Architektura a vztahy  Možnosti sousedství

Někomu krátký rozhovor se sousedy zpříjemní den, zatímco ostatní jsou rádi, když se něčemu takovému mohou vyhnout. Městské plánování a architektura mají vliv na vztahy, na to, zda je vůbec máme příležitost navazovat. Umožňují dnešní novostavby mezilidské vztahy? A co jsou to vlastně poloveřejné prostory? Básnířka a teoretička architektury Anna Beata Háblová se zamýšlí nad různými koncepty sousedství v časech krize bydlení.

Představte si, že bydlíte na předměstí v domě se zahradou, jejíž plot tvoří vysoké a husté túje. Své sousedy nevidíte a oni nevidí vás. Sice slyšíte jejich hlasy, ale nikdy se vám nenaskytne příležitost očního kontaktu, který by vedl k náhodnému pozdravení a poptání, jak se komu daří. Může se zdát, že na vztazích nezáleží, protože se před špatnými sousedy můžete zavřít nebo se odstěhovat. Ve výsledku ale zjistíte, že na daném místě bydlíte dalších deset, dvacet, třicet let – ba dokonce že jste v domě se zahradou a tújemi prožili celý svůj život.

Pak ale přijde pár sušších let a túje vám uschnou. Najednou už nemáte bezpečné soukromí, ve kterém vás a vaši teplákovou soupravu nikdo nevidí. Takže když jdete vynést šlupky z brambor na kompost, zavolá na vás sousedka, jestli nechcete okurku, že se jí letos hodně urodilo. Vy se ošijete, protože na small-talk zrovna nemáte náladu. Ale pak si všimnete, že sousedka má na sobě dost obnošené kraťasy a ušpiněné tričko. Trochu se uvolníte a malé konverzaci se přestanete bránit. Díky tomu zjistíte, že vaše sousedka pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici na druhé straně města. Povypráví pár děsivých nemocničních událostí z doby kovidu a vy se s ní na oplátku podělíte o starosti s nemocnou matkou.

Najednou už jste si blíž, vzájemně jste se pustili do své komfortní zóny, a když přijde na jakýkoliv krizový okamžik, máte v blízkosti o jednoho člověka víc, který bude ochotný vám pomoci, anebo vy jemu.
Jenže sousedství není pro každého. Znamená to, že své hranice s ostatními máte alespoň trochu (nejen vizuálně) prostupné. Že vám je aspoň trochu vidět do kuchyně anebo do zahrady. Pokud bydlíte v menším bytovém domě s vnitřním dvorem, je dost možné, že když sedíte v obýváku před televizí, soused se může podívat, který pořad právě sledujete. Vy zase na oplátku zahlédnete, jak v ložnici uspává svojí dceru.

Bydlení nablízku

Sousedství ovšem spočívá v tom, že to není pouhé bydlení nablízku. Sousedství vzniká teprve tehdy, když mezi malými, v těsné blízkosti žijícími skupinami, vznikne prostřednictvím časté interakce pocit sounáležitosti a jistého odlišení vzhledem k okolí.

Paralelně s tímto vymezením se pojem sousedství vyvíjel i v teorii stavby měst, kde byl označován jako okrsek. Potřeba členění sídel do menších jednotek vznikla jako reakce na značně anonymizovanou výstavbu 19. století a sledovala jak sociální, tak funkční cíle. Podle teorie anglického urbanisty Ebenezera Howarda, jehož jméno je spojeno s hnutím zahradních měst, měl být okrsek sociálně pestrou oblastí, kde by mohlo dojít ke vzniku nového společenství. Okrsek by byl zároveň územní i funkční jednotkou vybavenou obchody, kulturními a sociálními zařízeními. V 30. letech 20. století se tak stala teorie okrsku jedním ze základních principů teorie moderního urbanismu.
Ústředním motivem hnutí byla myšlenka, že zahrada má být přirozenou součástí bytu. | Ebenezer Howard: To-morrow: A Peaceful Path to Real Reform, London: Swan Sonnenschein & Co., Ltd., 1898 | Public domain

Prostory umožňující setkávání

Vznik sousedství podporují takové principy urbanismu, které jsou obecně městotvorné. Prvním klíčem k fungování města je pěší prostupnost. Dostatečně hustá síť pěších tras okysličuje tělo města lidmi, kteří pak v důsledku využívání veřejného prostoru (namísto dopravování se auty) mají větší možnost se fyzicky potkat nebo se jen pozdravit. Druhým principem je dostatečná různorodost městských funkcí, díky kterým obyvatelé nemají ze svého bydliště daleko do parku ani do obchodu, čímž opět dochází k možnosti potkat lidi z daného sousedství a navázat vztahy.

