Bydlení a marginalizované skupiny  Boj proti obchodníkům s chudobou, nebo proti chudým?

Vědkyně Kateřina Čanigová se zabývá tím, kde se vzal obchod s chudobou a jaká jsou česká specifika tohoto fenoménu. Jaké to je působit v roli výzkumnice z majoritní společnosti v romské komunitě? Kromě toho se zamýšlí, proč univerzity nepodporují zástupce menšin, aby se tomuto tématu badatelsky věnovali.

Ve své akademické práci se zabýváš obchodem s chudobou. Mohla bys popsat, co to je?

Je to primárně výnosný business s bydlením pro chudé. Jedná se o byty a pokoje v bytových domech, které mají velmi nízké hygienické standardy, ale naopak nájmy jsou enormně vysoké. Dnes už je to i klidně téměř 20 tisíc korun za pokoj, záleží, kolik lidí ho obývá. Představte si budovy přeplněné lidmi, a také dětmi, které musejí sdílet WC a kuchyni s několika desítkami dalších lidí bydlících na stejném patře.

Bydlení u obchodníka s chudobou se vyznačuje nejistotou, která je až paralyzující, nutí ubytované soustředit veškeré jejich finance na nájem – moje participantky mají všechny nájemní smlouvu, bez ní by totiž nemohly pobírat dávky na bydlení. Nájemníc*ice nikdy neví, jestli jim nebude zvýšen nájem, nebo jestli je nevyhodí. Někdy musí platit energie dvakrát, někdy nedostanou včas potvrzení o zaplacení nájmu a tak nemají nárok na dávku, majitel ubytovacího zařízení má nad jejich životy velkou moc.

Jisté ale není ani to, jestli neskončí celý business majitele. Tady se dostávám k druhé rovině obchodu s chudobou, a tou je boj státu proti obchodníkům. Tento boj se nejvíce, alespoň na papíře, vyostřil při návrhu tzv. „15 bodů proti obchodníkům s chudobou“ ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové z listopadu roku 2018. Právě tento návrh mě motivoval k tomu věnovat se danému tématu hlouběji.

Co v těch bodech stojí?

Když se podíváme na jednotlivé body, tak je evidentní, že nejde ani tak o boj proti obchodníkům, jako spíš proti chudým. Problematické je především následující: bod 2, který formuluje „jasné nastavení hygienických standardů u bytů, které by určovaly, jak má vypadat byt a stanovení počtu metrů čtverečních na osobu v dané domácnosti“, dále bod 10: „striktně navázat pobírání dávek na sociální práci a školní docházku“, bod 14: „zajistit, aby všichni práceschopní skutečně pracovali…“, bod 15: „zajistit vymahatelnost práva zejména s ohledem na rušení nočního klidu a sousedského soužití“. To ostatně figurovalo i v dalších návrzích, jako jsou už nyní naštěstí zrušené bezdoplatkové zóny nebo novela zákona „třikrát a dost“ z přelomu let 2021/2022.

Bezdoplatkové zóny, tedy místa, ve kterých jejich obyvatelé nemohli získat sociální podporu ve formě příspěvku na bydlení už naštěstí neexistují. Co bylo obsahem novely zákona o pomoci v hmotné nouzi tzv. „třikrát a dost“?

Novela bývalé ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové se zaměřila na trestání chudých skrz možnost přijít o výplatu dávek v hmotné nouzi, díky níž je možné strhnout peníze z příspěvků na živobytí a doplatku na bydlení lidem, kteří spáchali třikrát za sebou přestupek a pokutu za něj nezaplatili. Tímto přestupkem může být třeba i udání za rušení nočního klidu. To už je velmi blízko od vytvoření nástroje, který veřejnosti dává do rukou kontrolu nad těmi, které většina společnosti nemá ráda. A takto by se dalo pokračovat dále.

Socioložka Lucie Trlifajová podařeně zanalyzovala nenávist k Romům vytvářenou na úrovni lokálních politiků, kteří jsou tlačeni touhou zalíbit se voličstvu, tito politici zejména z oblastí, kde je nejvíce sociálně vyloučených lokalit, pak velmi aktivně prosazují na legislativní úrovni výše zmíněné návrhy.
Kateřina Čanigová při badatelských rozhovorech používala pracovní listy „Will You Work with Me?“ : Visual Worksheets as Facilitators of Inclusive, Collaborative, and Empowering Interviews with Vulnerable Populations, které vytvořila Zdeňka Giacintová. | © Zdeňka Giacintová

Tento krok ale lidem ohroženým ztrátou bydlení příliš nepomáhá.

