Ve službách pseudoelitní německé domácnosti  Tři kroky zpět

Kuba Vítek Girard se svým manželem léta vedl nomádský život jakožto osobní sluhové. Tato prekérní práce je zavedla na rozličná místa na světě, až zatoužili zapustit kořeny. Jenže netuší, jak se něco takového dělá.

Když mi bylo sedm, máma nás opustila. Dodnes si pamatuji poslední záblesk jejích slunečních brýlí, když nám mávala vykloněná z okna Dacie model 1300, a já si doslova utíral slzy štěnětem jorkšírského teriéra, které jsem nepochybně obdržel jako náplast na její absenci. Když mi máma naposledy zamávala, byl pátek.

Vrátila se v pondělí.

Její odvážný pokus na měsíce strávené v kurzu konverzační němčiny letní navázat brigádou ve službách elitní německé domácnosti a vrátit se s nůší přetékající glorifikovanými německými markami měl trvání v řádech hodin. Říká se, že si vytváříme vlastní historii podle toho, jaké příběhy o sobě opakovaně vyprávíme. Jednou z dominantních vývojových vlastností endemických pro východoevropské rodiče je selektivní paměť. A tak příběh o matčině několikahodinovém pokusu o práci v zahraničí byl lety naředěn na pouhé: „Jeden pohled na to jejich nechutné umyvadlo v koupelně, co jsem měla vydrhnout, a ani jsem se neobtěžovala otevřít kufr.“

O nějakých třicet let později na mě vzpomínka na matčin disgustovaný výraz, co tak často provází každou mou kontroverzní životní volbu, zírá ze zrcadla, zatímco si navlékám žluté gumové rukavice nad nechutným umyvadlem v domácnosti bavorských multimilionářů na břehu bavorského jezera Starnberger See.
Svoje kufry jsme tu na pozici domestic couple (doslova „pár do domacnosti“) vybalili teprve před pár týdny, ale otevírání a zavírání zavazadel udává rytmus našemu životu už pátý rok – od chvíle, kdy jsme s manželem v roce 2019 opustili Londýn a stabilitu a pohodlí práce zpoza obrazovky počítače v klimatizované kanceláři s nevyčerpatelným přídělem kávy zdarma vyměnili za dobrodružství na cestách a soukromý servis milionářům s nadějí, že objevíme místo s přijatelnějším potenciálem na zbudování domova, než je post-brexitová Anglie. O dvacet let později, než by takovýto pokus o antikapitalistickou anarchii dával smysl – na cesty a na zkušenou jsme se vydali v letech, kdy naši vrstevníci běžně staví druhý dům a plodí druhé syny, jak mi rodiče rádi a často připomínají:
„Udělal jsi tak obrovský krok kupředu a teď tři kroky zpět!“

Cesta antihrdiny

S nulovými úsporami bylo také potřeba přeformulovat definici domova. Za pět minut čtyřicet jsme ve věku, kdy se již domov nedá definovat jednoduše jako dům, v němž žijí rodiče, anebo podnájem na jihu Londýna, který si můžeme dovolit pouze díky tomu, že se o nájem dělí sedm lidí. Včetně devatenáctileté alkoholičky z Austrálie, která několikrát týdně po návratu z baru ve tři ráno pálí naši zmrazenou pizzu v troubě na uhel a probouzí dům požárním hlásičem.

V posledních několika letech tato nová definice domova zahrnovala: kajutu velikosti skříně na zimní kabáty v podpalubí zaoceánského parníku Queen Mary 2, plesnivou komnatu se špatně izolovanými okny a dírami v podlaze v napoleonském zámečku na jihu Francie, který jsme pomáhali renovovat výměnou za přístřeší a stravu. Rozkládací gauč v pokoji bez dveří na farmě v bulharských horách. Sklepní byt v letní vile bývalého producenta skupiny Bananarama a Boy George na Mikonosu, kumbál na odkládání lyžáků v horské chatě ve švýcarských Alpách. A mezi každým novým několikaměsíčním melouchem: nafukovací matrace na podlaze obýváku u rodiny či přátel.