Třetím principem je přiměřené měřítko obytných staveb – čím lidštější měřítko domy mají, tím je větší šance, že budou působit útulně a obyvatelé se v jejich blízkosti budou chtít zdržovat a trávit volný čas. Čtvrtým důležitým principem je živý parter staveb – jinými slovy jakékoliv služby a obchody v přízemí budov, které jsou opět podnětem k potkávání, zdržení se a zastavení na kus řeči.

Vedle toho pak může fungovat i cílené navrhování poloveřejných prostor, tedy takových, které jsou určené jen pro potřebu obyvatel sousedství. Jedním z projektů, který se sdílenými prostory pracuje, je bytový dům Vackov od kanceláře UNIT architekti. Kromě blízkosti domů jsou zde navrženy i klubovny pro společné trávení času nebo poloveřejné náměstí. I přesto, že ani jedno nefunguje stoprocentně tak, jak architekti zamýšleli, je to tu už provždy nabídnuto jako možnost pro ty, kteří se potkávat chtějí – a kromě toho je to i velmi vizuálně příjemné a útulné prostředí. Druhou stranou mince této blízkosti a možnosti navázat přátelství jsou samozřejmě situace, kdy se někdo na své předzahrádce baví dlouho do noci, a vy nemůžete usnout, protože máte pocit, jako by vám dotyčný mluvil hned u ucha.

Organizovat se zezdola

Výše popsaný případ utváření sousedství se odehrává shora, stejně jako všechny jiné developersko-architektonické projekty. Opačným způsobem vzniku sousedství je směr zezdola, kdy se parta kamarádů nebo lidí, kteří k sobě mají blízko a zároveň nemají prostředky na pořízení jednotlivých bytů za tržní ceny, domluví na společném bydlení.

Jednou z prvních skupin v Čechách, která se k podobnému činu odhodlala, je sdružení Sdílené domy. Jeho čtrnáct členů (pocházejících z nejrůznějších míst Čech) spojují podobné názory na společnost, politiku i představy o životě a bydlení. Součástí sdružení je také sociální družstvo Vzletný racek. Od roku 2022 obývají a provozují dům v Děčíně.

Pilotním projektem Sdílených domů je První vlaštovka, která se inspirovala u německého Syndikátu nájemních domů (Mietshäuser Syndikat). Protože jsou v Česku právní normy nastaveny jinak než v Německu, nebylo pro Sdílené domy možné sehnat žádnou bankovní půjčku. Koupě i opravy domu musely být financovány ze 70 procent německou nadací (Umverteilen!) a zbylých 30 procent z půjček od členů družstva a jejich přátel. V domě by mělo být kolem desítky nájemních bytů, sdílené prostory ale i veřejný prostor přístupný komunitě dalších sousedů, kde by se měly pořádat semináře, přednášky a jiné kulturní akce. Aby se zachovala soudržnost vztahů a nedocházelo k přeprodávání jednotlivých bytů, vlastníkem domu se stává sociální družstvo, a obyvatelé zůstávají nájemníky. V případě zájmu o tento typ bydlení tak musí noví nájemníci zapadnout do stávající komunity a zaplatit vstupní poplatek v řádu pár desítek tisíc, který je po ukončení bydlení nájemníkovi opět vrácen. Nájem, který však nedosahuje tržních cen, pak slouží nikoliv k výdělku, ale k zaplacení půjček.

Podobných případů sdíleného bydlení, takzvaného cohousingu, existuje především v západní Evropě celá řada. Je to forma bydlení a životní styl, který zachovává osobní nezávislost, ale zároveň klade důraz na hlouběji prožívané mezilidské vztahy. Obyvatelé mohou sdílet společenské prostory – například kuchyň, prádelnu, hernu, popřípadě jednotlivé věci – auto, sekačku na trávu nebo jiné vybavení. Sdílené bydlení se tak stává jedním z možných řešení v době vysokých nájmů a inflace. Nevýhodou zůstává jen nemožnost nemovitost vlastnit a nutnost účastnit se pravidelných schůzí a sdílet některé společné prostory, což nemusí vyhovovat každému.

