Rodinné vazby a kořeny  Ale já jsem živá

Jaké to je nečekaně zdědit nemovitost, o kterou vlastně vůbec nemáte zájem? Když se v tom domě bojíte třeba i přespat? Nezbývá než podívat se na takový dar hlouběji, pořádně uklidit a zakořenit. Kristýna Boháčová ve svém eseji popisuje pouť za vlastní emancipací a individuací.

pozdní podzim 2021

„Furt mě to šrotuje, jak jsem zavřenej doma. Už to nemůžu vydržet. Našli jsme s mamkou ve skříni závěť. Strejda ti odkázal ten barák.“ Co? Stojím za Národním, jdeme do sauny. Zalapám po dechu, rozeřvu se na otce do telefonu. Prý počátek procesu individuace, komentuje zpětně psychoterapeutka. Proč mi to neřekli hned? Prý mě chtěli chránit, nechtěli zatěžovat (je mi 30!) a dokonce ten papír chtěli spálit. Antické drama hadr. Zlatej covid, až izolace v malém bytě na sídlišti povolila škrtící rodičovské ochranitelské otěže. A proč to odkázal mně? Nejmíň praktická z celý rodiny, ještě před dvěma lety jednou nohou v Kanadě v klášteře.

Jedna babička nade mnou zlomila hůl, když mi nešlo v 10 letech háčkovat, že na tohle nemá nervy, ať si zalezu a čtu, druhá furt opakovala, že nikdy nebudu pěkná jako ostatní a při pozvání na druhou magisterskou promoci se naštvaně zeptala, kdy už konečně začnu normálně pracovat (čti u pásu). V obměnách jste mi dávali najevo, že žijeme v různých světech a ten můj vás fakt nezajímá, tak proč teď hrát rodinu?

Strejda dřel na směny v továrně 10 minut od domu, kde žil posledních 20 let s babičkou. Umřeli měsíc po sobě na následky covidu, jemu nebylo 50, neměl ženu ani děti. Vrací se ke mně ve snech a obrazech celé ty dva roky.

podzim 2023

„A pročpak vy tady nechcete bydlet, paní Boháčová?“ Myslí to vážně, nebo si neuvědomuje, že může přijít o provizi? „Není mi tu dobře.“ Pět vteřin ticha. „Aha.“ Nikdy nebylo. Pokaždé, když jsem tu přespávala, mě bolelo břicho. „Musím vám říct, já prodám všechno, mám ocenění makléř roku 2021. Stačí navonět dům před prohlídkou, a na lidi místo krásně působí. Úplně se tu uvolní.“ Tvou jistotu bych chtěla mít.

konec listopadu 2021

Proč mně? Když jsem přijela a chtěla si povídat, nachystal chlebíčky a odešel do sklepa. Tam si pustil rádio, kouřil, pil pivo. Byl sám. Na babiččině pohřbu jsem ho u kašny objala. Vědomě a dlouze. Poprvé v životě. Vysočina je rázovitý kraj, podzimní brázdy úpí samotou, lidi si tam city neprojevují slovy, natož dotykem. Spíš přes chlebíčky. Aspoň u nás. Řekla jsem mu, že přece nemusí být ve velkým vymrzlým domě sám. U našich je už pár let prázdný pokoj, se ségrou tam nejsme. Že naši nejsou sice žádná výhra, ale pořád jsou to živý bytosti. Úlevně ses zasmál.
 

jaro 2022

Univerzální dědička, nabyvatelka dluhu, K. B. Do 5 pracovních dnů převeďte částku 363 520 Kč na účet tramtarata/ratata. Pardon? Mám mžitky před očima. O nabývání statisícových dluhů notářka nemluvila. Šok mi vysušil i slzný kanálky. Namaluju se, vezmu si lesklý černý boty, červenou džísku a jdu do banky. Musí mi to vysvětlit. Z banky mě pošlou do spořitelny. Klapu nervózně po Příkopech. Vy nemáte originál úmrtního listu? Tak to bohužel. Rozbrečím se. V posledních dvou měsících s sebou tahám úmrtní list všude. Co kdyby ho chtěli v Albertu místo občanky, když kupuju víno. Dnes mám ovšem pouze kopii.
Paní spořitelnová mě konejší. Vidí, že úkol do systému kvůli chybějícímu lejstru dnes nezadá, ale nechce mě pouštět na ulici ubulenou a zoufalou. Škoda, že nerozdávají pozůstalým na každém úřadu automaticky lexauriny. Prý to bude dobrý, lhůty posunou, že si mám dát čas a prý jak jsem silná. Nejsem vůbec. A krize nemusí být vždycky šance, Orko. Fakt ne.

Sedím na Příkopech v tom hodobožovým outfitu, rtěnka drží, linky se roztekly až na krk. Kolem mě hrčí vysavače na listí a pracovnice technických služeb hl. m. Prahy se na mě soucitně dívá. Řvu velmi nahlas, volám ségře.