Příběh, který jsme si kolem této životní kapitoly sepsali a s nímž brázdíme svět, je v podstatě typická Jungem inspirovaná archetypální Cesta hrdiny podle Josepha Campbella. Hrdina se vymkne ze známých kulis a předepsané životní trajektorie, opustí domov a skrz dobrodružství ve světě a daleko od předepsaných komfortních zón projde osobní transformací, aby se vrátil zpět domů navždy změněn a ideálně s truhlicí zlaťáků.

Naší vysněnou truhlicí je najít místo, jiné než manželova francouzská či moje česká rodná hrouda, kde bude možné zapustit kořeny, z nových tradic a vzpomínek vybudovat vlastní historii, pocit nalezení a odkaz. Z hlediska historie si jako queer lidé vytváříme a definujeme vlastní rodinu, komunitu a místo ve světě a společnosti, kam patříme. Jedna z mála svobod v paradigmatu a trajektorii našich životů, hluboce definovaných úrovní tolerance druhých lidí a oficiálních institucí k naší sexualitě.

Je vskutku bizarní, že my dva se k tomu dostáváme skrz vytváření domova jiným lidem.

V Evropské Unii dle dat Evropské federace odborových svazů v potravinářství, zemědělství a cestovním ruchu (EFFAT) momentálně existuje 10 milionů tzv. domestic workers. Výzkum této organizace z května roku 2024 na potřebu standardizovat a zlepšit kontrolu a podmínky často právně neukotveného odvětví domácích služeb a vznesl pochybnosti ohledně dlouhodobé udržitelností jeho logistické a ekonomické stability. Jedním z argumentů k této extrapolaci je předpoklad, že po roce 2050 se počet obyvatel EU ve věkové kategorii 65 let a výš přehoupne z jedné pětiny na jednu třetinu, a také že práce v domácnosti nespadá do kategorie zaměstnání, jež lze vykonávat až do důchodového věku. Předpoklad, pod který se po pěti letech s rukama po lokty v cizích záchodech a dřezech a bojující s mohylami cizích špinavých spodků, mohu s čistým svědomím podepsat.

Pohádka u Mnichova

Starnberské jezero, situované jihozápadně od Mnichova, je historicky známé jako oblíbená destinace německých elit, na zrcadlovou hladinu odrážející zasněžené Alpy házela žabky například bavorská vévodkyně a později císařovna Sisi a král Ludvík II. V jejich šlépějích dnes o nějakých sto let později kráčí o něco méně impresivní smetánka.
Naše šéfka, říkejme jí třeba Gabriela Bergen, je sice příbuznou průkopníka německého letectví Otto Lilienthala, ovšem pouhých pět generací naředilo jeho nezpochybnitelný genius na dvě funkční mozkové buňky. Jedna se věnuje nekonečnému scrollování na TikToku (přestože má pouhé dva roky před šedesátkou), druhá je plně zaměřená na hysterické rozmrazování embryí na VIP klinice plodnosti v New Yorku. Před šesti lety Gabriela klofla pohádkově bohatého mnichovského podnikatele a její životní misí se stalo vyprodukovat co nejrychleji co nejvíce potomků (znovu: dva roky před šedesátkou) a naředit tak dědictví jeho astronomických statků mezi co nejvíce hlav nesoucích její genetický kód. Pojistka, že o to méně dostanou jeho děti a vnoučata z předchozích manželství.

Mnichovský Mafiózo Bergen, jak jsme mu říkali, je sedmdesátník se srdeční vadou, vášní pro doutníky, alkohol a pilotování vlastního soukromého letounu a helikoptéry nezávisle na množství promile v krvi. Takže pokud se ptáš, komu zvoní hrana, tak neomylně zvoní právě jemu.