Součástí sítě solidárního bydlení Sdílené domy je také sociální družstvo Vzletný racek. V Děčíně od roku 2022 obývají a provozují tento dům. | Foto: © Petr Zewlakk Vrabec

Ne na mém dvorku

Jsou totiž také povahy, které nikoho vedle sebe nechtějí. Nejraději by obývali chalupu u lesa, ale protože město potřebují, nemohou si vybírat. Pokud se nastěhují někam, kde je to příliš vizuálně prostupné, okamžitě kupují závěsy a žaluzie, na pletivo plotu připevní neprůhlednou zelenou tkaninu. Nechtějí žádné velké změny a žádné nové sousedy. Nechtějí, aby se v jejich sousedství stavělo nic nového a nikdo další se tam nepřistěhovával.

Podobné chování už dostalo označení zkratkou NIMBY, která je tvořena počátečními písmeny anglických slov Not In My Back Yard, tj. „ne na mém dvorku“. Znamená to nejen odpor veřejnosti k nové výstavbě a nově přistěhovalým obyvatelům, ale i nesouhlas s různými veřejně prospěšnými stavbami – ať už s dálnicemi nebo domovem pro mentálně postižené. Je to důvod, proč je tak obtížné projednávat novou výstavbu uvnitř i vně města. V případě periferií to možná není na škodu. Pokud se ale jedná o zahuštění města zevnitř a developerské záměry brownfieldů, je to poměrně velká brzda pro přirozenou recyklaci města. Recyklací města je míněna snaha nerozšiřovat město do krajiny výstavbou na předměstích, ale využívat k novým realizacím proluky ve městech, brownfieldy nebo rekonstruovat stávající zchátralé objekty – což ovšem bývá nákladnější než stavět tzv. na zelené louce.

Fenomén NIMBY se netýká jen Prahy, ale většiny velkých měst. Podle magazínu The Economist se v bohatých městech výstavba na obyvatele od roku 1964 snížila o padesát procent. Z toho důvodu se v některých metropolích stále častěji objevuje podpora výstavby pod zkratkou YIMBY – Yes, In My Backyard. Je to jedna z cest, jak uspokojit poptávku po bydlení.

Jen pro představu: V roce 2020 narostla populace Prahy o necelých 11 tisíc obyvatel (drtivá většina přistěhováním), a dokončeno bylo zhruba 5500 nových bytů. V roce 2021 populace Prahy narostla o více než 16 tisíc obyvatel, a dokončeno bylo kolem 5200 bytů – a tento nepoměr mezi narůstající populací a dokončenými byty se dlouhodobě příliš nemění.
 

Hodnota setkávání

Moje kamarádka Magda se nedávno přistěhovala do jednoho z bytových domů na výše zmiňovaném Vackově, kde architekti dbali na vytvoření prostor a průhledů vhodných pro vznik sousedských vztahů. Nezapomnělo se tu na různá místa pro posezení, pobyt i možnosti her, kde se lze přirozeně potkávat. Magda je na rodičovské dovolené a většinu času tráví se svým dítětem. „Ten váš lustr, co máte v kuchyni, není to náhodou od toho designéra Hansena?“ zeptá se jí jednou starší paní z vedlejšího domu, když jí náhodou potká. Magda přitaká. „Když čekám na výtah, vždycky se kochám,“ dodá paní, a Magda je trochu v rozpacích, že i z tak vzdáleného okna jí někdo vidí do kuchyně. Paní se představí jako Sára. Skoro všechny v bytovém domě zná a se všemi se dá na kus řeči. I tato malá konverzace ale Magdu potěší, protože další zažije až večer –až se její manžel vrátí z práce. I přesto, že má Magda účty na několika sociálních sítích, nepřinášejí jí takovou blízkost, jakou by potřebovala.

Sousedství spoluutváří město. Lidé ovlivňují vývoj města a architekturou je možné ovlivňovat vztahy. Ať už jste zastánci maximálního soukromí nebo naopak otevřenosti a sociálních interakcí, způsob života umožňující prožívat vztahy v místě bydliště je velmi cenný. Dokonce by se dalo říct, že by se měl chránit podobně, jako se chrání památky. Měl by se iniciovat vytvářením různorodých možností. Ve výsledku totiž nejde o to, aby k vytváření vztahů došlo, ale aby byla možnost k nim dojít. Zažívat pravidelná neplánovaná setkání s cizími lidmi je důležité pro přijímání jinakosti ostatních i pro to být ostatními přijímaný takový, jací jsme. Je to nejlepší lék na osamělost dnešního virtuálního člověka.

září 2023