Obchod s chudobou je jednak výnosný business s bydlením pro chudé, ale i záminka pro boj proti chudým lidem. Protože stát sice proklamativně bojuje s obchodníky s chudobou, ale města by bez nich byla plná lidí a hlavně rodin bez domova na ulici. Což se naštěstí v současnosti Česku neděje a kdyby se to mělo dít, tak sociální systém dokáže ochránit alespoň děti, někdy i s matkami, ale za cenu rozpadu rodiny.

Myslíš azylové domy?

Ano, ale ty jsou jen pro ženy a děti. Na otce od rodin v této otázce není vůbec myšleno. Jsou to právě ubytovny obchodníků s chudobou, které nabízejí jediné možné bydlení pro chudé lidi. A to města moc dobře ví, nemůžou si proto dovolit uzavření ubytoven, co by pak se všemi těmi lidmi dělali? Ještě by jim museli najít bydlení. Dobře tu situaci vykresluje dokument Tomáše Hlaváčka Bydlet proti všem.

Když se zaměříme na Brno, které je mým terénem, tak ta situace je ještě o to paradoxnější v tom, že tady ti nejhlasitější odpůrci jakékoliv formy sociálního bydlení pro Romy, lidi s exekucemi nebo se závislostí, jsou právě těmi, kdo má přesné informace o tom, kolik má zejména na lukrativních adresách minimálně Brno-střed volných bytů, nebo bytových domů které si rádi privatizují pro sebe, své rodiny a přátele.
 

Jsou obchodem s chudobou ohroženi i lidé s exekucemi? Nebo do dopadů vstupuje i nějaký rasistický rozměr?

Mám data jen z Brna, ale v jiných městech se obchodu s chudobou věnuje například Petr Kupka. Troufnu si tvrdit, že třeba výnosné pronajímání nevhodných bytů a pokojů chudým se týká zejména Romů*ek. Majoritní Češi a Češky mají tu výhodu, že jejich bílá kůže nesignalizuje pronajímatelům pomyslný červený vykřičník, a tak pokud mají dostatek peněz na dva nájmy dopředu a kauci, nejsou extrémně zadlužení a nemají problém se závislostmi, do té míry, že by šel na první pohled vidět, dříve nebo později nějaký nájem naleznou. I když uznávám, že v dnešní době není ani pro majoritu lehké nalézt dostupné bydlení.

Troufnu si říct, že nikdo nebydlí na ubytovně dobrovolně. Rozhodně žádná z mých participantek. Ubytovna je ta poslední možnost, často ještě s krátkodobým třígeneračním bydlením je to jediná záchrana před ulicí a rozpadem rodiny.

Jaké jsem podmínky bydlení na ubytovně?

Někdy na hranici žitelnosti, své by mohli povídat obyvatelé bývalé ubytovny na ulici Martiny Kuncové v Brně, kterou pronajímali nechvalně známí místní pronajímatelé Hrdinovi. Ale ubytovna Pohoda nebo Jarní nejsou o moc lepší. Nejsou to místa k životu, ne pro rodiny s dětmi. Brno chtělo řešit nedostatek bydlení stavbou městské ubytovny na ulici Železniční.

Celkově panuje v Brně neochota zajistit Romům a Romkám důstojné bydlení, vypadá to skoro, jako by současní politikové*čky chtěli udržovat Romy*mky v chudobě záměrně. Pokud mají lidé důstojné bydlení, mohou si najít práci, lépe se soustředit na vzdělávání dětí, vést kvalitnější život. Pokud ho nemají, všechny tyto oblasti trpí. Romové a Romky pak nejsou plnohodnotnými členy*kami společnost, ale těmi, kteří si musí svůj život vybojovat. Zdá se až, že to rámování Romů a Romek jako druhořadých členů společnosti je násilně udržováno ve statutu quo tím, že se přijímají návrhy a opatření s jasným cílem: ztížit jim život.

Zároveň je ale dobré dodat, že Česká republika v tomto není zdaleka jediná. Tuto postupnou proměnu z welfare státu neboli sociálního státu, který má pomáhat znevýhodněným občanům, ve stát, který proti nim bojuje, popisuje například francouzský sociolog Loïc Wacquant: welfare stát se transformuje do podob jako jsou workfare state, prisonfare state nebo centaur stát, americká vědkyně Susanne Soederberg ho pak doplnila termínem debtfare state.

