Inkluzivní design  Přístupnost činí lidi šťastnými

Asi 15 procent až 20 procent populace tvoří lidé s nějakým druhem postižení. Až 40 procent lidí se ale někdy obtížně pohybuje nebo orientuje. A to jak ve fyzickém, tak virtuálním prostoru. Přístupnost je v současné době hodně skloňovaný pojem. Co si pod ním vlastně představit? A jaké to je, pracovat v designu přístupnosti a zároveň se s ní sama potýkat?

Moje cesta k přístupnosti

Přístupnosti jsem se začala věnovat loni, rok poté, co jsem ohluchla. Většinou lidem říkám, že zajišťuji tlumočení do znakového jazyka, titulky pro neslyšící, prohlídky pro nevidomé, kontroluji, zda jsou přístupné webové stránky a fyzický prostor galerie, pro kterou pracuji. Obvykle odvětí: „Aha, takže se staráš o hendikepované, no to je záslužná práce.“ Já se o ně nestarám, dělám něco, co by mělo být samozřejmé, přístupný program a informace pro všechny. Někdo mi řekl: „Jsi průkopnice.“

Ani já, ani centrum pro které pracuji, nejsme první, kdo se přístupnosti věnuje, a přece je toto téma u nás stále nové, nezmapované a pro některé dokonce pobuřující. Návrh učinit něco přístupným může lidi snadno děsit. Několikrát jsem se už pídila po přístupném opatření, které potřebuji já, tedy simultánním přepisu nebo titulcích, ve většině případů to dopadlo neúspěchem.

Jednou jsem se z popisu dočetla, že je areál bezbariérový, včetně toalety, ale svým dotazem, zda bude akce přístupná i pro neslyšící, jsem organizátory přivedla do úzkých. Působilo to na mě tak, že po nich chci moc. Mají přeci bezbariérovou toaletu, copak to nestačí? K akci nakonec domluvili tlumočení do českého znakového jazyka, ale přepis ne. O celé akci ale nedali vědět nikomu z komunity neslyšících, která se o ní jinak sama od sebe nedozví, takže ve výsledku nevím, zda tlumočení někdo využil a jestli je neúčast neslyšících návštěvníků od budoucích pokusů neodradila.

Je snadné téma uzavřít a říct: mě se to netýká – a už jen udržovat zavedený systém, který tu byl „vždycky“ a nehledat v něm chyby. Většina míst a akcí zkrátka pro lidi s postižením přístupná není, jsme na to tak zvyklí a máme mnohdy pocit, že to změnit nejde. Lidé s postižením proto zůstávají nadále izolovaní od většinové společnosti. „Izolace vychází z přesvědčení, že nemůžeme změnit aspekty společnosti, které uvedl do pohybu někdo jiný než my sami,“ píše expertka na inkluzivní design Kat Holmes ve svojí knize Mismatch.
 

Bariérou není samotné postižení, ale to, jak ho vnímáme

Dlouho jsme stavěli bariéry a od lidí s postižením se oddělovali. Proto dnes, když se snažíme být inkluzivní, nevíme, jak na to, snadno podlehneme zažitým předsudkům. Nevidomá a chce chodit do kina, co z toho bude mít? Neslyšící kolega? Ale s tím bude spousta práce. Na vozíku a hodlá jít večer pařit do klubu? Proč radši nezůstane doma? Zvykli jsme si, že o tom, jak bude člověk s postižením trávit svůj čas, rozhoduje většinová, „zdravá“ společnost.

Ostatně když někomu vyprávím, že jsem před dvěma lety ohluchla, zpravidla se diví, že chodím do práce. Nejspíš bych měla sedět na gauči a naříkat. Protože – měli jste už někdy ohluchlou kolegyni? Já ne. Takže evidentně do práce nechodí, leda do nějaké „speciální“, tedy jí uzpůsobené.

Najít si práci opravdu nebylo snadné. Ne proto, že bych ji nezvládla vykonávat, ale z toho důvodu, že jsem nikoho se ztrátou sluchu neznala. Pochybovala jsem o sobě a svých schopnostech a taky o tom, že by někdo byl ochotný pro mne pracovní podmínky uzpůsobit. Proč by to dělal, když může zaměstnat někoho slyšícího, s kým to bude mít rozhodně snazší?

Nakonec jsem si ale práci našla, ukázalo se, že možnosti a ochotní lidé existují. Bariéry v mojí hlavě se podařilo překonat a ty vnější se já a mí kolegové trvale učíme bořit.