„Vidíš, jak je to náročné?“ Namísto „se mnou“, Gabriela vždy mluví zásadně pouze „na mě“. Dnes ji k tomu motivoval pohled na to, jak se sotva vleču důsledkem exponenciálního růstu počtu pracovních hodin a povinností: „A to si představ, když jsme na Seychelách a nemám s sebou nikoho! Moje šichta trvá 24 hodin denně! A nikdo mě za to neplatí!!!“ Ano, Gabriela očividně po svém rebelovala vůči definici rodičovství. Nelukrativní, ztrátový byznys.

Celé toto manželství a rodina je její vlastní ego projekt, Gabi se nominovala na hlavu domácnosti, zatímco manžela bez jakékoliv ironie (oba krom sebekritiky absolutně postrádají humor) překřtila na „chodící peněženku“. Poslední dva měsíce jsme peněženku viděli pouze jednou, když se tu zastavil přebalit kufry mezi výletem svým soukromým letounem z lyžování v Kanadě na jachting v Brazílii a potápění na Maledivách.

Veškeré instrukce od Gabi přichází ve formě zpráv na Whatsappu – osobní komunikace z očí do očí by znamenala připustit, že jsme lidské bytosti, což není v popisu práce. Pár do domácnosti. Zní to jako název spotřebiče, a přesně to se od nás očekává. Kdykoliv nejsme v hlavním domě, Gabi nás bere jako přístroje, co tiše sedí v domě pro hosty připojení k nabíječce a čekají, až nás dálkově aktivuje Whatsapp zprávou. Ta často rozsvítí naše telefony i v jedenáct v noci: „Jeden ze psů pozvracel dětskou sedačku, je třeba ji ihned vyčistit na ranní jízdu do školy.“

Dnes jsou to tři měsíce. Od sedmi ráno často až do sedmi večer drhnu, vařím, stelu, peru, leštím, žehlím a šklebím se na ponižující odraz sebe sama ve značně nepraktické zrcadlové sprše, kterou si v životě nebudu moct dovolit. David se stará o zvířata, jezdí po nákupech, denně seká trávník, pleje záhony, sbírá psí výkaly, jichž je celý pozemek plný a to přesto, že s oběma psy se musí denně na dvě dvouhodinové procházky kolem jezera. Poté, co je nakrmím a obleču, David veze každé ráno děti do školy a odpoledne mi pošle zprávu z cesty zpět, abych mohl začít připravovat večeři. Pak spolu s dětmi sedíme nad domácím úkolem, stavíme lego a čekáme, jestli se některý z tzv. rodičů objeví doma, abychom se mohli odejít zapojit do nabíječky v našem pokoji v domě pro hosty.

Nomádský život končí

K naprosto neskrývané extázi rodičů a známých má být tahle bavorská štace poslední kapitolou v našem nomádském dobrodružství. Na našich cestách se přece jen podařilo odkrýt kus úrodné půdy v Itálii, co se jeví jako slibný kandidát k zapuštění kořenů. Z nutnosti jsme přijali práci u Bergenů na pět měsíců, během nichž bychom se měli finančně vyhrabat z deficitu. Neustále expandující seznam denních prací mě vyčerpává, ale neděsí. Mezi pračkou, sušičkou, napařováním, žehlením a skládáním cizího prádla žiju snem o vlastním bydlení. Občas se jen tak pro sebe zahihňám, když mnou jako elektrický proud projede rozkoš při představě, že už brzy budu mít svoji vlastní zásuvku, kam budu skládat svoje vlastní spoďáry.

Zatímco mně tento sebeklam pomáhá každé ráno v šest vytančit z peřin, opak je pravdou pro děsivým způsobem narušenou Gabrielu, co často bezcílně bloumá svou prosklenou designovou vilou na břehu jezera jako duch paní Havishamové.