říjen 2021

Ve středu jsme si volali. Ptal ses, jestli nemůžu babičce koupit na hrob nějaký umělý fialový kytky, že je v Hlinsku nemají, ale v Praze „toho máte přece jen víc“. Plánuju, že se přes víkend stavím u Olšanských hřbitovů a v pondělí Ti je dovezu. V sobotu nad ránem se budím, je mi divně. Jdu na Liboc na mši, Jeroným říká, jaký je štěstí zemřít v klidu a že nás andělé chrání. Stavím se cestou zpátky v mlíčňáku na párek. Doma přerovnávám ponožky, pocit zmaru. Otec volá, že „jsou u tebe“. Nechápu. „Zemřel.“
Místo Olšan jedu do fanouškovského obchodu na Spartě a vybírám, který dres Ti dám do rakve. Z ničeho jiného bys neměl větší radost. Když jsem ti tam jela koupit vlaječku loni k Vánocům, šíleně jsem se styděla. Co kdyby mě zahlídl někdo z mého napomádovaného intelektuálního milieu? Odváží rakev, místní hrajou na trubky Blíž k tobě, Bože můj. Lípa, co měla na pohřeb babi před měsícem ještě všechny listy, opadala. Dívám se do dálky na kopec, na brázdy.

únor 2023

Lije, vyklízíme sklep. Nahmatávám kosti a křídla mrtvého ptáka. Rychle pytel. Bože. Jak se sem dostal? Kdo ho tu nechal? Okamžitě vytěsňuju. Otevřu skříň, vyvalí se na mě prázdné smradlavé petky od Braníku. Nacpu jimi čtyři pytle. Šest lahví je ještě plných. Hustě prší, je tmavo, jdu to pivo vylít do kanálu. Dívám se na pěnu, co zůstává na silnici.

prosinec 2021

„… takže svršky, bezcenné věci osobní potřeby.“ Kdo má právo určovat cenu věcí osobní potřeby? „A poplatek paní notářce prosím do 3 dnů na účet.“ Univerzální dědička otevře v dalších dvou letech dědické řízení ještě dvakrát, neboť paní notářka tu a tam pozapomene. Poplatek je nutno poslat pokaždé. „A usnesení posílám mamince.“ Jak jako mamince? Nadiktuju vám svůj mail. „No, tak snad si to předáte, ne?“ Profesionalita level 0.

září 2022

Přespím tu. Dům teda trochu smrdí, jak se tu nevětrá (nikdy nevětralo) a přetéká nábytkem, oblečením, výstřižky, nádobím. 116 metrů čtverečních, ale projít se dají tak dva. Odsunu to a usnu, nějak se přece musíme skamarádit. Rozsvítím a do 3 minut zvoní sousedka. „Sem se přišla podívat, jestli tu nejsou zloději. Ty tu budeš spát? Proboha. Tak čau.“ Kryštof se na mě dlouze dívá, jestli vážně. Vím, že cítí tu tíhu, i když nic neříká. Taky nic neřeknu, odhodlaně. Specifický napojení. Obejme mě a odchází. Pouštím energy boost playlist, skáču, řvu a snažím se ten dům uvolnit. Jako když vyrazím na párty s někým, kdo sice touží tančit, ale má panickou ataku ze zavlnění boky. Trochu se to daří. Dole ale fakt spát nemůžu, nemám si kam rozbalit karimatku, navíc se tu cítím přidušeně. Jdu nahoru, do patra, které děda postavil pro děti.

Matka se odstěhovala ve 14 na intr a ve 22 za manželem, strýc žil ve svém dětském pokoji. Do smrti. Nahoře jsou jen hrubě nahozené zdi, není položená podlaha, obnažené dráty à la vysočinský industriál, v oknech chybí kličky. Nicméně prázdný prostor, jen stará kuchyň a dětské oblečení po mně a ségře, které tu uskladnili naši. Lehám si a pouštím podcast Métamorphose. Převaluju se další dvě hodiny, nemůžu dýchat, proměna nikde. „Můžu se zeptat, o co vám jde? Co tady furt vězí? Už to kurva pusťte. Vždyť to je směšný. Šest místností a ve všech se dusím.“ Dům na mé křiky kolem 2 ráno odpovídá svou mrtvolnou rezistencí. Jdu spát ven. Rozložím karimatku na mokrou trávu. Sice šílená kosa, ale dívám se na hvězdy a konečně zhluboka nadechnu a vydechnu.
Nad ránem mám fyzický vjem, že mě zalehává obrovská mužská postava a dusí. Vybíhám ze spacáku, dělám si meduňkový čaj, zamykám a 2 hodiny čekám na nádraží na první vlak. Splynutí s rodem se neudálo. Tudy nikdy víc.

prosinec 2022

„Co furt řešíš? Hele, moc to prožíváš, musíš jít dál.“ Přicházím o velkou část lidí, kteří ve svých různých srabech chtěli pochovat, ale když jsem se potřebovala opřít a schoulit já, ze samých rozpaků vycouvali. Některé modřiny nahmatávám doteď.
 

