Queer lidé v Litvě  „Proč bychom měli neustále vysvětlovat, že jsme taky lidi?“

Centrum litevského hlavního města Vilniusu v červnu zdobilo nespočet duhových vlajek. Vysoká účast na pochodu Pride 2024 nemůže zakrýt skutečnost, že Litva je jednou z nejvíce queer nepřátelských zemí v Evropě. Přesto litevská LGBTQ komunita demonstruje za svá práva stále sebevědoměji.

Nejprve si všimnete protestujících proti diverzitě. Stojí na Katedrálním náměstí v centru Vilniusu a drží kříže a ikony, mávají litevskou státní vlajkou nebo plakáty. „Modlíme se za vaše obrácení“ – stojí na nich, nebo také „Chraňte děti“ nebo „Zastavte ničení Litvy“.

Ale jen o pár metrů dál, za pomníkem velkovévody Gediminase, je tuto červnovou sobotu situace jiná. Tisíce lidí přišly demonstrovat za zviditelnění a práva queer lidí na letošní průvod Pride. Vlaje tu spousta duhových vlajek a je tu skvělá atmosféra. Je tu připraveno několik vozů, aby projeli centrem města, přichází dokonce i starosta, aby pozdravil účastníky.

V Litvě to není žádná samozřejmost. Liberální pověst pobaltských zemí je v tomto případě klamná; země patří v tomto ohledu k nejnepřátelštějším v Evropě. Na rozdíl od Estonska a Lotyšska zde homosexuální páry nemají právo uzavřít manželství ani registrované partnerství. Zákon zakazující tématizování homosexuality s nezletilými se sice používá jen zřídka, ale stále je platný.

V průzkumech společenské akceptace homosexuality a transsexuálů se Litva pravidelně umisťuje na jednom z posledních míst v EU. V roce 2023 téměř polovina obyvatel považovala homosexualitu za „nemorální ideologii“ a pouze 22 % obyvatel se vyslovilo pro práva LGBTQ osob. Pouhá čtvrtina občanů*ek uvedla, že by podpořila své dítě, pokud by zjistili, že je trans.
 
A přece se v posledních letech něco stalo: první pochod Pride ve Vilniusu v roce 2010 se ještě musel vybojovat u soudu, protože městská rada ho chtěla zakázat. Tehdy se v ohrazeném prostoru mimo centrum města sešlo asi 350 lidí, kteří čelili několika tisícům protestujících.

O čtrnáct let později pochoduje 17 000 queer lidí a jejich spojenců centrem města kolem katedrály svatého Stanislava a budovy parlamentu. Protesty necelé stovky lidí se ztrácí v moři duhových vlajek. Průvod končí ve Vingis parku, kde až do pozdních večerních hodin vystupují drag queens a litevské popové hvězdy. Lidé před pódiem bujarým způsobem tančí, o něco dál posedávají skupinky lidí a piknikují, po louce pobíhají děti a psi. V tento den lze snadno zapomenout, že diskriminace a nesnášenlivost jsou v Litvě stále součástí každodenního života queer lidí.

Pouze jeden jediný otevřeně queer poslanec v parlamentu

Tomas Vytautas Raskevičius už léta bojuje za to, aby se queer komunita mohla na veřejnosti cítit bezpečně nejen jednou za rok. Jakožto jediný otevřeně homosexuální poslanec litevského parlamentu tančí během pochodu s rozmáchlými andělskými křídly v barvách duhy na vozu své strany.
 
Je to kontrast k atmosféře v budově parlamentu, kde na chodbách potkáváte hlavně usedlejší pány v tmavých oblecích. Raskevičius zde sice nenosí andělská křídla, ale trocha duhové výzdoby v jeho poslanecké kanceláři nesmí chybět. Pětatřicetiletý Raskevičius považuje za „naprosto fantastické“, že se letos Pridu zúčastnilo tolik lidí. Velká viditelnost queer lidí a jejich podporujících na veřejnosti je „velmi, velmi silným politickým poselstvím“.

Než se Raskevičius pustil do politiky, byl aktivistou a jako právník pomáhal LGBTQ osobám u soudu. To ho naplňovalo, říká Raskevičius. „Ale jednoho dne jsem si uvědomil, že sice mohu pomáhat jednotlivým osobám, ale den nato stojí u mě v kanceláři další člověk s úplně stejnými problémy. A pak jsem si řekl, dobře, to vlastně neřeší podstatu problému.“
Rozhodl se zařadit LGBTQ práva do politické agendy. V roce 2020 byl zvolen do parlamentu za liberální Stranu svobody a kandidoval se slibem, že bude brzy přijat zákon o registrovaném partnerství. Nicméně ačkoli je jeho strana součástí vládní koalice, dosud se tak nestalo. „Vytvořili jsme velmi progresivní vládu, ale pak se stalo všechno špatné: covid, instrumentalizace migrace, válka v Ukrajině. Došlo k obrovské mobilizaci konzervativních prvků ve společnosti a všechno se pokazilo,“ bilancuje Raskevičius.