Představ si svůj život jako rovnici. Odečti jakékoliv finanční starosti. Nyní odečti veškeré přívěsky všední lidské existence, všechny ty mikro úkony spadající do množiny starosti o děti, zvířata a dům. Zbylou hodnotu poděl 24 hodinami denně, 7 dny v týdnu, 12 měsíců v roce. Co zbývá? Tabula rasa, rozšklebená černá díra existenciální hrůzy. Pohledem zvenčí žije Gabriela sen každé české matky. Delegovat sto procent svých denodenních domácích a rodinných činností, povinností a závazků na placené pomocníky. Jenže když současně nekultivuješ a nedosadíš žádné koníčky, vášně, ambice, soukromé či profesionální projekty na jejich uvolněné místo, celá rovnice kolabuje. Spolu s Gabrieliným duševním zdravím.

Je možné, že tento fenomén jde odjakživa ruku v ruce s každým nevyváženým rozložením moci a kontroly. Peníze a moc jsou dvě strany stejné mince (ha!) a pokud mě posledních pět let v něčem ujistilo, je to fakt, že lidské bytosti nejsou s to unést přebytek peněz a moci. Jak s tím služebnictvo nakládá? Osobně jsem v průběhu posledních pár let sledoval široce rozšířený trend mezi námi pracovníky v soukromém servisu boháčům: každý z nás, bez rozdílu národnosti a věku, pracuje s maskou pokory a profesionality, za níž bublá toxická stoka vzteku, pocitu bezpráví, nevděku, křivdy a nedocenění.

Způsob, jakým se pak často snažíme my domácí spotřebiče misky vah v těchto ponižujících pracovních kulisách záštiplně balancovat ve svůj prospěch, nabývá formu od drobných krádeží přes partyzánské sabotáže typu usmažit plně veganské domácnosti omeletu z vajec, odlévat si do termosky šéfův drahý koňak nebo „omylem“ přihodit do sušičky s ostatním prádlem šéfové oblíbený kašmírový svetr.
Já si zase tajně na Mafiózově tiskárně při jedné z jeho několika týdenních absencí vytiskl foto našeho domku na italském venkově a přilepil si ho na noční stolek. Každou noc před usnutím si často nahlas připomínám, že z tohoto posluhování nakonec benefitujeme více než odpudiví Bergenovi. „Za pět měsíců jsme v jiné zemi, ve vlastním domově a jediné spodky, co budeme bělit, jsou naše vlastní,“ říkám si.

Krize podzimu života

Dnes v sedm ráno doslova vpadlo do vily Bergenových patnáct ozbrojených policistů a deset vyšetřovatelů z mnichovské kriminálky. Tak nakonec jsme s tou přezdívkou Mafiózo intuitivně zamířili do černého. Baron fiskálních zločinů Bergen je samozřejmě momentálně na jedné ze svých „krize podzimu života“ cest na druhé polokouli, což též samozřejmě není jen shoda okolností. Gabriela, přízrak paní Havishamové, pracuje nevzrušeně na svém mejkapu v ložnici, zatímco v kuchyni, kde touto dobou servírujeme snídani dětem, policisté improvizují terénní kancelář a zapojují laptopy a nahrávací zařízení.

„Tyto věci se bohatým lidem jako my občas stanou. Policie se potřebuje ujistit, že jsou manželovy praktiky plně v souladu se zákonem, což samozřejmě jsou,“ vysvětluje mi Gabriela, zatímco narychlo balíme děti do jejího Porsche Cayenne. Policejní razie takto brzy ráno cukla její hladinou kortizolu, a tak si ihned rezervovala vitamínovou infúzi u svého naturopata.