Kde se tento pojem „obchod s chudobou“ vzal?

Upřímně nevím, v zahraničí ho spíše neznají. V Americe existuje pojem „poverty industry“, se kterým pracuje již zmíněná Susanne Soederberg, ale není úplně totožný s „naším“ obchodem s bydlením. Ve své badatelské práci využívám například koncept prekarizovaného bydlení. Jde o analyticky lépe uchopitelný pojem, který lze pozorovat i ve spoustě dalších zemích, výzkumníci s pomocí něho analyzují situaci s bydlením pro chudé nebo jinak znevýhodněné, typicky migranty*ky nebo zástupce*kyně etnických skupin.

A kde se podle tebe vzal samotný fenomén „obchodu s chudobou“?

Já vidím jednoznačně stát jako viníka. Jako někoho, kdo s ním bojuje, ale zároveň ho živí a umožňuje, to je dost paradoxní.

Jaké existují nástroje pro boj proti obchodníkům s chudobou?

Záleží na tom, kdo s nimi bojuje – jestli stát nebo lidé, kteří se s ním ve svých životech musí nějak vyrovnat. Já ve své práci raději uvažuji nad bojem mých participantek, vnímám je jako aktivní bojovnice, hrdinky, které toho mají v životě na sobě naloženo hodně a strukturální násilí zakouší denně. Ať už díky své etnicitě nebo třídě či genderu, většinou je to intersekcionální mix všeho.

Není to časté, ale jsou případy, kdy se ti nejmarginalizovanější postavili systému/státu/městu. U nás v Brně například na již zmíněné Kuncovce, kdy s podporou neziskovek a aktivistů*ek nájemníci*ice bojovali proti majiteli. V zahraničí popisuje takový boj třeba politický geograf Michele Lancione. Šlo ale spíše o boj s městem, které vyklidilo dům a nedovolilo nájemníkům, romským rumunským rodinám se do něj vrátit. Ti se proto rozhodli bydlet před tímto domem přímo na ulici. Pak už je to jen kousek od squatterství, důležité je ale dodat, že oproti mnohým ideologicky motivovaným squatterům*kám tito lidé neměli na výběr, ta vyklizená budova byla jejich jediným domovem.

Kdo a jak je může takové nástroje uplatňovat? Dochází k tomu? Ví se o těchto nástrojích?

Už jsem zmínila kolektivní boj proti obchodu s chudobou, lze pozorovat i individuální boje. Pro mě už jen to, že ti lidé žijí v tak otřesných podmínkách, je boj, ale když se vrátím k původní otázce, tak to samozřejmě není „boj proti obchodníkům s chudobou“, ale boj s tím, co svým businessem způsobili. Ta situace je taková, že chudí lidé byty obchodníků s chudobou potřebují. To je odrazuje od boje s nimi, je to volba, buď se nechat vydírat nelidskými podmínkami, nebo jít pryč, Ale kam? Krátkodobě k příbuzným, a dál? Na další ubytovnu.
Kateřina Čanigová při badatelských rozhovorech používala pracovní listy „Will You Work with Me?“ : Visual Worksheets as Facilitators of Inclusive, Collaborative, and Empowering Interviews with Vulnerable Populations, které vytvořila Zdeňka Giacintová. | © Zdeňka Giacintová

Ze své antropologické perspektivy jsi zkoumala, jak se s touto situací vyrovnávají skupiny ohrožené praktikami obchodníků s chudobou. Na co jsi přišla?

Prostě to musí trpět a čekat, jestli na ně někdy přijde řada v pořadníku na sociální bydlení nebo na městské byty, pokud tedy nemají dluhy vůči městu, například na poplatcích za popelnice nebo jízdné. U romské komunity je to pak taky často fenomén třígeneračního bydlení, kdy se rodina v nouzi nastěhuje k někomu z příbuzných. A přitom jedním z bodů z 15 opatření, která mají ukončit obchod s chudobou a pomoci lidem z vyloučených lokalit, je stanovení limitu, kolik lidí (podle čtverečních metrů) může byt obývat. To jde přímo proti záchranné mimosystémové síti Romů a Romek v Česku.

Na „systémovou“ síť se lidé ohrožení obchodem s chudobou spolehnout nemohou?