Queerfobní rétorika u voličstva boduje

V květnu 2021 vyšlo do ulic více než 10 000 lidí na „pochod rodin“ proti plánovanému zákonu. Internetová petice vyzývala k odvolání Raskevičiuse z funkce předsedy parlamentního výboru pro lidská práva kvůli jeho homosexualitě.

Od té doby vzrušení poněkud opadlo, ale stále existuje jen několik politiků, kteří otevřeně podporují práva LGBTQ. Raskevičius je nicméně ohledně přijetí zákona o partnerství optimistický. Parlament již dvakrát hlasoval ve prospěch zákona, zbývá pouze třetí hlasování. Pokud však prezident zákon vetuje, bude muset proběhnout čtvrté hlasování – a další volby jsou naplánovány již na podzim. Je nepravděpodobné, že by po nich byl parlament ke queer lidem vstřícnější.

Ačkoli v Litvě nedošlo k tak jasnému posunu doprava jako například v Německu, otázky LGBTQ se v posledních letech výrazně zpolitizovaly. V kampani před evropskými volbami se několik stran ucházelo o hlasy voličů pod heslem „tradiční rodina“, homosexualita se znázorňovala jako hrozba pro rodinu, tradice a národ. Politik Petras Gražulis, známý svojí extrémní nesnášenlivostí vůči queer lidem, na prvním Pridu vtrhl do zábran a musel být odveden policií. Nyní byl zvolen do Evropského parlamentu jako jeden z jedenácti litevských poslanců*kyň.

vliv katolické církve je obrovský

„Opozice musí najít něco, na čem se shodne, a to je homofobie. Bohužel je to posiluje, protože homofobní propagandou můžete stále získávat hlasy, zejména v méně vzdělané části společnosti,“ říká Monika Antanaitytė z Lithuanian Gay League (LGL), jediné nevládní organizace v Litvě, která se zabývá výhradně právy queer lidí – a v komunitě je kontroverzní kvůli svému monopolnímu postavení. „Naši oponenti jsou bohužel mnohem méně rozpolcení než my. Stále více se konsolidují a shromažďují zdroje,“ říká Antanaitytė. K rozdmýchávání nálady proti queer lidem využívají antiqueer média, jako je Respublika, a sociální sítě.

Proč je nesnášenlivost vůči queer lidem v Litvě tak rozšířená, má různé důvody. Na jedné straně dodnes přetrvávají homofobní narativy z dob sovětské okupace. Za druhé zde má katolická církev velmi silné postavení. Katolicismus v Litvě, která je už tak dost konzervativní, „nabývá velmi agresivní podoby“, vysvětluje Antanaitytė. „Církev požívá mnoha privilegií.“

Souvisí to také s tím, že podobně jako v Polsku je církev vnímána jako důležitý aktér osvobození od sovětské nadvlády. Podle Tomase Raskevičiuse je v tom ještě něco jiného: „Myslím, že hlavním důvodem je to, že v průběhu dějin, a tím nemyslím jenom sovětské dějiny, ale i středověk nebo novověk, bylo přežití našeho národa, chcete-li, založeno na uzavřeném společenství." A to je také důvod, proč se v sovětské éře Litva bránila usazování Rusů*ek silněji než Estonsko a Lotyšsko. Otázka LGBTQ je nyní „vnímána jako otevření prostoru pro odlišnosti a individualitu“, a tedy jako hrozba pro uzavřené společenství.

Homosexualita a queer identity jsou v pravicových narativech často zobrazovány jako hrozba pro národ zvenčí, jako záměrný nepřátelský vliv s cílem oslabit kolektiv. Tvrzení, že LGBTQ je západní ideologií a hrozbou pro „tradiční hodnoty“, se v ruské propagandě šíří už léta – a přebírá ho i pravice v jiných zemích, včetně Litvy.