Navíc, nenašla jsem si ledajakou práci. Když jsem četla inzerát na pozici koordinátorky přístupnosti, přišlo mi, že tu pozici snad někdo vymyslel přímo pro mě. Často s nadsázkou říkám, že jsem ji dostala prostě proto, že jsem hluchá. Ostatně, většina příruček k přístupnosti radí, že pokud chcete být skutečně přístupní, pomůže vám k tomu právě zaměstnanec s postižením. To konstatuje i Kat Holmes: „Právě lidé, kteří nesou největší břímě vyloučení, mají často také největší vhled do toho, jak docílit inkluzivnějšího designu.“
   

Ne každý, kdo bloudí, je ztracen

Přestože mě má práce baví a těší mě objevovat toto pro mě zprvu nové a nyní stále pestré téma, neustále narážím na fakt, že ji většina z nás vlastně nechápe. Pořád ji bereme jako něco vedlejšího, čemu se sice chceme věnovat, ale je to tak komplikované a zdánlivě okrajové, že ji snadno můžeme odsunout na poslední místo. Máme vyprodaný sál? Dost sledujících na sítích? Kalendář plný světových řečníků? Tak teď bychom se mohli trochu pobavit o přístupnosti.

Takhle to ale nefunguje. Nestačí nakreslit vedle silnice pruh, prohlásit ho za cyklostezku a označit se za město přístupné pro cyklisty. Nestačí pověřit jednu osobu tím, že se bude „starat“ o lidi s postižením, zajistit tlumočení do znakového jazyka nebo obstarat informace v Braillu a dál se o věc nezajímat.

Ne každý, kdo nevidí, je nutně zcela slepý a čte v Braillu, ne každý, kdo neslyší, znakuje. Je to moc složité? Tak to nechte být, vždyť o tolik nejde.

O všech opatřeních stále uvažujeme jako o něčem nadstandardním a nesnažíme se je integrovat do běžného fungování a rozhodování.

A ono to popravdě nadstandardní je. Pokud totiž nezařídíte bezbariérový vstup a toaletu, nikdo vám za to pokutu nedá – přestože je součástí bezbariérové vyhlášky. Návštěvníků s postižením přijde skutečně jen pár, nečekejte zástup vozíčkářů ani nevidomých. Jedná se opravdu jen o zlomek populace a snadno si můžete říct, že to není váš problém. Že to, co vám tady píše jedna hluchá žena, je sice hezké, ale tak trochu výjimka z pravidla. Ať si bojuje za svoje práva, to je přirozené. Fandíte jí, ale dál se tím zabývat nebudete.

„Vyplatí se to?“
„Kolik lidí s postižením k vám chodí?“
„Která opatření využívají?“

Tyhle otázky slýchám často a neznám na ně odpověď. Nestojím u vchodu a nekontroluju, zda lidé slyší. Nevím, kdo si k záznamu z diskuze zapnul titulky, ať už proto, že neslyší, nebo protože je cizinec, který se učí česky. Data se sice zjistit snažím, ale zároveň vím, že o tom přístupnost není.

Dokud budeme o přístupnosti uvažovat jako o něčem dobrovolném, co se nám nemusí vyplatit, tak nám bude protivná a budeme ji dělat špatně.

Proto se učíme být inkluzivní jen pomalu a přístupnost je u nás stále v plenkách. Mnoho institucí se snaží, ale přesný manuál stále chybí. Učíme se od sebe navzájem, inspirujeme se na konferencích, kde si předáváme svoje zkušenosti, učíme se od lidí s postižením, kteří ovšem sami vyrůstali v nepřístupném světě, tedy také nemají na všechny otázky odpověď.
 

A kdo se o to už snaží?

Snad nejvíc se tématem přístupnosti zabývá mezinárodní festival dokumentárních filmů věnovaných problematice lidských práv Jeden Svět, který se kromě přístupného programu věnuje i osvětě. Pořádá semináře a workshopy, kde své zkušenosti předává dál. Ale bohužel ani on není bez chyby. Přestože letos opatřil většinu filmů titulky, vybrané filmy i audio popisem pro nevidomé, a následně tlumočil i přepisoval doprovodné diskuze, kterých se mohli zúčastnit i neslyšící, většinu filmů promítá v kině Lucerna, které zůstává nepřístupné pro lidi na vozíku. Všichni se v tomto procesu stále učíme a chybujeme. Nutno říct, že Jeden Svět téma přístupnosti skutečně chápe jako svoji prioritu a je to vidět. Zároveň se opravdu snaží nenechat chybami odradit, ale naopak se z nich poučit.