leden–prosinec 2022

Stydím se. Je mi trapně. Je to nespravedlivé. Kolik dětí v Jemenu by mělo být na mém místě. Vždyť já nechtěla nikdy nic vlastnit. Ale ono nejde jen o 2 × 116 metrů čtverečních + 760 metrů čtverečních zahrady. Větší hra se hraje o přenos rodových lýtek nalitých nejistotou, stehen osvalených méněcenností, prázdného žaludku z pocitů viny, sevřených lopatek nesebevědomí a hlavy plné nepřijetí. Tomuhle tělu jsem se tak dlouho bránila a byla připravená zdrhnout klidně za oceán, abych se jeho pohledu nemusela nechat vystavit. Natož nechala, aby zahlédlo ono mě.

leden 2023

Zlom. V té rodině je ohromná síla. Ponořit se tam, dát jí prostor, neměnit, obejmout celou historii, jaká je. A sama jít.

listopad 2021

Vůbec nemůžu spát. Pořád na ně myslím. Střídám třezalku, meduňku, spací čaje. Nic. Úplně prázdno. Jen každou minutu aktualizuju messenger a dívám se, kdo má u svého jména zelenou tečku. Je živej. Ještě.

únor 2022

Začínám chodit s Baru do fitka. Martin se mi v divadle směje, že to by teda netipl. Jenže Heidegger ze mě ten stres a úzkost nesklepne. Jen když běžím jak blbec na pásu, přidávám rychlost, soustředím se jen na dech/funění, vnímám, že jsem živá. Přežila jsem. Já jsem furt živá.

srpen 2023

Konstelace, meditace, adorace, butó, rituály. Tanec v lese, ve studiu, šalvěje, modlitby, sauny, masáže, dopisy mrtvým, bílý a červený růže za každý rok, kdy jsi měl napsanou závěť (11 let), ale neřekl jsi mi o tom. Ani trochu nepřipravil. Stačilo by naznačit, představivost mám slušně rozvinutou. Imaginace z Ležáků, kde prarodiče pracovali, jen 24. června 1942 jeli zrovna pro mouku. Do let úzkostí, hořkosti, maniodeprese, nemanželských dětí na vesnici, strachu ze sousedů, stavění té pevnosti, kterou jsem zdědila, vědomě vnáším život. Snažím se. Spojuju se s příbuznými, které jsem nikdy neviděla, a nechávám si hodiny vyprávět o přes-tři-kolena rodinném spříznění s básníkem Bezručem, zabavené krávě v 50. letech a hraní divadla ve stodole.

leden 2023

Dost váhavě oslovuju Soňu z divadla. Věnuje se v rámci hobby pozůstalostem a dokáže i v bordelu a přeplněnosti, která mě příšerně irituje a ubíjí, vidět řád. Vnáší systém. Je mi trapně, říct si o pomoc. Jedeme spolu do Hlinska jednou, dvakrát, sedmkrát. Chaotické změti věcí dáváme pozornost. Na konkrétních krámech vidím, v kolika momentech se rodinná historie přiškrtila. Vnímáme ta přetržení, jednotlivé objekty napojujeme do širší sítě, dovolujeme jim nový příběh. Fyzicky vnímám, že zakořeňuju. Vstupuju do minulosti a rozhoduju se pro budoucnost. Třídíme – do azyláku, do Vesny – vyhazujeme, fotíme. Začínají jezdit lidi. Starší pár z Kyjova pro cirkulárku. Pán vypadá jak děda, jemný obličej, ostré, jasné opálené ruce. Táta se synem pro ohromnou skříň z ložnice. Táta je ve svých pokynech vždycky dvě vteřiny před synem. „Když ti to bude klouzat, vezmi si rukavici.“ Vzápětí uklouzne. Dojímá mě to propojení. Mladší pár se synem pro židle a skříňky do garáže. Malý kluk se hned rozběhne po zahradě a křičí, že se mu tu bude líbit. Máma ho uvádí do reálu, že sem se nestěhují. Stará Tesla do sbírky olomouckého trans týpka. Míchačka mladému páru od Hradce, který staví. Sporák důchodcům na chalupu do Olešnice. Dřevo na naši saunu v Praze. Krátká postel Píťovi do kuchyně. Duchny Ukrajinkám v Brně. Psací stroj do fundusu na Provázek.

Vědomě dům otvírám, větrám, vystavuju ho pohledům. Nechávám ho prohřívat blízkostí, zájmem a pozorností. Tam, kde byl tak dlouho strach a zavřené dveře, s úctou navrhuju alternativu. Vidím vždycky jen krok před sebe. Mám sílu jen na ten jeden krok. Tisíckrát si říkám, že nic absurdnějšího už se nemůže stát.

Ukrutně mě v tu dobu bolí záda. Dům jako moje tělo. Každou jeho změnu hned fyzicky vnímám. Chci, aby si ho někdo zamiloval, oblíbil, proboural a nově zabydlel. Aby to bylo místo radosti, prvních slov, nedělních šlofíků na terase, rozkvetlých jiřin a voňavých štrůdlů. Bude. Vidím to.
 

listopad 2023