Zároveň je drtivá většina Litevců*ek proevropsky orientovaná. Rusko je vnímáno jako bývalá koloniální velmoc a současná hrozba a litevská společnost se obávají invaze podobné té na Ukrajině. Litevská queerofobie má proto často podobný obsah jako ruská propaganda – je však také protiruská. Plakát protestujících proti průvodu Pride ve Vilniusu nese následující slogan: „Nezničte Litvu, jak chce Putin“.

poptávka po radikálnější Pride je velká

Lithuanian Gay League, která letošní Pride pořádala, chce vytvořit co nejširší společenský konsenzus, aby se postavila nesnášenlivost vůči queer lidem v zemi. Pro průvod proto organizace zvolila pozitivní slogan „Choose Love“, který by měl co nejméně pohoršovat a odrazovat podpurující radikalismem. „Poselství je sice pozitivní, ale myslím, že se hodí spíše na valentýnskou oslavu nebo pozvánku do kostela,“ napsala v kritickém textu na Facebooku genderová výzkumnice Rasa Navickaitė.

Podle ní bylo heslo zvoleno příliš široké, protože „koneckonců skupiny protestující před katedrálou s plakáty ‚Sodoma a Gomora‘ si asi také myslí, že ‚hlasují pro lásku‘“. Příspěvek Navickaitė byl ve dnech následujících po Pride často sdílený.

Hodně členstva komunity by si přálo političtější motto a konkrétní požadavky, jako v posledních letech, kdy ve Vilniusu levicové skupiny pořádaly nekomerční pochody. „Věřím, že se dá něco změnit, když je člověk trochu radikálnější, na vládu trochu víc tlačí. Kdybychom kladli několik specifických požadavků, pak samozřejmě hodně homofobů a transfobů řekne: Co to má být? Tak vzniká dialog. Byť to není žádný velmi pozitivní rozhovor, alespoň se o tom dozví více lidí,“ říká umělec a trans aktivita Saša Kochan, který patři k organizátorům*kám političtějších Pridů.

Večer se na letošním Pridu koná jižně od centra ve sklepě párty, která dává hlas těm, kteří se mezi profesionálně ztvárněnými, reklamními slogany velkých firem popsanými vozy a koncertními pódii hudebních hvězd nedostali ke slovu. Ve dvou místnostech hraje techno, v dlouhé chodbě mezi nimi visí plakáty s politickými požadavky, na jednom banneru stojí „Assimiliation is not Liberation“. Během Open micu si mohou všichni, co chtějí, vzít slovo. Někteří vyprávějí o svém coming outu nebo přednášejí erotické básně. Jiné požadují politický Pride nebo deklarují svoji solidaritu s Palestinou. „Není to tak, že bychom měli jen radost, jsme rozzuření,“ zaznívá výstižně z úst jedné osoby.

Každý rok se zde koná párty, výtěžek jde na iniciativy bojující za queer práva. Aktivistka Viktorija Kolbešnikova patří ke spoluiniciátorům*kám. Vše začalo v roce 2016 Baltic Pridem. Na hlavním transparentu tehdy stál slogan „We are People, not Propaganda“ – reakce na tvrzení nesnášenlivých vůči queer osobám spočívající v tom, že co se viditelnosti queer identit týká se jedná o propagandu, která má škodlivý vliv na společnost.

Kolbešnikové a ostatním se to nelíbilo: „Říkali jsme si: Co je to za blbost? Proč bychom se měli pořád omlouvat, neustále vysvětlovat, že jsme taky lidi? Ten sebeobhajující tón se nám nelíbil.“ Pro slogan těchto nekomerčních párty se tedy prostě dohodlo, že si pojem „propaganda“ přivlastní a oslaví vlastní, radikálnější chápání Pridu: „We are propaganda.“
 

Trans lidé jsou vystaveni předsudkům, nedostatku informačního povědomí a nenávisti

Jedna z iniciativ, kterou tyto nekomerční párty podporují, je „Trans Autonomija“, v níž se angažuje Saša Kochan. Projekt vznikl v roce 2021 ze skupiny levicových aktivistů*ek, které ve Vilniusu uspořádali už několik queer akcí. Trans Autonomija se zasazuje za práva trans osob a zároveň slouží jako platforma pro vzájemnou podporu a networking v komunitě.

„Zatím nemáme žádné oficiální zákony ohledně práv trans osob. Jen několik lejster z ministerstva, které vlastně nejsou žádné zákony a lze je kdykoli zase zrušit,“ říká Saša. Aby člověk mohl změnit své doklady, musí jít k soudu, a pro lékařské tranzice neexistují žádná jasná opatření. Když chce někdo započít hormonální terapii, je potřeba diagnóza od psychiatra – a hodně si toho člověk musí platit sám. Je tedy opravdu důležité, aby komunita držela při sobě a sdílela mezi sebou informace, například ohledně toho, kteří lékaři*ky jsou důvěryhodní.