Velmi dobře stojí i Centrum architektury a městského plánování (CAMP), pro které pracuji. Večerní akce pravidelně tlumočí do českého znakového jazyka a opatřuje přepisem – obě opatření jsou i díky dobrému technickému zázemí ve špičkové kvalitě. Na vysoké úrovní jsou i haptické prohlídky budovy pro nevidomé. Pravidelně proškolujeme zaměstnance, přesto všichni často chybujeme a ne vždy se nám daří skutečně myslet na všechny.

Bariéry v naší hlavě

Největší bariérou v přístupnosti zůstává, jak lidi s postižením vnímáme. Máme je za někoho, kdo do běžné společnosti úplně nepatří: kdo to má v životě těžké, a proto je pro nás v lepším případě vzorem v tom, jak svůj úděl snáší. A jako bychom je proto o tento úděl neměli připravit. V devatenáctém století se v souvislosti s lidmi, o kterých mluvíme, v anglosaském prostředí používalo označení affliction neboli trápení. To následně vystřídal pojem hendikep. Z pasivně trpícího se tak stal člověk bojující o prosazení, zpomalený závodník ve světě, který se přeorientoval na rostoucí business. Dnes se doporučuje používat slovo dissability neboli postižení.

Život s postižením není žádnou prohrou, může být kvalitní a plnohodnotný. Akorát o tom stále ještě mnozí z nás nevědí. Přestože jsme vynalezli kvalitní vozíky, se kterými se můžete dokonce i potápět, že jsme uzpůsobili jízdní kola tak, že je mohou ovládat i lidé s ochrnutou rukou nebo vozíčkáři, a přesto, že díky aplikaci, která přepisuje mluvenou řeč si s ohluchlým takřka plynule popovídáte, zkrátka i když jsme odstranili spoustu fyzických bariér, ty v naší hlavě odstraňujeme jen pomalu. Když potkáme člověka na vozíku nebo se slepeckou holí, cítíme se divně, máme tendenci ho litovat nebo dokonce obdivovat.

S lidmi s postižením se stále setkáváme velmi málo a mnoho o nich nevíme. V médiích je bezpečným způsobem zobrazujeme jako vzor inspirace. Nad obrázkem smějícího se sprintujícího dítěte, které má obě nohy umělé, je napsáno: „A jakou máš výmluvu ty?“ U smějící se dívky s Downovým syndromem titulek říká: „Jediné postižení je špatný přístup.“ Pokud jste fyzicky zdraví, evidentně nemáte právo se mračit nebo se necítit na to si jít zaběhat.

Rádi se dojmeme nad laskavostí maturanta, který pozval na svůj ples dívku na vozíku. Je to hrdina. Byl by to hrdina, i kdyby pozval dívku bez postižení? Bylo by to téma pro článek?

Tomuto fenoménu se říká inspirační porno a poprvé ho v roce 2012 pojmenovala Stella Young, bohužel již zesnulá australská komička, novinářka a bojovnice za práva lidí s postižením.

Ve svém trefném TED talku vypráví vlastní příběh, kdy ji v dospívání chtěl soused nominovat na místní cenu za úspěch. Její rodiče mu na to řekli: „Mno, to je sice hezké, ale je tu jeden takový problém. Ona vlastně nic nedokázala.“

Do podobných situací se opakovaně dostávala i v dospělosti. Ještě než se proslavila, často se jí stávalo, že ji náhodní lidé gratulovali a ona nechápala k čemu. Až časem si Stella uvědomila následující: „Pro mnoho z nás postižení lidé nejsou prostě naši učitelé, doktoři či manikérky. Nejsme opravdoví lidé. Jsme tu od toho, abychom inspirovali.“

Z chudáků a bojovníků se stali buď symboly inspirace nebo objekty údivu – geniální Rainmani. Známe je pouze z médií a televize, ne jako běžné smrtelníky se stejnými starostmi, jako máme my. A proto pro nás zůstává přístupnost tématem vzdáleným a nepochopitelným.