„Manžel chce, abyste vyfotili všechny dokumenty, co si odsud budou chtít odnést a pošlete mi zprávu, až to tu kriminálka zabalí. Kdyby se policie ptala, ani muk o tom, že bydlíte v domě pro hosty, manžel si
nepřeje, aby tam vůbec vkročili.“

Nejen, že nemáme vlastní domov. Teď máme lhát policii i o tom přechodném bydlišti zde v Bavorách. I hloupá Putzfrau jako já odkudsi z nuzného východu (Gabriela dodnes netuší, že je odsud moje domovina pouhé dvě hodiny jízdy autem) dobře ví, že když dům okupuje celý den přes dvacet kriminálních vyšetřovatelů, není to z nutnosti o něčem se ujistit. Zločin se již stal. A hloupá putzfrau si dobře všimla štosů dokumentů a zamčených bezpečnostních kufříků bizarně skrytých za balíky toaletního papíru pod umyvadlem v jedné z koupelen v domě pro hosty. Nakonec se opravdu vyplácí zacházet vlídně s lidmi, jimž prochází denně rukama vaše špinavé prádlo.

„Haleluja, doufám, že tohle byl poslední hřebík, balte kufry a začněte se svým životem něco dělat.“

Zpráva od mámy. Ironicky, rodiče jsou jedni z mála našich blízkých, jimž lze ještě tyto horečnaté vývoje z života ve službě milionářům komunikovat. Ostatní přátelé jen tiše a bez komentáře čekají na ten příslovečný poslední hřebík. Ve své satirické alegorii českého postkomunistického snu – a ironicky nejoblíbenějším bijáku mého otce – Věra Chytilová kápla něco naprosto univerzálního. Dokud mi na bankovní účet přistával pravidelný plat z práce v zahraničí směrem na Západ, kde se přece žije vždycky lépe, a dokud byla možnost vyžádat si u mě nocleh místo placení hotelu při návštěvě Londýna, byl jsem na několik let nejpopulárnějším členem rodiny, potažmo rodného města.

Někdy si při drhnutí milionáři podělané záchodové mísy v Bavorech představuji, že jsem vyhrál euromiliony a budu moci všem těm dinosaurům jako Bohuš sebevědomě oznámit: „A teď si vás zase všechny koupím.
Podle českých platových tabulek sociálních pracovníků pro rok 2024 se naše finanční ohodnocení pohybuje v nejvyšší třídě č. 15, stupeň 12 – což je ekvivalent platu po 32 letech praxe v oboru. Proč se mi tedy zdá naše situace tak podobná Polívkově postavě Bohuše poté, co rozházel celé dědictví? Možná, že problém není výše výplaty, ale fakt, že při životě na cestě a plně ve službách vytváření domova druhým nezbývá prostor k tomu paralelně budovat něco vlastního. Člověk bez zázemí a vlastní komunity, co se nemá kam vrátit. Bez odpovědnosti za zalévání pokojových rostlin, opisování údajů z plynoměru, udržování trávníku před domem a ve svozové dny vystrčení žluté nebo modré popelnice k okraji chodníku. Fyzicky v prostoru, ale též metaforicky v rámci nějaké společné cesty a jejího směru, daleko od svých blízkých – vztahy naředěné na sdílení problémů a triumfů, jimž ani jedna strana nerozumí, ve formě zpráv na telefonu.

Smutnou realitou zůstává, že naše hrdinská cesta směrem k osobnímu růstu a vytvoření vlastního domova znamenala vzdát se iluze majetku včetně domova, ať už v podnájmu či jinak, přijít o naprosto abstraktní status a díky němu o naprosto konkrétní a ne zanedbatelné množství přátel, sociální a zdravotní pojištění a velký kus byrokratické, finanční a pracovní historie, jehož následky si s sebou povlečeme až do důchodového věku, kdy nás při současném ekonomickém trendu, předpokládám Generace Z strčí na vozíku z útesu.

Jeden krok kupředu, tři kroky zpět.