Trans osoby musí v Litvě bojovat nejen s chybějícím právním ukotvením, ale také s předsudky, informačním povědomím a nesnášenlivostí. Kochan sdílí své zkušenosti: „Pokaždé si všímám, jak se na mě lidé dívají, obzvlášť mimo centrum města. Říkají si: kdo to je? Normálně nosím sluchátka, ale když ne, tak slyším, jak se o mně baví.“

mimo hlavní město existuje jen málo safe spaces

V hlavním městě se osoba, která nevypadá genderově konformně, může cítit relativně bezpečně, ale jinak je to obtížnější. V ostatních regionech se trans komunita potkává především online. Jedním z mála safe spaces mimo Vilnius je pak Emma Social Center v Kaunas, druhém největším litevském městě, které je o něco konzervativnější než hlavní město.

Toto centrum je organizované nehierarchicky a nese jméno místní anarchistky Emmy Goldman. Je otevřené od roku 2016 a nachází se v prvním patře modrého dřevěného domu nedaleko pěší zóny v centru. Je tu knihovna, kuchyň a dostatek místo pro akce, diskuse, filmové večery nebo párty.
 
V Kaunusu nenajdete žádné queer nebo kluby, toto centrum je tedy jedním z mála míst, kde se komunita může scházet, vypráví Viktorija Kolbešnikova, která je v Emma Social Centeru také aktivní. Ovšem jedná se o místo, které je v ohrožení. Kolbešnikova ukáže na duhovou vlajku v jednom z oken: „Když jsme ji vyvěsili, proletěl oknem kámen.“ Nebyl to jediný útok. Centrum už zažilo vícero útoků spojené s ničením, dokonce i bombu domácí výroby, kterou někdo hodil do dvora. Nikdo se naštěstí nezranil, ale poselství je jasné.

Útočníky jsou neonacisté, Kolbešnikova jejich aktivity sleduje online: „Je evidentní, že hlavní problém, který s tímto místem mají, jsou queer témata. Přicházejí sem různorodé skupiny, ale nejožehavější jsou pro ně LGBT témata, ne knihy Karla Marxe v naší knihovně.“

Přestože v Kaunase je situace queer osob mnohem napjatější než ve Vilniusu, spoluorganizovala Kolbešnikova v roce 2021 Pride i tady – první a doposud jediný v tomto městě. Podobně jako ve Vilniusu se místní samospráva pokusila akci zakázat.

Protest proti akci byl intenzivní, policie musela proti protestujícím, kteří blokovali trasu pochodu, zasáhnout násilím. I přesto byl pochod v Kaunasu podle Kolbešnikové důležitým symbolem. „Naším sloganem bylo ‚Jsme všude‘, naším poselstvím bylo, že LGBTQ osoby žijí všude. Nejde o téma, které se týká jen liberální elity ve Vilniusu.“

Aktivist*ky mezi skepsí a Optimismem

Jenže ve vesnicích a na maloměstech zpravidla nejsou žádná místa pro setkávání a safe spaces, většina LGBTQ osob má strach veřejně přiznat svoji orientaci, protože musí počítat s odmítnutím ze strany rodiny a přátel a také na pracovišti. Co se budoucnosti týká, není Viktorija Kolbešnikova úplně optimistkou. Zákon ohledně registrovaného partnerství by mohl být schválen během jednoho, dvou let. „Ale nevím, jestli to přinese velkou změnu. Protože pokud se lidé ve Vilniusu veřejně mohou brát, neznamená to, že se k tomu odváží také někdo třeba v Rokiškisu.“

Poslanec Tomas Vytautas Raskevičius je větším optimistou. „Dokud nás nenapadne Rusko, všechno je dobrý,“ říká. Změny potřebují čas, ale jeho prací je postarat se o to, aby k nim došlo co možná nejrychleji.

„Lidé se musí ve svém každodenním životě cítit dobře, aby se jejich vztek neobrátil vůči ostatním,“ myslí si Kolbešnikova. Proto jsou potřeba politická opatření, která přinesou finanční jistoty a vzdělání.

Rasa Navickaitė ve svém kritickém postu k Pridu ve Vilniusu píše mimo jiné toto: „Čeká nás ještě dlouhá, dlouhá cesta, než od katedrály bezpečně dojdeme až do Vingis parku.“​​​​​​

srpen 2024