Nedostupnost bydlení, netransparentnost při rozdělování obecního bydlení, privatizace, korupce… Trochu se to lepší, ale pomalu. Přitom řešení není tak složité. Na Úřadu městské části v průběhu let 2020 a 2021 mé participantce neustále opakovali, že evidují cca 900 žádostí o sociální byt. Přitom dle oficiálních dokumentů má Brno střed 300 prázdných bytů. Třetina rodin by mohla bydlet. A to beru vpotaz jen městskou část Brno-střed.

Jediné, co chybí, je politická vůle. Pro představu: celé Brno má dle dostupných dat zhruba 28 000 obecních bytů, většina z nich je samozřejmě zaplněna. Kým, to magistrát neuvádí. Pak je důležité rozlišovat mezi městským a sociálním bytem, kvůli navazující podpoře, která je se sociálním bytem spojena a zejména pro zadlužené lidi a rodiny nebo lidi a rodiny s nějakými patologickými problémy je mnohem vhodnější.

Zabýváš se také perspektivou žen patřících do této ohrožené skupiny. Jak ses k nim dostala?

Celé toto téma zkoumám skrze jejich perspektivu. Mým původním cílem bylo jim „dát hlas“.

Jenže pod tíhou metodologií a výzkumných přístupů jako reflexivní, kritické, participativní, komunitně založené a další jsem svůj záměr přehodnotila. Vadilo mi, že se stavím do pozice samaritánky. Vyrovnávala jsem se s tím, že jejich hlas „použiju“ nebo „zneužiju“ pro svou akademickou kariéru.

Mým cílem je pracovat kontinuálně na tom, aby tento hlas Romky získaly taky. Se snahou o empowerment, když je mezi námi tak nerovné postavení, je to těžké. Dobře o tom píše maďarská vědkyně Angéla Kóczé. Když jsem váhala nad tím, jestli já jako bílá privilegovaní žena můžu dělat výzkum zaměřený na perspektivu romských žen, ujistila mě z pozice maďarské romské výzkumnice, že ano.

Nejideálnější by bylo, kdybychom stejně jako v Maďarsku měly více romských vědkyň, které řeší feministická témata. Ale není tu institucionální podpora. U nás na fakultě (Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity) nevím o žádných romských vyučujících ani studujících, až na jednoho externistu. Což vidím jako mé velké téma do budoucna.

Jak si takovou budoucnost představuješ?

Vytvořit na akademické půdě prostředí, do kterého patří Romové*ky a jejich pozice není pouze symbolická, ale rovnocenná a zásadní. Například naše fakulta uděluje sociální stipendium pro sociálně znevýhodněné, ale za rok 2022 ho čerpal pouze jeden člověk. Fakulta je tak exkluzivním prostředím, kde lidé žijící v chudobě a Romové*ky zatím téměř nestudují. Chtělo by to vymyslet systém přijímacího řízení i pro sociálně znevýhodněné.

Jak k tobě jako k výzkumnici zvenčí přistupovaly romské ženy?

Romové*ky je z hlediska antropologie přezkoumané téma. Jsou zvyklé odpovídat na dotazy výzkumnictva a novinářstva. Navíc jsem měla štěstí, že to byly známe mé „gatekeeperky“. Kdybych přišla na ubytovnu a sháněla participantky (což jsem dřív dělala), tak by ve mě neměly důvěru a nevěděly by, kdo jsem. Takhle věděly, co ode mě čekat, docházela jsem k nim domů roky. Ostatně znaly mě od vidění, protože jsem dobrovolničila v neziskové organizaci, kdy jsem třeba doučovala děti nebo doprovázela žadatelky o sociální bydlení po úřadech a podobně.

Jakou roli v tom u nich hraje mateřství?

Ve své magisterské práci jsem se zabývala mateřstvím Romek. Je to jeden faktorů, proč jsou romské ženy znevýhodněné. Ženy často otěhotní na základní škole nebo střední škole či učilišti. Nikdy nezpochybňují, že by nebyly rády, že mají děti, ale litují, že už se nemohly vrátit do školy a proto nemají možnost získat lepší práci a lepší kvalifikaci.

Badatelka Kateřina Čanigová | Foto: © Kateřina Čanigová

A jakou roli v tom hrálo tvoje mateřství?

Velkou část práce jsem vytvořila, když jsem byla těhotná a posléze když byla dcera úplně malá. Mateřství mě překvapivě nabilo energií a chutí něco dělat, zároveň jsem se musela naučit být hodně časově efektivní. Ale samozřejmě se často cítím vyčerpaná a neustále něco nestíhám.

březen 2024