Přístupnost se týká každého

Podle zprávy WHO z roku 2011 má 15 procent světové populace nějakou formu postižení. V České republice to v roce 2016 bylo zhruba 152 000 osob. Myslíte si, že se vás toto téma netýká? Pocitu člověka s postižením se přiblížíte v momentě, kdy budete mít zlomenou ruku nebo nohu. Či když se stanete rodiči a pohyb po městě s kočárkem pro vás bude obtížnější. Zhorší se vám zrak, sluch či pohyblivost a tištěný program kina se stane méně čitelný, osvětlení v sále příliš tmavé, případně začnete vyhledávat bezbariérovou tramvaj. Zbytečných bariér si dříve nebo později všimnete a budou vám vadit. Myslet přístupně znamená myslet do budoucna a zamezit pocitu vyloučení. Jak říká Kat Holmes: „Vyloučení bolí.“
  Pocit vyloučení se skutečně dá srovnat s fyzickou bolestí. Zkuste si ho sami vybavit, určitě jste ho někdy v životě zažili. Třeba v dětství, kdy děti hrály hru, do které vás nechtěly vzít – použily nějaký zdánlivý důvod: „Víš, tahle hra je jen pro čtyři,“ nebo „My za sebou máme první kolo, takže už se přidat nemůžeš.“ Na střední jste stáli opodál skupiny spolužáků, kteří se bavili o tématu, kterému jste nerozuměli, nebo jazykem, který jste neovládali. Cítili jste se zbyteční, možná i navíc. Takové situace zažívají lidé s postižením. „Tam nepůjdu, jsou tam schody a žádný výtah. Film nemá titulky. Webové stránky nejsou naprogramovány tak, aby je přečetla moje čtečka, takže vůbec nevím, co se na nich píše. Se mnou se nepočítá, na mně nezáleží.“

Neustále opakuji, že přístupnost má být samozřejmost a že se vyplatí. Rampa umožní vstup nejen lidem na vozíku, ale i rodičům s kočárkem. Ulice bez zbytečných obrubníků oceníte, pokud máte zrovna zlomenou nohu a chodíte o berlích. Za automatické dveře s jednoduchým ovládáním bude rád jak člověk se špatnou motorikou, tak i rodič, který drží miminko nebo někdo se zlomenou rukou. „Inkluzivní design neznamená, že vytváříte jednu věc pro všechny lidi. Navrhujete rozmanitost způsobů, jak se zapojit, takže každý pak má pocit začlenění,“ jak zaznívá ve filmu Inclusive natočeného Miao Wang pro iniciativu Microsoft Inclusive Design.

Přístupnost vám přestane připadat složitá a otravná, když si uvědomíte, že je ve své podstatě velmi prostá. Když zjistíte, že bariéry vytváříte sami a můžete se teď a tady rozhodnout, že přestanete. Protože se vás téma stejně týká nebo brzy bude. Na stránkách Praha bezbariérová se píše, že „přístupnost činí lidi šťastnými“. Takhle jednoduché to je. Jediné, co nám stojí v cestě, jsou naučené bariéry v naší hlavě.

Podobně jako je to s každou změnou, i do téhle se z počátku nikomu nechce, i když ví, že bude ve výsledku přínosná. Je to pomalý proces, je to běh na dlouho trať. „Neděje se to samo od sebe. Neděje se to čistě z dobré vůle. Chce to záměr, plán a výdrž,“ říká dokonce Kat Holmes. Začít dělat věci jinak, začlenit přístupnost do samotného procesu rozhodování, nenechávat ji jako nepovinnou samostatnou položku na závěr.

Ta změna je ale pro všechny strany přínosná. Otevře vám nové cesty, nápady, a pomůže vám vystoupit ze zajetého, mnohdy nefunkčního stereotypu. Lidé s postižením tu jsou a budou a mají nám co předat. Jak říká Stella Young: „Od jiných postižených se učím pořád. Ale ne to, že mám víc štěstí než oni. Učím se, že je geniální nápad používat kleště na grilování ke zvedání věcí, které vám upadly. A učím se ten bezva trik, jak nabíjet baterku v telefonu z baterky ve vozíku. Geniální. Učíme se ze síly a vytrvalosti ostatních, že ne naše těla a nemoci, ale že svět okolo nás staví na piedestal a deklasuje nás.“

Mám to podobně. Ráda se dívám, co všechno moje kamarádka na vozíku zvládne jen pomocí rukou. Zajímá mne, jaké vjemy vnímá člověk, který nevidí. A v neposlední řadě mne fascinuje, kolika věcí jsem si začala všímat očima, od té doby co neslyším. Když jsem poznala lidi s různými druhy postižení a objevila jejich mnohdy velmi kreativní přístupy k životu, ten můj se obohatil. Díky práci v přístupnosti jsem objevila nové cesty a ukázala se mi rozmanitost možností.

Téma přístupnosti je ve své podstatě fascinující a krásné. Přála bych si, abychom se ho přestali bát, nedělali ho z donucení, ale opravdu se ho snažili pochopit a začlenit do svého života.
 

červen 2024