Stromy sázím, ale jiným

Máma se vydala na svou epickou tříminutovou cestu hrdiny do Německa s cílem přivézt tučný bonus k mému budoucímu vysokoškolskému vzdělání. Sdílený klam postkomunistického opojení příslibem demokracie a kapitalismu: čím vyšší univerzitní vzdělání, tím větší kariérní možnosti v přímé úměře výšce platu, rovná se jednodušší život, než jsme měli my. Jednodušší život je v této rovnici zaměnitelný a rovný šťastnému životu. Zbytek komponentů naplnění je v této filozofické rovnici podobně přímočarý a není žádným tajemstvím, že cokoliv mimo plán „postavit dům, splodit syna a zasadit strom“ je pro generaci mých rodičů nepochopitelné a tím pádem špatně.

Od té doby, co jsem svoje kolečkové brusle – dárek k desátým narozeninám – vyměnil se spolužačkou za její Barbie s neodolatelně třpytivým ocasem mořské panny, rodiče postupně opustili naděje stran plození synů a generování vnoučat. Trpělivě dotovali můj sběr akademických titulů, z nichž se nevykřesala ani jedna jiskra lukrativní kariéry, čímž pádem nedošlo na stavění domu a stromy dnes sázím v zahradách cizích lidí v Německu. V nesmlouvavě radikálním splétání vlastní queer identity směrem mimo cestu, jež se ode mě očekává, jsem znovu učinil obrovský krok vpřed a hned vzápětí tři kroky zpět. Ale možná je to jediný způsob, jak se pohybovat po nezmapovaných teritoriích?
Vzdát se domova tak znamená pozbýt také část vlastní identity. Rezignací na ambice zapustit kořeny na určitém místě se člověk vystavuje riziku zjistit, kým se stane v momentě vytržení a zasazení do nového prostředí.

Pokud je to vskutku tak, že vlastní historii tvoříme podle toho, jaké příběhy o sobě opakovaně vyprávíme, možná je na čase trochu změnit narativní tón. Namísto hororu o vzpouře proti vnějším očekáváním, společenským křivdám a nesnesitelně dusivé touhy rodičů mít šťastné dítě, co nemusí drhnout hajzl jinde než u sebe doma, začínáme s větší lehkostí a humorem vyprávět o bláznivém laškování s moderním otroctvím, jehož cílem a výsledkem nakonec nemělo být nalezení truhlice zlaťáků v podobě domova snů. Ale skrz klopýtání, bloudění a špatné odbočky identifikovat, jak ten vysněný život a domov rozhodně vypadat nebude. V první řadě žádná pomoc v domácnosti. Vlastní spodky si přeperu sám, děkuji.

Rád bych rámoval policejní razii v Bavorách jako tu slavnou narativní kličku z antických dramat Deus ex machina. Zásah odněkud z výše, co rapidně a neodvratně rozuzloval dějové linky našeho příběhu a hodil nás zpět na správnou cestu, blíže hlavnímu proudu. Na tu se vydáváme ale až nyní, po plném završení našeho pětiměsíčního pracovního kontraktu. Kdo platí, určuje pravidla.

Auto naložené naším veškerým majetkem praská ve švech cestou na jih do Itálie. Domek uprostřed divočiny, dvě hodiny jízdy od Říma je náš už několik měsíců, ale zatím jsme v něm nestrávili jedinou noc. V mé fantazii byl tento triumfální moment, kdy Starnberské jezero zarámuje naše zpětné zrcátko, plný naděje, očekávání a příslibu sluncem zalité svobody. Namísto toho jsme samozřejmě sevření úzkostí. Tak jako když jsme se vzdali stability života v Londýně, budeme se i nyní muset zákonitě od základů změnit tak, abychom se tomuto novému prostředí, rytmu a životní stabilitě přizpůsobili. A stejně jako při odletu z Londýna si nedokážu představit, že je tak drastická změna možná. Poddat se strachu ale znamená konec cesty a ještě je přece třeba rodičům dokázat tolik věcí. Čili nádech a –

– jeden krok vpřed.
 

říjen 2024