vůči Bělorusům projevovali agresivně. Situace byla napjatá, ale vnímala jsem to jako symbolický projev důvěry k Bělorusům, když ukrajinský prezident nosí něco od běloruské umělkyně.
   

Díky výšivce se mohli dozvědět i víc o situaci v Bělorusku.

Možná ano, ale nejsem si jistá, jestli to bylo takto plánované. Těžko říct, co si lidé mysleli v ten moment. Zelenskyj si ji oblékl v souvislosti s charitativním projektem, kdy část peněz šla na podporu Ukrajiny. Poprvé to bylo během oslav nezávislosti Ukrajiny 24. srpna 2022 a podruhé, když přál Ukrajincům na Vánoce, 6. ledna 2023.

Charitativní projekt byl tvůj nápad?

Oslovili mě k tomu z brandu Indposhiv. Je stále možné si do akce zapojit a košili si objednat.

Prostřednice mezi dvěma světy

Do České republiky jsi odešla za studii už před více jak čtrnácti lety a od té doby tu žiješ. Kvůli své umělecké tvorbě se nemůžeš vrátit do Běloruska. Jaké to pro tebe je? Co pro tebe vlastně Bělorusko znamená i mimo současné události?

To je těžká otázka. Teď už mám i české občanství, ale pořád mám kousek ze mě tam, kde je dům mých rodičů. Je to místo, kam se ráda vracím, kde můžu odpočívat. Bohužel tam teď nemůžu, tak hledám nové místo, kde bych mohla načerpat energii. Je to pro mě i otázka sebeidentifikace. Nemůžu říct, že jsem Běloruska, ale ani Češka, ani jedno ani druhý, a zároveň oboje.

Poslední čtyři roky ti pomohli v hledání sebe sama a vztahu k Bělorusku?

V podstatě mi to ukázalo, že mám stále silný vztah k Bělorusku. Mnoho mladých lidí odjíždí z Běloruska, protože nevidí budoucnost. I já jsem odjela s tím, že nechci mít s touto zemí nic společného a chci se rozvíjet v Česku. Snažila jsem se tu být maximálně integrovaná, ale Bělorusko mě v roce 2020 znovu přitáhlo k sobě. Cítila jsem, že mohu přispět k nějaké změně, i když se neplánuju vrátit. V Česku mám odstup, rozumím situaci a mohu ji transformovat a sdílet dál. S odstupem vidím, že možná je šance na změnu v Bělorusku, a tak se snažím nějak zapojit. Pokud budu cítit smysl a budu mít sílu, budu pokračovat. Jinak přestanu, pokud to pro mě přestane dávat smysl nebo pokud vyhořím.

Jak si udržuješ rovnováhu, abys nevyhořela?

To je těžké. Jsem tvrdohlavá a když se něčeho chytím, musím to dotáhnout. Téma, na kterém pracuji, je ale náročné. Udrží mě to, že vidím nějaký efekt, že to lidi oslovuje.

Co ti dává smysl pokračovat? Můžeš to nějak konkretizovat?

Dává mi smysl, že situace je stále alarmující a mám určitý hlas. Lidé naslouchají a sledují, co dělám, a to mě motivuje. Projekt #FramedinBelarus je pro mě smysluplný jak aktivisticky, tak umělecky, protože se snažím zaznamenat historii. Mrzí mě, že se často setkávám s tím, že lidé nechápou můj koncept, berou vyšívanky pouze jako design.

Jaké jsou vlastně parametry tvých vyšivek? Kolik času zabere vytvořit jednu?

Pro projekt #FramedinBelarus mám určitý mustr, který jsem si stanovila. Jedno schéma kreslím v průměru pět až šest hodín. Vyšívání toho schématu pak účastníkům trvá přibližně dvacet až třicet hodin. Snažím se, aby to bylo přístupné a rychlé na vyšití, aby to lidé mohli snadno realizovat. Každý návrh má své specifické parametry, které je třeba dodržovat. Jinak práce realizují jako počítačovou grafiku, ruční či strojové vyšívání nebo různorodé tisky. Forma může být opravdu pestrá.

Původně jsem si myslela, že je všechno vyšívané.

Ne. Jde o vizualitu návrhu, ne vždy je třeba přenášet vše do fyzické podoby vyšivky. Vlastně si připadám jako spisovatelka, která píše vlastním jazykem, kde křížky jsou písmena skládající se do slov, textů a příběhů.

Povolání umělkyně

Jak vlastně funguješ ekonomicky jako umělkyně na poli politicky angažovaného umění? Je možné se tím živit?

Je to složité. Žiji z výstav, zakázek a grantů. Někdy přijímám zakázky na ilustrace nebo grafiky, ale často je odmítám – nechci, aby to lidé vnímali jako design nebo užité umění. Takže pečlivě vybírám, co přijmu. Mimoto jsem měla i brigádu v Amazonu a snažím se šetřit. Nejlepší podporou pro umělce je, když lidé kupují jejich práci. Granty jsou nejisté a je toho třeba hodně vykazovat a doufat v úspěch žádostí.

Takže taková kombinace různých zdrojů příjmu. Je zajímavé slyšet, jak vypadá realita umělkyně.

Jo, je to tak. Zároveň je to často o tom, že lidi má díla kupují, protože věří ve smysl mé práce. To je pro mě důležité, ujišťuje mě to, že jsem na správné cestě. Občas mi někdo pošle třeba tři eura jako podporu, i když většinu z toho spolkne platforma, přes kterou to jde. Zároveň mi ale ulehčuje administrativu.
   

Vyšívání je z mého pohledu velmi trpělivá práce. I při politických změnách přes sociální hnutí je očividně potřeba hodně trpělivosti. Cítíš naději, že se politický režim v Bělorusku změní? Z čeho ta naděje vyvěrá?

Věřím, že se něco změní, ale ne rychle. Situace je složitá – Rusko, válka na Ukrajině, a všechny ty zákony, co Lukašenko přijal, aby si pojistil svou moc i po své smrti… Bělorusové a Bělorusky vyrůstali v autokracii, takže i když přijde někdo nový, je tam riziko, že to sklouzne do starých kolejí. Musíme pracovat na sobě, abychom se tomu vyhnuli.
 

listopad 2024